Válka v Sýrii se vyhrála nejen proti DAEŠ, ale i proti USA. Osud Sýrie bude řešen bez amerických agresorů

Hlavní závěr, který z tohoto setkání můžeme vyvodit, spočívá v tom, že válka v Sýrii se vyhrála nejen proti teroristům, ale i proti USA. Vím, že se najde spousta “expertů”, kteří prohlásí, že Idlib se nevrátí pod vládu Asada brzy, že severní Sýrie je pod kontrolou proamerických Kurdů a že Američané svou základnu v oblasti At Tanfa nezrušili, tak kde je tedy konec války? Stejně tak se tito “experti” už dva, nebo dokonce tři roky, ptají: kde je zhroucení ukrajinského státu?

Před rokem začali ukrajinští analytici uznávat degradaci státních struktur. Potom opoziční politici. Nyní uznávají již takové pilíře současného režimu, jako je hlava Naftogazu Kobolev a kandidátka na prezidentský úřad Gricenková, přičemž to jsou prohlášení, která zazněla v sobotu, pokud vezmeme v úvahu časový úsek jednoho měsíce, pak se na pohřbívání Ukrajiny zapsalo 90% jejích vedoucích politiků a expertů. Nakonec “prohlédli”. Ale ne všichni.

Co se týče situace v Sýrii, zde by mělo prohlédnutí nastat mnohem rychleji, protože se rychleji vyvíjejí události a jasnější je reakce hlavních hráčů, což neumožňuje dvojí interpretaci.

Co nás opravňuje mluvit o vítězství v Sýrii? Skutečnost, že se konference vůdců čtyř mocností zabývala otázkami mírového uspořádání: problém uprchlíků, udržování demilitarizované zóny v Idlibu, počátek ústavního procesu. Přislíbili, že pouze s teroristy budou bojovat dál. Realita nového krásného světa se začíná projednávat až tehdy, kdy konec války není daleko a kdy jeho výsledek nevyvolává pochybnosti (Teheránská konference, 28. listopadu – 1. prosince 1943, se konala po bitvě u Kursku a osvobození Levobřežní Ukrajiny, Jaltská, 4. – 11. února 1945, po Viselsko-oderské operaci).

Proč soudíme, že v Sýrii jsou poraženi nejen teroristé, ale i USA? Protože v předvečer setkání v Istanbulu poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost John Bolton při shrnování výsledků své návštěvy Moskvy sumarizoval všechny americké námitky vůči Rusku. Mezi nimi zaujímalo významné místo “špatné chování Ruska v Sýrii”. Neuběhlo dokonce ani několik dnů, co Rusko na setkání v Istanbulu znásobilo a prohloubilo své “špatné chování”. To znamená, že názor USA byl ignorován.

Tři z účastníků konference (z Německa, Francie, Turecka) zpočátku mluvili na podporu agrese proti Sýrii, dokonce se jí příměřeně účastnili jako součást americké koalice. Všechny tři země jednohlasně s USA trvaly na tom, že “Asad musí odejít”. Nyní všichni souhlasí s Ruskem, že “o osudu Asada rozhodne syrský lid ve svobodných volbách”. Už nikoho nezajímá ani “kompromisní” návrh, předložený Američany v loňském roce: ať prý Asad vede zemi až do konce války, ale neúčastní se nových poválečných voleb. Ruský koncept že Syřané rozhodnou sami, je přijat bez výhrad všemi třemi, nyní už můžeme říci bývalými, členy americké koalice v Sýrii. A samotní Američané nebyli pozváni na schůzku vůbec. Spojenci USA za jedním stole s Ruskem rozhodovali o osudu pro USA principiálně důležité krize ve strategicky důležitém regionu. Ignorovali názor Washingtonu a podpořili postoj Moskvy, nehledě na to, že v předvečer vysoce postavený pracovník Trumpovy administrativy zdůraznil, že postoj Ruska k Sýrii je pro USA nepřijatelný a že Washington bude bojovat o jeho korekci.

Pokud toto není ponižující porážka USA, pak nevím, co jiného může být porážkou. Dokonce ani od rozpadajícího se SSSR spojenci neprchali tak rychle a tak demonstrativně. Lze to srovnávat snad pouze s úprkem spojenců Třetí říše do tábora vítězů v letech 1943-1945. Tehdy válku Německu postupně vyhlásily Itálie, Rumunsko, Bulharsko a Finsko. Maďarsko nemohlo (i když Horthy plánoval, že uzavře s SSSR separátní mír), protože bylo okupováno Německem, které současně vyměnilo maďarskou vládu a nahradilo Horthyho regentství za Szálasiovu diktaturu.

Je také nutno poznamenat, že účast Francie a Německa v projednávání syrské otázky byla možná až poté, co začaly opakované návrhy Ruska Paříži a Berlínu, aby uvažovaly o své finanční účasti na obnově Sýrie, nacházet pochopení. Merkelová a pak Macron se v létě roku 2018 vyjadřovali v tom smyslu, že syrskému lidu je třeba poskytnout humanitární podporu.Tehdy však k tomu přidávali “když Asad odejde”. Jak vidíme, ocitli se za vyjednávacím stolem až tehdy, když byl odstraněn požadavek na odchod Asada, ale ochota platit za obnovu Sýrie zůstala. Merkelová a Makron navíc zvlášť zdůraznili, že společné komuniké o výsledcích setkání bylo možné právě proto, že strany nemají rozpory v klíčových otázkách.

Klíčové otázky, které byly na schůzce projednávány: schválení rusko-turecké mise v Idlibu (ruská iniciativa), práce na nové ústavě Sýrie, která byla na setkání označena jako “spuštění ústavního procesu” (ruská iniciativa), pokračování boje proti teroristům (ruská iniciativa). Skutečnost, že Německo a Francie, jako již dříve Turecko, zrušily požadavek, aby Asad odešel z politiky, již byla zmíněna výše.Ve skutečnosti po vítězství na bojišti Moskva přinutila své oponenty ke kapitulaci i za jednacím stolem. Navíc byl vytvořen precedens, který bude možno použít, až bude otázka obnovy Ukrajiny aktuální. Francie a Německo se o nic méně aktivně účastnily na jejím zničení, než na zničení Sýrie.

Zvláštní pozornost bych věnoval absenci USA na schůzce. Je to poprvé od americko-španělské války roku 1898, kdy se zásadní otázka mezinárodních vztahů řeší bez účasti USA. Je to jediný případ v dějinách současných krizí na Blízkém východě, kdy se urovnání dosahuje bez přítomnosti Washingtonu za vyjednávacím stolem.Poprvé od roku 1945 Německo a Turecko, a od roku 1956 (od anglo-francouzsko-izraelské agrese proti Egyptu) Francie vystoupily na podporu vojensko-politického programu, který je v rozporu s vojensko-politickým programem USA.

Samozřejmě, toto lze vysvětlit vážnými politickými a finančními a ekonomickými rozpory, které rozdělily USA a jejich spojence v NATO. V Turecku se Washington snažil zorganizovat státní převrat, vede ekonomickou válku proti EU, snaží se přinutit Německo, aby se zřeklo Severního proudu 2 a aby také spolu s Francií převzalo většinu nákladů na udržování a zvýšení vojenské přítomnosti USA na evropském kontinentu.

Ale USA i dříve podporovaly odbojné turecké vojáky, kteří čas od času vyměňovali civilní úřady. I své evropské spojence USA nejednou nutily zříci se lukrativních smluv s Ruskem/SSSR (například pokus zhatit sovětsko-německou dohodu “plyn-potrubí” v roce 1970 nebo ztroskování v roce 2009 již dokončeného nákupu Oplu konsorciem za účasti ruského Sberbanku a Group GAZ). Prozatím byl Washington hegemonem Západu (a na přelomu tisíciletí i planety), země EU a NATO si dovolily maximálně tiše mručet ohledně americké arogance.

Teď vidíme zcela jinou situaci. Zcela ignorují jednoznačnou a předem deklarovanou pozici USA. A nejenže ignorují, ale dokonce ve prospěch země, s níž jsou USA ve stavu těžké konfrontace a proti níž Německo a Francie společně s USA zcela nedávno ukládaly sankce a vyhrožovaly zavedením dalších, i kvůli neshodám ohledně Sýrie.

A jako přídavek bylo v předvečer jednání v Istanbulu definitivně oznámeno, že do konce roku 2019 začne Turecký proud fungovat a bude také rozšířen do Bulharska a možná i do Maďarska. Nakolik to chápu, Američanům jako cena útěchy zatím zůstává ukrajinský tomos, který ostatně zatím také nikdo nikomu nedal.