 |
| Zbyněk Fiala |
Zbyněk Fiala
30.11.2018 zdroj
Řeči o sankcích a nejednání na neschůzkách, kterými je naplněn program vedoucích představitelů skupiny G20 v Argentině, mohou vést k rozumnějšímu a bezpečnějšímu světu, i když to na první pohled vypadá jinak.
Je správné, když se světové krize načasují k nějakému světovému setkání, kde se to pak dá vyřešit v tichosti někde na chodbě. Buď se to nějak ukončí, nebo naopak zachová, podle potřeby. Všechny velké globální finanční krize vrcholily před podzimním, řidčeji jarním zasedáním Mezinárodního měnového fondu. Teď je vrcholná schůzka skupiny G20, sem tedy s hrozbou Ruskem. A protože to tak velká hrozba není, tak jestli má vydržet, bude lepší, když se Trump nesetká s Putinem.
A lidi udělají líp, když se budou tvářit, že tyhle hrozby politikům zobou z ruky, protože pak není třeba přitvrdit a je to bezpečnější. Jsme totiž obdařeni dobou, kdy se zahraniční politika stává obětí domácích mocenských tahanic. Nejde o to, kdo kam udeří, ale kdo zdatněji vyhrožuje.
Krásně to ilustruje současný pokus ukrajinského prezidenta Porošenka předstírat světovou válku s Ruskem, aby si zachránil šanci v blížících se prezidentských volbách. Znalci by mohli ocenit i český kousek, kdy je zahraniční politika podřízena zájmům upadající pražské organizace ČSSD, té nejbezvýznamnější podle výsledku v posledních volbách.
Trendu samozřejmě vévodí americký prezident Donald Trump, který uniká výpadům neokonzervativců tím, že opakuje jejich válkychtivé nesmysly. Utiší tak voliče rozhicované médii, ale tím to taky končí. Jeho praktická politika nesměřuje k mocenské expanzi, jak by se zdálo podle velkohubých prohlášení, ale k soustředění na domácí problémy. Především k pokusu o konsolidaci domácí ekonomiky a jejího úniku ze smyčky, kterou si navlékla sama. Uvědomil si slabiny dosavadního spoléhání na to, že se všechno dá někde ve světě koupit, a mnohem levněji, než by se to vyrobilo doma.
V ekonomické politice tak Trump cílevědomě míří na slabiny sportovce, který se věnuje své disciplíně jen tím, že na ni od rána do večer čumí v televizi a cpe se přitom praženou kukuřicí, kterou si půjčuje u sousedů. Takový rozežraný tlouštík nemůže ani na okresní přebor. Trump vytáhl jediný možný lék, hospodářskou přísnost, samozřejmě na ty druhé. Všechny ty sankce a celní bariéry, které vztyčuje, nabízejí berličky domácím výrobcům, aby se přestali třást před zahraniční konkurencí a znovu se o něco pokusili sami.
Hospodářské vydírání partnerů, aby se stáhli nebo byli drazí, je však něco jiného než agresivní bezpečnostní rétorika, která naopak vychází vstříc gaučovému válečnictví. V tom druhém případě je opravdu lepší od rána do večera o válce žvanit v televizi než někde na druhé polokouli střílet na cizí lidi.
Všechny ty sankce, které z dnešního Washingtonu prší, však není třeba vnímat jen nepřátelsky. Světová ekonomika trpí rakovinou v podobě obrovských makroekonomických nerovnováh, kdy na jedné straně, v Číně, Německu, ČR, se hromadí obrovské obrovské obchodní přebytky, a na druhé straně, u odběratelů jejich zboží a půjček, pochopitelně zase dluhy. Ne každý má přitom tu výhodu jako ČR, kdy nám ty přebytky okamžitě někdo sebere a pošle pryč v podobě dividend zahraničních akcionářů. Ti, kdo nemají takové štěstí, mohou upustit přetlak nadbytečného kapitálu doma jen tak, že své přebytky investují někde v zahraničí. Takže země jako Německo nebo Čína pořád někde investují a půjčují, a tam někde, třeba v Řecku nebo USA, narůstají dluhy bez vyhlídky splacení. V agresívnějších povahách pak klíčí představa, že by to mohla zamáznout válka.
Současný model globalizace je neudržitelný ze spousty dalších důvodů, například proto, že vede k přílišné specializaci národních ekonomik. Dělám jen to, co umím nejlíp, ale tím zároveň sypu všechna vajíčka do jediného košíku. Stačí pak jeden větší otřes a z díla celých generací zůstanou jen prázdné skořápky. Například, když se objeví nějaká převratná inovace, jako jsou samořiditelná auta na baterky, a současně ve světě vzroste obava ze zdravotních důsledků dalšího používání starých modelů aut, dieselových motorů, tak si tradiční automobilový průmysl klekne. A když země nemá nic jiného, klekne si taky.
Nové evropské emisní limity pro auta jsou také sankce, aspoň tak se o tom u nás doma mluví. Ale když nejsme schopni bez biče uhnout z cesty k smrtícímu útesu, zaplať pámbu za bič. Větší používání elektřiny sníží závislost na ropě a zmenší význam konfliktních zemí, kde se ropa těží, to je dárek navíc. Pomůže to i těm chudákům kolem ropných polí, když v ekonomice vzrostou rovnoměrnější ekonomické příležitosti, než je příslušnost k vládnoucí rodině a život z renty.
Také Rusko už začalo chápat výhody sankcí, které jsou proti němu namířeny, protože jde o povolenku k ochranářskému piplání domácího průmyslu, které by jinak narazilo na pravidla WTO. Když mi trhy uzavřou jiní, nemusím se tím mazat sám. Rusové dokážou vyrobit vynikající zbraně, tak to by bylo, aby jednou neměli i lepší pračky a ledničky nebo co je k životu třeba.
Nad konkrétními výsledky G20, kde bude asi klíčové setkání Donalda Trumpa s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, to můžeme probrat detailněji. Stále častěji se však ukazuje, že je to jako s Alenkou, která zatoužila po říši snů, kde je vše obráceně než v našem nevlídném světě, ale k tomu musela umět udělat krok za zrcadlo. Ani v našem reálném světě na rozhraní epoch není až tak důležité to, co se stereotypně vyřvává, jako to nové, co není zprvu vidět.
