Rostislav Iščenko
24. 10. 2018 ukraina.ru/opinion
Myslím, že to nebyla náhoda, že Vladimír Putin začal na Valdaji mluvit o rostoucím nebezpečí jaderné války, zopakoval axiom o připravenosti Ruska vzít celý svět s sebou a mluvil o právu na preventivní úder.
K poslední otázce experti okamžitě zahájili diskusi o tom, zda měl ruský prezident na mysli preventivní jaderný úder, a pokud ano, jak se to pojí s jeho prohlášením, že nezasadí jaderný úder jako první.
Odpovím krátce.
Za prvé, pojí se to, protože preventivní úder je podle mezinárodního práva považován za reakci na agresi, která se již stala nevyhnutelnou. Je pravda, že musíte dokázat, že agrese byla nevyhnutelná. Jen těžko se však někdo po jaderné válce bude zajímat o důkazy. Ten, kdo přežije, zvítězí, a přežije jen několik jedinců (pokud přežijí). A budou to jednotlivci a/nebo komunity, nikoliv státy nebo mezinárodní organizace. Takže pokud ruské vedení dostane informace o nevyhnutelnosti masivního jaderného útoku na Rusko v nadcházejících hodinách, má právo (a dokonce i povinnost) zasadit preventivní jaderný úder a nebude to kvalifikováno, že jako první použilo jaderné zbraně.
Za druhé, celkově to není důležité, protože i když bude preventivní úder zasazen běžnými vysoce přesnými zbraněmi, bude směrován do pozičních oblastí, v nichž jsou rozmístěny nosiče jaderných zbraní a systémy protiraketové obrany, ohrožující Rusko. Z pohledu vojenských doktrín jak SSSR, tak i Ruska by se masivní útok na strategické jaderné objekty nejadernými silami rovnal počátku jaderné války a poskytoval by právo na odpověď jadernými zbraněmi. Američané přistupují k této otázce stejným způsobem.
Takže v zásadě nemá smysl diskutovat o tom, zda měl Vladimír Putin na mysli preventivní nebo výhradně odvetný jaderný nebo nejaderný úder ze strany Ruska. Naprosto jasně zdůraznil pronikavě zvýšené nebezpečí jaderné konfrontace. A to je hlavní. Protože “kdo první začal” nebude důležité, a nikdo se to ani nedozví.
Takže otázka, která nás zajímá, by měla znít následovně: “Proč ruský prezident začal mluvit o hrozbě jaderné katastrofy právě teď, když nezažíváme zrovna nejhlubší zhoršení syrské a ukrajinské krize, a na korejském poloostrově Soul a Pchjongjang demonstrují nebývalou úroveň přátelství a vážně diskutují o denuklearizaci poloostrova v rámci rozvoje mezikorejského dialogu a hospodářské spolupráce mezi severem a jihem?”
Jsem přesvědčen, že to byla preventivní reakce na o den později oznámené rozhodnutí USA o odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).
Proč toto rozhodnutí vyvolalo tak ostré reakce? Vždyť smlouva INF, podepsaná ve Washingtonu Gorbačovem a Reaganem 8. prosince 1987, vstoupila v platnost v červnu 1988 a do června 1991 byla splněna. Znamená to, že všechny komplexy, které spadaly pod zákaz, byly zničeny jak Ruskem, tak Spojenými státy. Navíc vývoj vojenského vybavení za posledních 30 let umožňuje, aby úkoly, které byly řešeny komplexy zničenými smlouvou, byly svěřeny jiným systémům, které smlouvu formálně neporušují a jsou dokonce ještě efektivnější.
Smlouva zakazuje výrobu a rozmísťování pozemních raket s doletem od 500 do 5000 kilometrů. Dnes jsou však ve výzbroji Ruska komplexy Iskaner (do 500 km), rozmístěny vzdušné a námořní řízené střely Kalibr (které nepodléhají omezením smlouvy, na čemž svého času trvali samotní Američané). Deklarovaný dolet těchto raket na pozemní cíle může dosáhnout 1500 km. Přičemž některé zdroje hovoří i o 2000-2500 kilometrech. Dolet komplexu Kinžal (včetně doletu nosiče) umístěného na Tu-22M3 dosahuje 3000 kilometrů. Ale zde, jestliže budeme mít na paměti bojový rádius letadla při nadzvukovém provozu, se však ve smíšené podobě bojový rádius letounu zvětší z 1500 na 2500 kilometrů, tedy dosah komplexu spolu s raketou může dosáhnout 4000 tisíc kilometrů.
To znamená, že bez formálního porušení smlouvy je Rusko s pomocí nejnovějších projektů schopno řešit úkoly, které byly v minulém století dosažitelné pouze střelami středního doletu. Navíc nejnovější projekty, které by měly být v armádě v příštích 10-12 letech, dokonce disponují neomezeným dosahem, což znamená, že v zásadě neexistují na planetě Zemi žádné nepřístupné cíle.
Připomenu také, že Rusko svého času oznámilo možnost odstoupení od smlouvy INF v reakci na odstoupení Američanů od Smouvy o protiraketové obraně. Myslím si, že odstoupení nebylo uskutečněno proto, že se ukázalo, že je efektivnější rozvíjet a uvádět do provozu nové vysoce přesné zbraně, které umožňují neporušovat smlouvu, ale současně nebýt jí ze strategického hlediska mimořádně omezen.
Za třicet let Rusko prostě situaci obrátilo. Při uzavírání smlouvy INF měly Spojené státy drtivou převahu v nejaderných vysoce přesných zbraních, schopných zasáhnout tehdy ještě sovětské (a později ruské) strategické nosiče v rámci prvního odzbrojovacího masivního nejaderného útoku. SSSR stavěl proti těmto třídám amerických raket (včetně leteckých a námořních Tomahawků) své střely středního dosahu, v jejichž výrobě měl technologickou převahu. Spojené státy stáhly námořní a letecké křídlaté rakety z působnosti smlouvy (a přislíbily, že budou ve výzbroji výlučně v nejaderné podobě), ale zároveň zcela zbavily SSSR/Rusko celé třídy strategických zbraní výměnou za likvidaci svých analogických INF, které pro ně nebyly zásadní.
To znamená, že v tom okamžiku mohly USA řešit strategické záležitosti bez raket středního dosahu, ale Rusko nemohlo, a proto bylo pro Washington výhodné tyto rakety zničit. Nyní, k velkému zklamání Američanů, se ukázalo, že pokud jde o vysoce přesné zbraně (včetně okřídlených a balistických raket), Rusko je významně předčilo a v blízké budoucnosti se tato převaha bude zvyšovat. Moskva to navíc může učinit, aniž by formálně porušila smlouvu INF.
Obnovení ve výzbroji třídy raket středního doletu tedy Washington potřebuje výlučně proto, aby se jeho technologické zaostávání za Moskvou nezměnilo na faktor jeho strategické bezmocnosti. Vy i já víme, že tank T-90 může zničit tank T-34, aniž by se přiblížil na vzdálenost zaměřovací střelby jeho děla … S raketami je to také tak. Důležitá není jen raketa, ale její taktické a technické údaje.
Ale stejně jako zastaralý tank může zničit svého ultramoderního kolegu, pokud je dostatečně blízko, aby ho účinně zasáhl, mohou být nedostatky raketových zbraní kompenzovány blízkostí jejich rozmístění.
A právě v tomto tkví nebezpečí. Pokud Spojené státy dosud neztratily technologii pro výrobu těch raket středního doletu, které měly ve výzbroji v 80. letech minulého století, mohou poměrně rychle vylisovat stovky oněch Peršingů 2. Další otázka: kde budou rozmístěny? Z území Spojených států do Ruska nedorazí. Existují tři možnosti: Evropa, Japonsko a Jižní Korea. Není možné počítat s tím, že Soul bude souhlasit s účastí v nové kole závodů ve zbrojení, když vezmeme v úvahu jeho líbánky s Pchjongjangem a zjevnou obavu, že USA jej nastrčí pod odvetný úder ze strany severokorejských či čínských střel. Ale střílet z Korejského poloostrova a Japonských ostrovů je přece možné pouze na Dálný východ, kde je cílů pro tyto rakety, upřímně řečeno, jen málo a jsou dobře přikryté.
Minule byly hlavní poziční oblasti raket středního doletu v západní Evropě (v Německu, Velké Británii, Itálii, Dánsku). Tehdy činila doba příletu Peršingu do Smolenska 6 minut, do Moskvy asi 10 minut. To dramaticky zkrátilo čas na rozhodování v krizové situaci a zvýšilo pravděpodobnost náhodného vzniku konfliktu. To je důvod, proč tehdy sovětské vedení, stejně jako nyní ruské, varovalo, že Spojené státy začaly nebezpečnou hru, hrozící sklouznutím do neovladatelného konfliktu, který by mohl okamžitě eskalovat do jaderné války v plném rozsahu.
Nyní není zdaleka jisté, že se Američanům podaří rozmístit rakety ve stejných zemích, jako tomu bylo v minulém století. Zatím pouze Velká Británie jednoznačně USA podpořila a uvedla, že se již necítí být svázanou smlouvou INF. Německo a Itálie zjevně nebudou nadšeny, pokud obdrží návrh tohoto druhu. Trump navíc zahájil proti EU hospodářskou válku, která je svým ostřím namířena právě proti staré Evropě.
Ale máme novou Evropu. Kdo se může zaručit, že Polsko, pobaltské státy a k nim přimknutá Ukrajina budou vůbec přemýšlet, když dostanou od USA návrh na rozmístění Peršingů (nebo něčeho podobného) na svém území? Ale pak doletová doba raket do Moskvy nebude delší než 3-4 minuty a do Petrohradu vůbec minutu-minutu a půl.
A to je právě situace, kdy může každá náhoda vyprovokovat preventivní úder. Navíc v situaci, kdy bude zasazován na startovací pozice amerických jaderných střel, je možné bez mudrování záludně okamžitě vypustit mezikontinentální střely i na Washington. Stejně bude sklouznutí konfliktu na jaderný v plném rozsahu záležitostí několika minut, v lepším případě několika hodin.
Právě o tom mluvil Putin na Valdaji, když slíbil agresorům, že půjdeme do nebe a oni prostě zdechnou.
Systém mezinárodních smluv, určených k zajištění jaderné stability, byl založen na smlouvách MTCR (nešíření raketových technologií), NPT (nešíření jaderných zbraní), PRO (protiraketové obraně), SALT-1 a SALT-2 (o omezení strategických útočných zbraních), START 1, START 2, SORT (tzv. Moskevská smlouva), START 3 a INF.
Smlouva MTCR a Smlouva o nešíření jaderných zbraní se prakticky změnily na cáry papíru, které nic neznamenají. Indie a Pákistán se na ně vykašlaly a pořídily si jaderné zbraně. Neformálně je Izrael také jaderná mocnost, jejíž kapacita se odhaduje na 100-200 taktických jaderných hlavic, ale “civilizovaný svět” předstírá, že si není vědom porušení smlouvy ze strany neustále bojující země. No a poté, co KLDR dokázala nejen realizovat svůj jaderný program, ale pomocí technologií, získaných od Ukrajiny, také vytvořit všechny třídy raket, včetně mezikontinentálních, není možné hovořit o účinnosti smluv MTCR a Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. To, co dokázal Kim Čong-un, budou moci udělat všichni, jejichž mezinárodní váha je alespoň o něco větší než u Svazijska nebo Lesotha.
Jak je známo, Spojené státy odstoupily od smlouvy o PRO.
Smlouva SALT-1 omezila strategické arzenály na úrovních, dosažených do konce roku 1972 (a jsou to desítky tisíc nosičů). Smlouva SALT-2 nevstoupila v platnost, protože americký senát zablokoval ratifikaci kvůli vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu. Smlouvy START-1 a SORT nejsou relevantní, protože byly nahrazeny smlouvou START-3, která mírně snížila celkový počet rozmístěných nosičů oproti SORT. Smlouva START-2 (zakazující rakety osazené mnohonásobnými nezávisle naváděnými hlavicemi) byla podepsána v roce 1993, ratifikována Státní dumou v roce 2000, ale již v roce 2002 od ní Rusko odstoupilo v souvislosti s odstoupením USA od smlouvy o PRO.
Takže dnes, po oznámení USA o vystoupení z INF, z celého systému mezinárodních smluv, upravujících systém strategických potenciálů, reálně funguje pouze Smlouva START-3, ale ta moc neznamená na pozadí rozvíjejícího se závodu ve zbrojení.
Je možné, že USA chtějí opakovat úspěšný pokus vydírání z 80-tých let dvacátého století, který přinutil SSSR k ústupkům a nakonec přispěl k jeho konečnému krachu. Ale situace je od základu odlišná. Za prvé, Rusko má náležitou zkušenost a ví, že není možné věřit “džentlmenům” na slovo a smlouvám, které podepisují, také. Za druhé, pokud se Rusko zatím pohybuje po vzestupné linii jak v politice, tak v ekonomice, pak v souvislosti s USA je v lepším případě možno hovořit o stagnaci. Trump ostatně preferuje mluvit o krizi, kterou chce překonat a “zase udělat Ameriku velkou”. Za třetí, pokud jde o vojenské technologie, v minulém století to byl SSSR, který doháněl, ale nyní dohánějí USA. Za čtvrté, historky stíhacích letounů 5. generace, nejnovějších torpédoborců a lodí pro litorální zóny ukazují zřejmou neefektivitu amerického vojensko-průmyslového komplexu, kdy jsou spotřebovávány obrovské prostředky, ale výsledek chybí. Za páté, v minulém století byla všechna světová střediska moci (USA, EU, Čína, Japonsko) proti SSSR, který byl nucen rozložit své skromné vojenské, politické, finanční, ekonomické a diplomatické zdroje na konfrontaci se všemi. Nyní dokonce ani Japonsko nepodporuje USA bez výhrad. V Evropě jim zůstala Velká Británie, drásaná vnitřními rozpory. S Čínou jsou v tvrdší konfrontaci než s námi, a nyní se hovoří také o uložení sankcí vůči Indii.
Obecně, pokud vycházíme z akcí USA jako z pokusu o vydírání, pak je odsouzen k fiasku. To však neruší vojenské nebezpečí takovýchto hrátek. Pokud smažíte šašlyk na sudu střelného prachu, dříve či později vybuchne. Takže bude třeba vyvinout nový systém mezinárodních smluv, zaměřených na omezení, snížení a v ideálním případě na likvidaci jaderných arzenálů. Ale pro začátek je nutné, aby si USA uvědomily své místo v novém světě a smířily se s ním.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
