Lubomír Man
24. 10. 2018
Je to v tomhle našem kapitalizmu nadmíru zajímavý jev. Politik, který se ve vládní funkci chová jako ten nejpolitováníhodnější pomatenec, dostane rozum ve chvíli, kdy mu vládní funkci vezmou. Viděli jsme to už tolikrát, že nás to ani nepřekvapuje, a spíš dumáme nad tím, proč se tak děje. To se člověk ve vládě dostává pod takový tlak nejrůznějších vlivů, že ho to nutí blekotat nesmysly, jeden větší než druhý? A teprve až se téhle tíhy zbaví, hlava se mu náhle projasní, takže k údivu všech začne uvažovat i mluvit jako normální člověk?
Vzpomínáte si např. na Lubomíra Zaorálka, jak se z něj, coby nejvášnivějšího odpůrce amerického radaru v Brdech, stal v momentu jmenování ministrem zahraničí nejoddanější přítel Západu, EU i NATO? Jak vykřikoval, že teď už přece někam patříme a musíme se podle toho chovat? Jak na první výročí fašistického převratu na Ukrajině vyjel za nás za všechny do Kyjeva, aby zde demonstroval, že pěti miliardami amerických dolarů zafinancovaný Majdan není jen svátkem ukrajinských fašistů z masa a kostí – jak se o novém režimu vyjádřil Němec Verheugen – ale též svátkem naším?
To byl první přemet politika, kterýžto vrcholný kousek, podle mého mínění, přispěl ke znevážení Sobotkovy vlády i sociálně demokratické strany, a tím též k neúspěchu socialistů ve volbách a k odchodu Zaorálka z funkce zahraničního ministra.
Pak byl pár měsíců klid a málokdo čekal, že po Zaorálkově přemetu prvním se dočkáme i přemetu druhého, kterým se tento vskutku vytvalý muž pokusí vskočit zhruba tam, kde byl, když kdysi řečnil proti americkému radaru.
Neuvěřitelné se však právě v těchto dnech děje. Zaorálkova tvář se znovu objevuje v novinách i na internetu v souvislosti s jeho výroky, že smrt našich vojáků v Afghánistánu by nás měla vést k úvahám o našem postupném stažení z této mise, že boj Západu v Afghánistánu, kterého jsme účastni, mu připomíná neslavný konec americké mise ve Vietnamu atd atd.
Což je samozřejmě v pořádku a my všichni víme, že tentokrát má jeho hlas znovu hlavu i patu, jak ji měl, když brojil proti bílé kouli v Brdech, ale jaksi nás ruší to mezidobí, kdy byl ve vládě a horoval za naši nezpochybnitelnou příslušnost k euroatlantickému společenství. Či za naše nejpoctivější plnění úkolů, kterém v tomto společenství máme.
Takže tohle už teď, pane Zaorálku, zase neplatí? Ale kdybyste do vlády vrátil, zase by to platilo? A kdy asi jste ten Zaorálek pravý a autentický? Nebo jako takový vůbec neexistujete?
(Pozn red. I,D.: Vysvětlení je jednoduché, není-li politik ve funkci, není vázán závazky vyplývajícími z funkce, ale zato z předchozího výkonu funkce velmi dobře ví, o co jde. Politika je umění možného a ve funkci je ono možné mnohem užší, protože politik nejedná jen za sebe. Proto Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu, která se mu z duše protivila, proto Zeman občas říká věci s nimiž, a tím jsem si jist, ve skutečnosti nesouhlasí. Záleží také na tom, jestli někdo skutečně rozhoduje, nebo se k něčemu jen připodepisuje. Je-li hlas jazýčkem na vahách, pak ve skutečnosti rozhoduje. Tlak vyplývající z funkce každý cítí jinak silně, proto se mi zdála podpora bombardování Srbska daleko za hranou a jiným ne. Myslím, že teď je Zaorálek, tak jak ho osobně znám, opravdu mnohem autentičtější…)
