Taras2
9. 11. 2018 TarasovaTerasa
Dnes ukončíme (jistěže přízemní) srovnávací žranice v obou našich oblíbených režimech. Pokud vám to připadá nadměrně nízké a nehodné mého pera, zkuste si tři dny nejíst. Nepochybně pak změníte názor.
V osmdesátých letech jsem měl jednu stavbu v masokombinátu. Jako pozornost ke kontrolnímu dni připravil investor vždy pohoštění. Na talíři se rozprostírala většinou játrová paštika a šunkový salám, žádný uherák. Rohlík nebo chleba však byl v tomhle podniku úzký profil. Nevěřili byste, jak úžasně lahodné byly obě uzeniny. Ptali jsme se provozního, jestli je to nějaká extra speciál výroba pro prominenty. Nebyla. Byly to běžné uzeniny, jenomčerstvé, které se v běžně známou nicmoc potravinu proměnily poté, co s nimi řezníci v obchodě (základ to naší dnešní podnikatelské třídy) zacházeli jako s uhlím. Tedy to sulcovali tak dlouho, dokud to neprodali. Současní řezníci si z nich vzali příklad a tak se dnešní nižší kvalita snoubí navíc se zamřelým charakterem uzeniny.
Čerstvost platí i pro zeleninu. Vracel jsem se odpoledne z práce a ve státním obchodu s ovocem a zeleninou bylo už vybrakováno. Osamělého vedoucího prodejny (dalšího budoucího podnikatele) jsem se zeptal, jestli zbylý salát je jakžtakž poživatelný. Ten dobrý muž měl zřejmě záchvat pravdomluvnosti a pravil, jistě, daly by se s ním dobře čistit okna.
Nutno uznat, že v tomhle zeleném oboru co do sortimentu i kvality vítězí kapík zcela přesvědčivě. Dovozům za devizy se socík vyhýbal jak čert kříži. Takže sice byla k dostání jablka za čtyři káčé kilo, výborné bulharské hroznové víno také za čtyři, kořenová za pakatel, ale jenom sezónně, nikoliv celoročně jako dnes. Ovšem i současnost má svá špecifiká: banány za devatenáct a jablka za čtyřicet, lískové oříšky ve skořápce za 350 kilo, to jsou divné věci. Ale vítěz je jasný.
Hotová jídla: teď zrovna jsem si koupil moravského vrabce a svíčkovou ve vaničce k ohřátí v mikrovlnce, po osmdesáti káčé za kus. Neuvěřitelná drzost. Výrobce JOSPO z Holešova patrně při výrobě zaměstnává ukrajinské zedníky, kteří se nechytili na stavbách. Kuchaři tohle určitě nevařili. Maso nemělo s vrabcem nic společného a bylo ho pět deka. Zelí nechutné, bramborové knedlíky bez chuti a tuhé, vejce nezahlédly ani letmo. Svíčková připomínala UHU, univerzální hnědou omáčku, a ta zase neviděla smetanu. Vrcholem bylo maso, tvrdé, nerozkousatelné, prorostlé šlachami. Mělo tvar trojbokého jehlanu, takže kdyby byl po ruce jednatel společnosti, nacpal bych mu masíčko tam, základnou napřed, aby si užil jako já. Ze stejného oboru hotových jídel bolševické mražené plněné papriky s rajčatovou omáčkou, táta se po nich mohl utlouct.
Konzervy: totální výhra totality. Pamětníci možná vzpomínají na čínské vepřové ve vlastní šťávě v červenobílé konzervě. Maso růžovočervené, vlákna, okolo sádlo. Výborné. Ta dnešní konzerva fintí, sází na vnější podobu, ale uvnitř je smrdutý lisovaný hnus, z něhož se ještě větší smrady vyvalí při ohřívání na pánvičce. Skutečně životu nebezpečná prasečina. Se slzou v oku vzpomínám na komunistické hovězí na divoko, husí prsíčka ve vlastní šťávě nebo na lečo s klobásou a vejci. To poslední bylo výborné i studené, s jistými exhalačními následky. Dnešní stejně pojmenované paskvily nemají s jídlem nic společného. Jediný možný závěr: kapitalistické konzervy s hotovými jídly nekupovat!
Obvyklá dětská věta: „Mamí, já mám hlad!“ Maminka mě odrážela s genocidním „Tak ho hlaď a říkej mu můj malej!“ Pak se ale slitovala a namazala mi krajíc chleba s máslem a medem. Normální dort, díky kvalitě a chuti všech tří složek. Dnešní děti se například už vůbec nedozvědí, jak vlastně chutná mléko nebo jogurt. Ty dnešní umělohmotné náhražky jim to neřeknou. Nebo obyčejná voda ze studny.
A pak byly speciality, které se dnes už vůbec nezažijí. Stejně jako dnes na Putina jsem měl přes jednoho příbuzného spojení s KGB. No, s KGB to zrovna nebylo, ale s Velkou zemí ano. A díky téhle družbě jsem dostával červený a černý kaviár, pravidelně. Mazal jsem to na veku nebo dokonce na chleba, já primitiv, bez většího respektu. Dnes pět deka patnáct stovek.
Spojení s KGB nebylo nutné pro další kulinářské orgie. Se ženou jsme dvakrát do měsíce kupovali krabí konzervu, Chatku. Stála deset korun, brali jsme dvě nebo tři, k tomu třicet deka výborné tatarské omáčky z domu potravin, dvě veky, ty konzervy se vyklopily, nálev vylil, papírový obal zahodil, a pak jsme to bílé krabí masíčko cupovali nadrobno do velké misky, mělo v sobě takové jakoby umělohmotné proužky. Na to tatarka, zamíchat a na chlebíčky. Náramná žranice, jak to píšu, mám sliny v hubě.
Dnes by tahle večeře přišla na tři tisíce. Kdybychom to tušili, tak si na tenhle svátek oblékla žena velkou večerní a já smoking. Tedy – kdybychom je měli.
A je to zase debakl, utkání komouši vs. kapouši skončilo 6 : 1.
Ještě si někdo zkusí zacinkat klíči, a má pazouru pryč!
