 |
| Jan Schneider |
Jan Schneider
30.11.2018 ČeskáPozice
Referendum ze dne 16. března 2014 bylo uplatněním práva vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché, říká ve svém článku komentátor Jan Schneider.
V Kerčském průlivu došlo ke střetu ruských a ukrajinských lodí. I ti nejvíce protiruští jestřábi hovoří o „ruské reakci“, která porušila mezinárodní právo, avšak nezatěžovali se zabývat nejprve „akcí“, na níž Rusové odpovídali, a zřejmě se jí nechali i trochu vyprovokovat. Aniž by tedy co bylo vyšetřeno, opakuje se tu starý hybridní scénář: Rusko je okamžitě po incidentu označeno za viníka a jsou vyvíjeny politické tlaky na jeho bezprostřední potrestání.
Rychle se však západní interpretace kerčského incidentu začala hroutit. Sami ukrajinští představitelé byli totiž nuceni přiznat, že na ukrajinských vojenských lodích byli příslušníci ukrajinské rozvědky, takže nešlo o znemožnění námořního obchodu. Spíše šlo o předejití ukrajinskému pokusu poškodit Krymský most, jak již v květnu sugestivně navrhoval komentář v časopise The Washington Examiner (referovala o tom i ČT).
Od samého počátku přitom panuje celkem všeobecná shoda, že kerčský incident vyhovuje ukrajinskému prezidentu Porošenkovi, který hned ukrajinskému parlamentu navrhl vyhlásit válečný stav. Vnější nepřítel je totiž v krizových dobách vždy vítán, zvláště tehdy, když si ho vytvoří sám ten „ohrožený“, protože si pak může ohrožení podle potřeb zvyšovat (když potřebuje navýšit zbrojní rozpočet a omezit občanské a politické svobody) , nebo „vítězně“ snižovat (když chce kvůli klesajícím preferencím navodit dojem, že situaci zvládá).
Porošenko by ve snaze zastavit pád svých politických preferencí mohl v rámci vyhlášeného válečného stavu odložit prezidentské volby a také omezit činnost médií. To také Porošenkova parlamentní opozice hned prokoukla, a tak namísto teritoriálně neomezeného dvouměsíčního válečného stavu prezidentův návrh zkrouhla na měsíční, teritoriálně vymezený. Česká televize (ČT) promptně ukrajinskou parlamentní opozici označila jako „proruskou“, aniž by zřejmě komu došlo, že jde o opozici jednající v tomto bodě jednoznačně „prodemokraticky“.
ČT vznesla otázku, zda za vyprovokováním incidentu nestojí naopak pokles Putinových preferencí. Je typickým znakem hybridních postupů, že se návodná otázka nechá záludně působit bez odpovědi, protože ta by sugerovaný pocit mohla úplně zbořit. V tomto případě tím, že by popsala několik zásadních rozdílů. Putin nemá před volbami, Porošenko ano. Putinovi klesly preference na 60 procent, kdežto Porošenko měl již v srpnu necelých 10 procent a stále klesaly. Putin nemá vážného konkurenta (například na podzim 2014 napsalo Právo, že Navalnyj ani Chodorkovskij nekritizovali Putina kvůli Krymu, a od té doby se toto téma z našich médií vytratilo). Oproti tomu Porošenko beznadějně zaostává za Tymošenkovou. Problém hybridních štváčů tedy zní, jak do toho namočit Putina, když všechno ukazuje na Porošenka?
Co v této situaci udělají naši politici? Osvědčí to, že Jan Hus nezemřel nadarmo, a budou hledat a hlásat pravdu, jakkoliv by to bylo klopotné a nevděčné? Nebo se zařadí do houfu, jak již mnozí naznačili, a budou se radši i mýlit se Spojenými státy, NATO a Evropskou unií, než by třeba měli důstojně pravdu proti nim? Skutečně chtějí takto zašlapat do kejdy šanci něčím opravdu českým přispět mezinárodnímu společenství? Nehledají pravdu, aby nás osvobodila, a našli si místo toho lehčí a výnosnější cestu, a „pravdu“ dokonce ztotožňují přímo s nějakou modlou?
Fejk o Krymu
V této souvislosti politici často tvrdí, že Krym byl anektovaný a je Ruskem okupovaný. Ohledně Krymu ale nemají pochybnosti ani Putinovi nejtvrdší kritici. Jak je to možné?
Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení. Rozpory hybridním štváčům ale nikdy nevadily, integrita postojů je jim pro smích, protože účel pro ně opět zase světí prostředky. Jak nedůstojně ubohé. A to mají neustále plno řečí o tom, že kdo nezná dějiny, je nucen je opakovat.
Dalším typickým znakem hybridního válčení je tedy překrucování nebo zamlčování historie. V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.
Krymské úsilí o realizaci práva na sebeurčení dále pokračovalo. Dne 5. května 1992 Krymský parlament schválil Akt o vyhlášení nezávislosti Republiky Krym, krymskou ústavu a zavedl úřad prezidenta Krymské republiky. Mělo to potvrdit referendum, určené na srpen. Ukrajinský parlament ale tvrdě požadoval zrušení nezávislosti Krymu a dal krymskému parlamentu týdenní ultimátum, aby republiku Krym zrušil. V červnu 1992 bylo skutečně dosaženo dohody, že krymská ústava bude zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky.
Avšak v květnu 1994 krymští poslanci odhlasovali znovuzavedení ústavy a zvolili Jurije Meškova prezidentem. Následně vydal ukrajinský prezident Kravčuk řadu výnosů, omezujících pravomoci krymských vládních orgánů. V březnu 1995 se ukrajinský parlament rozhodl zrušit krymskou ústavu a funkci krymského prezidenta. Luboš Palata to tehdy komentoval takto: „Na Krymu jsou silné separatistické promoskevské tendence, které se podařilo potlačit před dvěma roky tvrdými administrativními kroky Kyjeva, jež se pohybovaly na samé hranici zákonnosti.“
Dne 21. října 1995 přijal krymský parlament upravenou ústavu, která byla 28. června 1996 potvrzena celoukrajinským parlamentem v nové ukrajinské ústavě. Podle oddílu 10 ukrajinské ústavy se Krym stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny, která měla podle článku 138.2 pravomoc vyhlásit místní referenda, jejichž předmět nebyl omezen tímto oddílem ukrajinské ústavy.
Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.
Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.
Přítomnost ruských vojáků v pronajatých objektech tedy nijak neovlivnila průběh referenda, protože to dopadlo v podstatě stejně, jako referendum v roce 1991, kdy žádné takové výtky nebyly vzneseny, přestože i tehdy byli na krymských základnách vojáci Černomořské flotily.
Pokud se na území Krymu vyskytovali v průběhu referenda v roce 2014 neoznačení ozbrojenci, hovořící rusky, mohlo jít o místní domobranu, respektive o privátní vojenské oddíly. Nebyl podán důkaz, že by ruští vojáci řadové armády vystupovali bez označení. Hybridní válka ale za „důkaz“ považuje třeba i stokrát opakované řeči, když se to hodí.
Pokud jde o „nedotknutelnost“ hranic, je tento princip ve stálém napětí s principem sebeurčení, a to celoevropsky. V případě Kosova byl princip sebeurčení za souhlasu mnoha států světa nadřazen principu neměnnosti státních hranic, a to bez jakéhokoliv referenda.
Neutrální Ukrajina
Co se vzniku samostatné Ukrajiny týče, nutno předeslat, že již 16. července 1990 vyhlásila ukrajinská Verchovna rada svrchovanost Ukrajiny v rámci SSSR. V článku 9 této deklarace byl vyhlášen úmysl stát se trvale neutrálním státem, který nebude členem žádného vojenského uskupení.
Dne 24. srpna 1991 byla na základě této deklarace (tedy včetně článku 9 o trvalé neutralitě) vyhlášena plná nezávislost Ukrajinské republiky, což bylo potvrzeno referendem v prosinci 1991.
Jak píše Milan Syruček, když se rozpadal Sovětský svaz, jednal v prosinci 1991 Boris Jelcin s Leonidem Kravčukem o uspořádání vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou. Když se Kravčuk zeptal na Krym, Jelcin jen mávl rukou: „Klidně si ho nech.“ Dosti příznačně pak tímto „právním aktem“ v chruščovovském stylu zůstal Krym Ukrajině.
Dne 5. prosince 1994 bylo podepsáno „budapešťské memorandum“ (nemá právní sílu smlouvy) o bezpečnostních zárukách neutrální Ukrajině v souvislosti s jejím přistoupením ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní.
Dne 28. ledna 2003 podepsali zástupci Ruské federace a neutrální Ukrajiny smlouvu o státní hranici, v níž se potvrzovala příslušnost Krymu k Ukrajině.
Dne 2. dubna 2008 NATO na summitu v Bukurešti nezařadilo Ukrajinu společně s Gruzií do programu přípravy na budoucí členství zemí v NATO. Z toho vyplývá, že ukrajinská reprezentace usilovala o vstup do NATO. Vzhledem k tomu, že ukrajinský parlament se výslovně vzdal neutrality až 23. prosince 2014, jednali tehdy ukrajinští lídři v rozporu s ukrajinskou ústavou. Tím se však od základů změnila situace, za níž bylo v roce 1994 podepsáno „budapešťské memorandum“.
Svědčí o tom i (po krymském referendu v březnu 2014 zrušené) projekty US NAVY na rekonstrukci škol a nemocnice na Krymu, což je praxe související s americkými vojenskými bázemi v zemích NATO. Ukrajinští představitelé tedy již i konali v rozporu s ukrajinskou ústavou, která byla výslovně postavena na Deklaraci o suverenitě z roku 1990, v níž byl vyhlášen úmysl být trvale neutrálním státem.
Epilog
Budeme-li si tedy chtít vzít poučení z minulosti, neměli bychom si zakrývat skutečnosti, které neladí do něčích ideologických scénářů hybridních válek. Máme-li zachovat vlastní důstojnost, měli bychom ctít slovem i skutkem Masarykova slova o tom, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Proto bylo nutné trochu poopravit mediálně zdeformovaný kontext rusko-ukrajinského napětí.
Týká se i čtvrt století trvající krymské snahy realizovat právo na sebeurčení a napravit tak důsledek chruščovovské anexe. Patří sem i mnoha svědky potvrzený, nicméně expressis verbis písemně nezachycený slib, daný západními politiky Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. To se pak plíživým způsobem po čtvrt století přibližovalo až k samým hranicím Ruska.
Osvětluje se tím výrok George Friedmana, prestižního amerického geopolitického analytika, bývalého příslušníka CIA, který v roce 2008 (kdy Ukrajina a Gruzie usilovaly o přijetí do NATO!) napsal: „Ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné.“ Jistěže to není univerzální klíč k interpretaci všech současných událostí, ale v žádném případě ho nelze pominout. Z toho plyne ponaučení, že kdo se ohání ruskou hybridní hrozbou, a přitom opomine tuto interpretační variantu, usvědčuje se nanejvýš průkazně, že tou hybridní hrozbou je on sám.
