Rostislav Iščenko
21. 10. 2018 russnov
Rozhodnutí Svatého synodu Ruské pravoslavné církve, který se konal v Minsku, o přerušení eucharistické komunikace s Konstantinopolským patriarchátem nepřekvapilo nikoho. Bylo očekáváno. Ale někteří obzvláště horliví bojovníci za víru byli zklamáni umírněností tohoto rozhodnutí.
Doufali, že RPC prohlásí, že Konstantinopolská církev pozbyla svou kanoniku, vyhlásí anafému Bartolomějovi a biskupům Konstantinopolského patriarchátu, kteří ho podporovali, a bude žádat od každého rozkolníka osobní pokání. Formální právo na taková jednání RPC měla. Pokud si přečteme seznam toho, čím je Konstantinopol podle rozhodnutí synodu vinný, zjistíme, že je mnohem působivější, než byly rozpory mezi Římem a Konstantinopolem v roce 1054, od nichž se obvykle počítá velké schizma. A tehdy papežové a patriarchové neskrblili vzájemnými anafémami a kletbami.
Pokud máme hypoteticky přeložit rozhodnutí synodu do jazyka sekulární diplomacie, pak RPC zrušila diplomatické vztahy s Konstantinopolem, ale nevyhlásila válku. Zrušení diplomatických vztahů je zpravidla posledním krokem před válkou a ta následuje brzy po takové roztržce. Ale existují případy, kdy jsou přerušeny diplomatické vztahy, státy jsou v těžké konfrontaci, někdy hrozí zbraněmi, nastávají dokonce i neformální střety vojáků, ale k válce přece jen nedojde.
Nejznámějším příkladem jsou vztahy SSSR a Izraele. Moskva přerušila diplomatické vztahy dvakrát: od února do června 1953 a od roku 1967 do roku 1991. V roce 1956, během anglo-francouzsko-izraelské agrese proti Egyptu, SSSR hrozil, že použije vojenskou sílu k potlačení agresora. Sovětští vojenští poradci pracovali v několika arabských zemích, přičemž se stávalo, že se účastnili vojenských akcí (i umírali, i zabíjeli). V kritických okamžicích byly například do Egypta poslány celé brigády PVO s veškerým personálem. Ale k přímému vojenskému střetu mezi SSSR a Izraelem přece jen nedošlo. Navíc obě země dělaly všechno pro to, aby nedošlo k překročení poslední čáry.
Důvody pro umírněnost SSSR jsou pochopitelné. Přímá ozbrojená konfrontace s Izraelem v těch podmínkách mohla rychle přerůst ve světovou válku a na jaderném popelu by bylo jedno, kdo uhořel první a kdo byl poslední.
A jaké jsou důvody k umírněnosti RPC? Církve přece nedisponují armádami a boj proti sobě provádějí ve sféře morálky a ducha, ale v materiálním světě nikoli.
To je ten důvod. Bartoloměj nebyl jediný odpadlík, podpořil ho synod Konstantinopolské církve. Možná všichni duchovní, mniši a farníci Konstantinopolského patriarchátu nesouhlasí s tímto rozhodnutím. Měli by mít možnost formulovat svou pozici a ovlivnit hierarchii, která se odklonila od kánonů. Pokud se však okamžitě odmítne kanonika celé Konstantinopolské církvi, může to přimět k podpoře Bartoloměje dokonce i ty, kteří by byli ochotni se proti němu postavit. Vždyť pod úderem se ocitne celá Konstantinopolská církev. Odsuzovat pouze Bartoloměje za toto rozhodnutí bylo nesprávné a také nemožné, protože bylo přijato celým synodem Konstantinopolského patriarchátu, v souladu s procedurou.
Nesrozumitelná je zatím také situace ve světovém pravoslaví. Všechny církve se nevyjádřily ke konfliktu mezi Moskvou a Konstantinopolem. Dokonce i ty, které formálně podpořily RPC, to učinily akurátně, když vyzvaly k obnovení jednoty a překonání rozporů.
Světové pravoslaví se obává dalšího velkého schizmatu. Obává se proto, že linie rozdělení projde nejen mezi různými církvemi, ale také uvnitř jednotlivých církví. Žádná z nich není pojištěna proti tomu, že pokud se otázka dostane na hranu, že část jejích duchovních, mnichů a farníků podpoří RPC a část Konstantinopolský patriarchát.
Světové pravoslaví se z posledních sil snaží zabránit tragédii druhého velkého schizmatu. Za těchto podmínek by příliš tvrdá reakce, která oponentovi neumožňuje vrátit se zpět, dovolila soupeřům obviňovat RPC za to, že právě ona iniciovala rozkol. Dokonce i v mezinárodních (sekulárních) vztazích, dokonce i státy, které jsou prakticky otevřeně zapojeny do mezinárodního banditismu (které bombardovaly Jugoslávii, Libyi, Irák a organizovaly převraty po celém světě, navzdory mezinárodnímu právu), se snaží zdůvodnit svůj postoj a prezentovat jej jako morálně bezúhonný, dohnaný k reakci na “agresi” jeho oběti. Nejen obyčejní lidé, ale také politici se často nesnaží hledat pravdu a přijímají připravené pravděpodobné vysvětlení. Zvláště pokud je to pro ně výhodné.
Hned několik uznávaných církví v osobě svých biskupů a/nebo primátů volalo po svolání všepravoslavného koncilu, který by vyřešil konflikt mezi RPC a Konstantinopolským patriarchátem. Ve skutečnosti tento koncil, dokonce i když bude svolán, nevyřeší rozpory. Moskva tam bude mít svou vlastní skupinu příznivců, Konstantinopol svou, a možné kompromisy nebudou nikomu vyhovovat. Takže i když koncil zahájí svou práci, fakticky prostě zafixuje rozkol.
Pro Konstantinopol je koncil méně výhodný, než pro Moskvu. V jedné otázce budou téměř všechny církve určitě proti Bartolomějovi – ve věci jeho nároku na papežskou moc v pravoslaví. A právě tato otázka (na rozdíl od ukrajinské autokefalie) je pro Bartoloměje zásadní. Celá hra jím nebyla rozpoutána proto, aby uspokojila Porošenka nebo skupinu “jestřábů” v USA, ale aby využila jednání těchto lidí a skupin pro zvýšení jeho vlastní prestiže, pro uchopení výhradní moci, ne-li nad celým světovým pravoslavím, pak nad jeho podstatnou částí.
Takže Konstantinopol bude muset buď zmařit organizaci koncilu a převzít tak odpovědnost za ztroskotání mírového úsilí nejuznávanějších pravoslavných církví tím, že je postaví proti sobě, nebo na koncilu vystoupit proti drtivé většině pravoslavných církví v otázce pro Bartoloměje zásadní – o nadřazenosti jeho moci nad všemi ostatními církvemi a jejich primáty. Třetí možnost – kát se a smířit se s potrestáním – je nepřijatelná, protože Bartoloměj a Konstantinopolský synod vědomě šly vyprovokovat konflikt, chápaly, jaká bude reakce a nemají v úmyslu ustupovat.
Když vystoupí proti koncilu, proti celému světovému pravoslaví, a nejen proti RPC, Konstantinopol vezme na sebe morální odpovědnost za schizma, nejdůležitější ale bude, že vstoupí do formálního konfliktu s několika nejuznávanějšími pravoslavnými církvemi (a dokonce s jejich většinou).
Úkolem RPC je sjednocení kolem sebe veškerého (nebo většiny) světového pravoslaví. Úkolem Konstantinopolu je ponechat RPC osamocenou. Bartoloměj nepotřebuje podporu ostatních církví. Potřebuje, aby nikdo formálně nevystoupil proti němu. Soukromé názory, dokonce i primátů, bez formálních sankcí, definovaných synody, přežije. Pro něj by bylo hrozné formální odsouzení jeho pozice všepravoslavným koncilem nebo synody všech, nebo většinou, nebo dokonce jednoduše stařešiny a nejvlivnějšími pravoslavnými církvemi. Pokud se to stane, Konstantinopolský patriarchát bude pro světové pravoslaví jednou z mnoha rozkolnických sekt, mezi nimiž bude mít i kyjevský Filaret (Denisenko) větší vliv než Bartoloměj.
Proto má rozhodnutí RPC dvě stránky. Na jedné straně přerušením eucharistické komunikace RPC ukazuje, že nebude mlčky tolerovat agresi Konstantinopolského patriarchátu a může v budoucnu přijmout tvrdší opatření. Druhá strana mince je určena pro světové pravoslaví, kterému RPC ukazuje, že souhlasí s tím, aby byl problém předložen soudu všepravoslavného koncilu (její představitelé tuto myšlenku nikdy neodmítali a vždy ji komentovali jako užitečnou iniciativu).
Nyní jděte a přesvědčte Bartoloměje. RPC, která přerušila eucharistickou komunikaci s Konstantinopolským patriarchátem (přerušila s ním diplomatické vztahy), vyčerpala arzenál prostředků jí dostupných k přesvědčování, ale je připravena se s ním setkat u jednacího stolu, pokud Bartoloměj přijme myšlenku všepravoslavného koncilu.
Svým rozhodnutím posouvá RPC ostří konfrontace z linie RPC – Konstantinopol na linii Konstantinopol – světové pravoslaví. Samozřejmě že Bartoloměj a jeho hodnostáři také nejsou děti a vědí, jak se mají provádět složité diplomatické manévry (abychom si to dokázali, stačí si všimnout, jak si omotali kolem prstu v souvislosti s autokefalií ukrajinských rozkolníků Porošenka a USA). Budou hledat odvetný tah a něco vymyslí. Ale jejich postavení je zranitelné z objektivních důvodů. Pro věřící pravoslavné křesťany je důležitá jejich zřejmá nekanoničnost. Bartolomějova ctižádost je pro politické pravoslavné křesťany nepřijatelná (oni samotní jsou ctižádostiví). Proto závěr Konstantinopole o přímé diskuzi s pravoslavným světem o otázce, která se přímo dotýká všech pravoslavných (o výhradní moci Bartoloměje), objektivně vede ke zvýšení rozporů mezi Konstantinopolem a světovým pravoslavím, čímž se zvyšuje počet zainteresovaných spojenců RPC.
Jak je známo, v každém konfliktu je důležité minimalizovat počet nepřátel a maximalizovat počet spojenců. Právě tomuto cíli slouží nynější rozhodnutí Svatého synodu RPC. Proklít Bartoloměje je možné vždycky. Bude lepší, když jej zavrhne samotný Konstantinopolský patriarchát. A světové pravoslaví jej ze sebe vyvrhne.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
