Proč Západ nerozumí Číně

Za čtyřicet let reforem a otevírání se světu se čínský hrubý domácí produkt Číny, aspoň podle údajů Mezinárodního měnového fondu, zvětšil 33x. Ze země, kde největší podíl v sociální struktuře tvořili zemědělci, se Čína změnila na zemi, která je v řadě sektorů nositelem nejprogresivnějších inovací. A je předpoklad, že se při současném kompetentním vedení strany a státu Číně podaří vymýtit chudobu, ekologizovat výrobu, odstranit „vodní stres“, úspěšně bojovat s korupcí, dále upevnit obranyschopnost – prostě čelit všem negativním výzvám, které rozvoj doprovází.

Každá změna, a to i změna k lepšímu, přináší problémy. Takovou změnou jsou i úspěchy Číny v sociálním a ekonomickém rozvoji. Její nová moc přináší nové úkoly a odpovědnost. Lze uvézt snadno srozumitelný příklad z období reforem a otevírání se světu: bouřlivý hospodářský rozvoj vedl k tomu, že se Čína v roce 1993, alespoň podle analýz BP, změnila z čistého vývozce ropy na čistého dovozce. Dnes je dokonce největším dovozcem ropy na světě. Udržení sociální a ekonomické úrovně, nemluvě o dalším rozvoji, se stalo závislé na úspěšné kooperaci s producenty ropy. Tato závislost a kooperace znamenala radikální proměnu zahraniční a bezpečnostní politiky. Vyžaduje například aktivnější vztah k problémům Blízkého východu, ale i přehled o situaci na dopravních trasách z Perského zálivu. Ostrovy Jihočínského moře, o kterých se často hovoří jako o jablku sváru, leží u nejcitlivějšího bodu této trasy, u Malackého průlivu. I proto staví Čína terminály v hlubokovodním přístavu Gwádr u Arabského moře, který se stává vstupní bránou pakistánsko-čínského koridoru.

Aktivnější zahraniční politika v tom nejširším slova smyslu, od diplomacie přes obchodní vazby po rozvoj kulturních vztahů, je patrná na pásu a stezce mezi Čínou a Evropou. Eurasijský kontinent se stává mnohem více propojený komunikačními trasami, než tomu bylo ještě před deseti lety. Ke dvěma tradičním liniím hedvábné stezky pravděpodobně během dvou tří desetiletí přibude třetí – severní, a to jak přes Kanadské arktické souostroví, tak hlavně Severní mořskou cestou: klimatické změny a rozvoj čínského obchodního loďstva povedou k využití této kratší námořní trasy mezi Evropou a Čínou.

Past geopolitiky

Základním problémem této změny je její politická interpretace. Prezident Si Ťin-pching mnohokrát zapakoval, že tato přeměna má win-win charakter, že není založena na vykořisťování, ale na vzájemně výhodné spolupráci. Že cílem Pekingu je globalizace, kde vládne sdílená prosperita. Klasická geopolitika, anglosaská i německá, ovšem interpretuje mezinárodní politiku přes prizma věčného konfliktu.

Jak již uvedly servery !Argument a Slovo.sk, typickým příkladem tohoto přístupu je dnes rostoucí zájem oborné i laické veřejnosti o takzvanou „Thukydidovu past“. To je představa, kterou původně proslavili zakladatelé a přívrženci školy politického realismu: na základě Thukydidovy knihy Peloponéská válka odvodili, že konflikty mezi státy nejsou dány ideologickými rozdíly vladařů, ale soutěží o hegemonii v regionu či ve světě. Sparta nezaútočila na Athény proto, že tam vládla demokracie, ale proto, že růst moci Athén ohrožoval nadvládu Sparty na Peloponéském poloostrově. Profesor Graham Allison v nedávno i česky vydané knize Osudová past uvádí, že výzkum prováděný na Harvard University odhalil, že za posledních pět století bylo 16 případů, kdy vzestup jednoho státu ohrožoval postavení jiného státu – a ve 12 případech tato situace vyústila do války. Z těchto příkladů pak dnes někteří analytici dovozují nevyhnutelnost vojenské konfrontace mezi Čínou a Spojenými státy.

O Thukydidově pasti spolu hovořili americký a čínský prezident v roce 2015 během návštěvy Si Ťin-pchinga v USA. Během této návštěvy prezident Si prohlásil, že bychom měli svůj úsudek striktně opírat o fakta, jinak se staneme obětí šeptandy, paranoie a narcisismu. „Nic takového jako takzvaná Thukydidova past ve světě neexistuje. Pokud by se ale významné země opakovaně dopouštěly chybných strategických výpočtů, mohly by na sebe takovou past nastražit.“ To je nesporně pravda. Problém ale je v tom, že chybné strategické výpočty jsou samozřejmostí, když je východiskem sobecký zájem. Všemi sdílená prosperita může být viděna jako ztráta privilegií Západu obecně a USA zvláště. Kooperace při win-win strategii se v optice geopolitiky mění na hru s nulovým součtem, kdy růst vlivu Číny znamená ztrátu vlivu Západu. Příběh o Thukydidově pasti může egoistické motivy zakrýt odkazem na takzvaně nevyhnutelné zákonitosti. Takto se snadno stane Thukydidova past sebesplnitelným proroctvím. V řadě kroků Západu je cítit, že se svět může do této pasti dostat.

Křivé zrcadlo

Obecnějším problémem při chybném zázemí strategických úvah je to, čemu se říká „zrcadlový efekt“: stát A očekává od státu B nepřátelské chování, protože sám se tak v minulosti vůči státu B, C, D… choval a jiné chování si nedokáže představit. K tomu je nutné připojit fakt, že každá rozumná mezinárodněpolitická kalkulace musí pracovat i s vojensko-bezpečnostní analýzou – a vojáci mají v popisu práce propočítat tu nejhorší, tedy válečnou variantu. Řečeno jednoduše a srozumitelně: bude se Čína, až bude nejmocnějším státem, chovat vůči ostatním stejně agresivně a sobecky, jako se choval a někdy stále ještě chová Západ?

Toto je asi nejdůležitější otázka 21. století a odpovědět na ni bez emocí a nejrůznějších analogií rozhodně není snadné. Především je třeba zbavit se zjednodušujících zrcadlových obrazů a pokusit se porozumět čínské politické kultuře. Pro zjednodušení se lze soustředit na jednu její část, na historii. Dějiny se v každé politické kultuře projevují ve třech rovinách: v podobě tradice, znalostí a zkušeností. V čínském případě pronikají do nevědomí i podoby institucí nejen geografie, ale i tři tisíce let dějin chánského národa. V případě znalostí se především jedná o tu část dějin, která zdůvodňuje aktuální státní ideu – tedy mandát nebes. Na odůvodnění stání ideje se soustřeďuje vzdělávání i propaganda. Třetí vrstva, to jsou prožitky posledních dvou až tří generací. Zdá se, že základní problém vyvolávající nedorozumění představuje prostřední vrstva – znalosti.

Neznalost neomlouvá

V případě Číny je vrstva znalostí kořenů současné státní ideje zvláštní i tím, že je v řadě ohledů v přímém kontrastu s tradicí. Je spojena s potřebou rychlé modernizace při zapojování Číny do globálních procesů, jejichž podoba byla dána kapitalistickým uspořádáním. To se událo během století ponížení v období od opiových válek až po vítězství komunistů v občanské válce, které rozhodlo o povaze modernizace. Toto století ponížení a zápasů o modernizaci si vyžádalo život přibližně 50 milionů lidí.

Pro představu o současném stavu historického vědomí lze uvést dva příklady.

• Snad každý člověk na Západě, tedy i ve střední Evropě, slyšel o občanské válce v USA. Kolik lidí na Západě ví něco o povstání tchaj-pchingů? Oba tyto konflikty probíhaly přibližně ve stejné době. V případě války v USA historici napočítali přibližně 600 tisíc mrtvých, v případě té čínské 20 milionů zabitých.

• Snad každý člověk na Západě, tedy i ve střední Evropě, slyšel o Schindlerově seznamu. Je to příběh, který vypráví o tom, jak jeden německý nacista zachrání pro výrobu ve své továrně přibližně 1200 Židů. Kolik lidí na Západě ví něco o Johnu Rabem? Tento šéf organizace NSDAP v Nankingu stál v čele maličké skupinky cizinců, která v tomto městě vytvořila bezpečnostní zónu a během krvavého běsnění japonské soldatesky vzala pod ochranu přibližně 200 tisíc Číňanů. Ne proto, aby z nich udělali užitečné pracovní síly. Učinili tak z čisté lidskosti.

Sebestředná zaslepenost

Horor, kterému se říká Nankingský masakr, je jeden z mnoha možných příkladů. Je ale velmi názorný. Během tohoto holokaustu, trvajícího sedm týdnů, a přesto zapomenutého, japonští vojáci zavraždili 300 tisíc lidí, převážně civilistů. To je více mrtvých než při jaderném bombardování Hirošimy a Nagasaki dohromady. Na dvacet tisíc žen bylo znásilněno. Vyrabováno bylo vše, co vyrabovat bylo možné. V Česku najdete o tomto těžko pochopitelném šílenství informace, dokonce vyšel předklad knihy americké autorky Ingrid Chanové, která podrobně tyto hrůzy rozebírá. Kdo kdy o ní ale slyšel? A takových knih, jako je práce Ingrid Chanové, je v českých a slovenských knihovnách velmi mnoho: zevrubné dějiny Číny, bohaté chronologie dějin, překlady Mistra Suna i Mao Ce-tunga, dějiny čínské filosofie, historie čínských zbraní, zajímavě jsou zpracovány některé etapy čínských dějin, zevrubný přehled čínské geografie a podobně. Znalosti tohoto druhu ale na Západě z odborné literatury neprosákly ani do učebnic dějepisu na základních či středních školách, ani do médií. Nestaly se součástí vzdělání, nestaly se složkou politické kultury. Sinologie stále žije odděleně od těch společenských věd, které se podílejí na formování západní politické kultury. I politologie zůstává uvězněna v naivních liberálních schématech a teorie mezinárodní politiky v sociálně darwinistických předsudcích geopolitiky.

Obecně řečeno, dnešní západní povědomí o minulosti se tváří jako globální, je však navýsost eurocentrické. I když přizná, že vyrůstá z osvícenské vzpoury proti středověkému tmářství v 17. století, které dokázalo postavit do centra pozornosti člověka schopného vzdělávat se, nevidí, že toto pojetí člověka tvoří dva a půl tisíce let jádro konfucianismu. Čínské dějiny mají jiné fázování než historie Evropy. To čínské je ovšem stejně svébytné jako to západní. Je čas přestat nahlížet na asijský výrobní způsob jako na anomálii, odbočení od normálního vývoje. Je to prostě jiná cesta k dnešku než ta evropská.

Kdo lépe chápe

Od konce 19. století, tedy ještě za časů císařství, čínský stát podporuje studium mladých lidí v zahraniční. Dnes je možné mluvit o milionech čínských absolventů západních vysokých škol. Nadprůměrně pracovitých a možná i nadprůměrně talentovaných absolventů. Lze říci, že Čína rozumí Západu víc než Západ Číně. Jenže Čína se vrátila do centra světového dění, je třeba ji pochopit. Porozumět Číně totiž znamená pochopit i západní budoucnost. Či lépe řečeno, společnou globální budoucnost.

Dějiny Číny naznačují, že by její růst moci neměl být spojen s mocenskou expanzí západního typu. Čína nevykazovala v minulosti a nevykazuje ani dnes mesianistické sklony jako západní křesťanství či liberalismus. Samozřejmě lze namítnout, že systémové zákonitosti ji donutí převzít větší odpovědnost za globální vývoj a Peking pak propadne velmocenské aroganci. Aby se tak nestalo, musí Západ změnit svůj pohled na svět. Na faktu, že Čína nemůže být bezvýznamná, že bude spoluurčovat globální vývoj, nelze nic změnit. V této situaci by se měla Evropa zapojit do zápasu o multilaterální uspořádání světa bez hegemonismu.

Americký politolog Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice napsal, že základem strategie Washingtonu by měla být péče o to, aby se eurasijský kontinent nesjednotil. Pro Evropskou unii by ale aktivní přístup k budoucnosti měl znamenat pravý opak: upravit celé paradigma vnímání světa a s tím i směřování Evropy. Už ne pouze euroatlantická, ale také eurasijská orientace by se měly stát samozřejmostí uvažování Evropy. Cílem není zpřetrhat svazky s USA, ale využít situaci a postavit se na obě nohy. Jestliže někdo má strach z budoucnosti se silnou Čínou, nechť se zapojí do utváření budoucnosti. Sdílená budoucnost by měla být – mimo jiné – postavena na koncepční eurasijské orientaci Evropské unie, která jde naproti iniciativě pásu a stezky.

P. S.
V knihovnách a někdy i na knižních pultech je možné nalézt celou řadu knih, které pomáhají skutečnému porozumění Číny. Pro zájemce uvádíme jazykově snadno dostupný výběr některý z nich:

K porozumění současné politice Číny:

XI Jinping: O správě státu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci a Peking: Foreign Languages Press, 2017. (přeloženo z čínštiny; druhý díl v angličtině)

K základní orientaci:

LIŠČÁK, Vladimír: Čína. Praha: Libri, 2002.

LIŠČÁK, Vladimír: Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri, 2008.

Geografie Číny:

HORÁLEK, Adam: Geografie Číny. Učební materiál pro studenty sinologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.*

Obecné dějiny Číny:

FAIRBANK, John F.: Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. (přeloženo z angličtiny)*

KAMENAROVIČ, Ivan: Klasická Čína. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2016. (přeloženo z francouzštiny)

WILHELM, Hellmut: Společnost a stát v Číně. Praha, Svoboda, 1969. (přeloženo z němčiny)

Základní informace o čínské kultuře. Peking: Sinolingua, 2014. (přeloženo z čínštiny + čínský text)

Dílčí historické etapy či události a životopisy:

MAO Ce-Tung: Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga. Peking: Nakladatelství cizojazyčné literatury, 1968. (přeloženo z čínštiny)

LIŠČÁK, Vladimír: Čína: Dobrodružství hedvábné cesty. Po stopách styků Východ–Západ. Praha: Set out, 2000.

SKŘIVAN, Aleš: Japonská válka 1931–1945. Praha: Libri, 1997.

CHANGOVÁ, Iris: Nankingský masakr. Nejkrvavější prolog druhé světové války. Praha: Naše vojsko, 2010. (přeloženo z angličtiny)

GLANTZ, David M.: Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945. Praha: Naše vojsko, 2006. (přeloženo z angličtiny)

SKŘIVAN, Aleš st.; SKŘIVAN, Aleš ml.; NOVOTNÝ, Lukáš; KOČVAR, Jan; KODET, Roman: Hra o říši středu. Politické a hospodářské zájmy Velké Británie a Německa v Číně, 1894–1914. Praha: Agentura Pankrác, 2017.

FASS, Josef: Sunjatsen. Praha: Svoboda, 1966.

KUBEŠOVÁ, Marcela: Čankajšek. Praha: Svoboda, 1970.

SKŘIVAN, Aleš ml.: Teng Siao-pching. První muž Říše středu. Praha: Epocha, 1996.

Čínská filosofie:

CHENG, Anne: Dějiny čínského myšlení. Praha: DharmaGaia, 2006. (přeloženo z francouzštiny)

LAO-c‘: Tao te ťing. O Tao a ctnosti. Překlad Berta Krebsová. Praha: Odeon, 1971. (přeloženo z čínštiny; dostupné jsou i jiné překlady)*

KONFUCIUS: Rozpravy. Hovory a komentáře. Praha: Mladá fronta, 1995. (přeloženo z čínštiny)

KONFUCIUS; MENCIUS; SÜN-c‘: A riekol majster… Z klasických kníh konfuciánstva. Bratislava: Tatran, 1977. (přeloženo z čínštiny)

LIŠČÁK, Vladimír: Konfuciánství od počátků do současnosti. Praha: Academia, 2013.

Čínské vojenství:

SUN-c’: Umění války. The art of war. Brno: B4U, 2008. (přeloženo z angličtiny; dostupná i jiná vydání)

MAO Ce-Tung: Vybraná díla o vojenských otázkách. Praha: Naše vojsko, 1966. (přeloženo z ruštiny)

KLUČINA, Petr: Zbroj a zbraně. Čína 16. stol. př. n. l. – 19. stol. Praha: Nakladatelství Paseka, 2009.

Poznámka: * je možné nalézt na internetu