 |
| Volební Lotyšsko |
Viktor Marachovskij
15. 10. 2018 Outsidermedia
Západní masmédia nedávno znepokojila své čtenáře zprávou, že „ve volbách v Lotyšsku zvítězila proruská strana“. Odrazem tato zvěst přiletěla i k nám – a dokonce vyprodukovala tak trochu vítězné „pop-analytiky“.
A to především: Takzvaná proruská partaj „Souhlas“ dosáhla nejhorších výsledků za řadu let. V předminulých volbách pro ni hlasovalo 28,4 % voličů, v minulých 23 %, ale při nynějších 19,8 %.
Nazývat tuto stranu „proruskou“ není na místě, protože:
- Už loni přerušila spolupráci s ruskou vládnoucí stranou „Jednotné Rusko“ a dala přednost vstupu do Evropské socialistické strany.
- Neustále ujišťuje, že „podporuje politiku EU vůči Rusku“. Včetně sankcí.
Za sebe doplním, že za celou dobu existence „ruských“ partají, se žádná z nich ani jednou nedostala do místní vlády (…nepřipomíná vám to populární Rádio Jerevan? – pozn.překl.)
Důvod je prostý, nacionální idea kterékoli pobaltské republiky v tichosti obsahuje hrdinný odpor proti Východnímu Mordorovi a jeho místním vlivovým agentům. A mimochodem, dokonce pokud by se „Souhlasu“, zbavenému nálepky ruskosti podařilo prosáknout do koalice – žádný obrat by „pobaltskému tygrovi“ nehrozil. Proti tomu existuje víceúrovňová kontrola – místní elity, NATO, a nakonec EU, která koneckonců celou tu křováckou elitu živí.
Zajímavé je tady ale něco jiného. Při posledních lotyšských volbách propadly vůbec všechny partaje předchozího parlamentu: Žádná z nich neposílila, ale všechny naopak o zhruba polovinu hlasů přišly. Rekordní byla i volební neúčast.
No, a to je dobrá ilustrace toho, kam to dnes dopracovala všechna ta „antiruska“, která se řetězí podél západních hranic naší země.
Takže, v čem je celý vtip: Od počátku, před cca 20 lety, začal tehdy mohutný jednotný Západ ve Východní Evropě od Estonska do Gruzie razit politické režimy, podobné si jako vejce vejci, jejichž posláním bylo – stát se antiruským sanitárním kordonem. Anebo válečným nástupištěm – zadaří-li se.
Proces montáže protiruských opevnění z postsocialistických republik byl asi takovýto:
- Šílený sponzoring „titulárních“ etnických nacionalistů pod hesly „my jsme starým evropským národem s unikátní kulturou, který si protrpěl své pod staletým asiatským útlakem moskevské tyranie“.
- Protlačování k moci (kde to půjde, tak skrze volby a kde ne, tak pomocí majdanů) speciálně vycvičených žoldnéřů, slibujících „bojovat proti korupci a moskevskému vlivu“.
- Neprodlené zřízení dvou hlavních institucí v pokořené republice: Služby pro boj s korupcí a Ústavu národní paměti. Bojovníci proti korupci, řízení přímo zvenku, okamžitě přistupovali k represáliím proti místním oligarchům podezřelým z neposlušnosti Západu. Ústav národní paměti vyčišťoval veřejný prostor zaváděním povinných rituálů nářku nad „oběťmi Ruska“, a úcty k „hrdinným Bojovníkům“ proti Rusku-SSSR-Rusku.
- Vstup do nanejvýš nevratné formy integrace s EU a NATO.
Ti, kteří se dostali do EU mezi posledními, naopak dostali hromadu požadavků a minimálně bonusů. Takže je, obrazně řečeno, Západ nevzal ani do posledního vagónu a přikázal jim, aby vlak doháněli na drezíně, viz. Ukrajina a Moldávie s jejich „euroasociacemi“.
Pobaltské země byly v této tabulce někde uprostřed, na úrovni Bulharska. Takže jim, samozřejmě, žádnou suverenitu neposkytli, ale práceschopné obyvatelstvo z nich, samozřejmě vysáli, kolik mohli – ale financování, přestože skromné, jim přece jen poskytli.
Mimochodem. Jak dlouho existuje tento stav, tak dlouho existuje i projekt „eurorusů“. Tedy ruskojazyčných činovníků, pokoušejících se prodat se Západu jako „správní Rusové“, rozhodnutí společně a v jedné řadě s Bruselem odolávat jedovaté kremelské propagandě a asiatství. Západ ale toto aktivum nekupuje – sám má migrantů, ochotných se levně prát s Putinem, statisíce.
Ale proč o tom všem vlastně píšu: Ke dnešku druhořadí „antirusové“ uvázli v žalostné pozici. Na jedné straně se hnout směrem ke spolupráci s Mordorem jejich místní elity nemohou. Za něco takového by je prostě smetli – obžaloby z korupce, majdan, soud, konfiskace majetku a ztráta všeho. Na druhou stranu se stále zjevněji vynořuje konceptuální apokalypsa: obyvatelstvo prchá, stárne a vymírá, vnitřní rezervy pro hospodářský růst nejsou, a na vnější nalévání peněz západní sponzoři sami nemají. Na třetí straně – titíž západní sponzoři velmi tvrdě zasahují proti pokusům vydělat si bokem: výprask, uštědřený pobaltským bankám – pračkám špinavých peněz – na pokyn Washingtonu, to ukázal naprosto jasně.
V důsledku toho se zjevuje paradox. V dnešní situaci, kdy si Německo, které kdysi striktně zakázalo Bulharsku „Jižní proud“, intenzivně buduje už druhý „Severní“, a Moldávie, která (i přes velkou svoji snahu) nedokázala naskočit do onoho posledního vagónu, s pokrčením ramen, rozvíjí vztahy s Ruskem – tak ti, kteří byli v očích Západu jedničkáři „nato- a euro- pokroku“, se ocitají odříznuti od budoucnosti. Vždyť jejich loajalita byla už prodána a přešla do plného vlastnictví bílého panstva a víc už nemají čím obchodovat.
To samozřejmě neznamená, že zítra, za půl roku, anebo v abstraktním roce 2022 baltští, balkánští nebo nějací jiní postsocialističtí tygři skončí svojí existenci. K tomu nedojde, protože se to nikomu nehodí. Jak bylo dokázáno na republice Kosovo, není v 21. století pro existenci státu nutná ani ekonomika, ani obyvatelstvo. Jestliže má stát ministerstvo zahraničí se správnou pozicí a základnu NATO, tak se vlastně o kolapsu oné jedničkářské země ani nikdo nedoví.
Kromě snad místních křováků. Jejich osud ale, řečeno na rovinu, pány zajímá ze všeho nejméně…
Zdroj: RIA Novosti
Překlad: st.hroch 181014
