Proč Pražáci volí jako zfetovaní komedianti

Odpověď je naznačena v knize Prolomení hradeb a ti, kdo tu knihu mají přečtenou, ti budou následujícímu výkladu lépe rozumět. Nicméně zvu k poslechu všechny. Snad to bude užitečné a zábavné.

Na sklonku komunistické vlády v roce 1989 předstoupil před dělníky ČKD Miroslav Štěpán, tehdy mediální hvězda představovaný Československou televizí a tehdejším mainstreamovým tiskem jako reformátor a velmi nadějný politik. Jenže dělníci v ČKD měli vlastní rozum, kašlali na to, co říkají média, a docela obyčejně ho vypískali. Stejně jako horníci v Ostravě nedávno vypískali Jiřího Drahoše.

Jenže Praha je o 29 let později někde úplně jinde. A tak popletený profesor Drahoš, kterému se směje celá republika, vyhrál v prvním kole. Aby nedošlo k nedorozumění – Jiří Drahoš nekandidoval na klauna, nýbrž na senátora. Přesto vyhrál. Stačilo, aby Česká televize a pár dalších médií několik měsíců vysílaly propagandu o tom, že Jiří Drahoš je naděje národa. Kdyby dnes kandidoval do senátu Miroslav Štěpán a měl stejnou mediální podporu, vyhrál by stejně jasně.

Co se tedy v Praze změnilo?

Jací lidé žili v Praze v roce 1989, to se nejlépe projevilo v následujících letech. Snad nikdy a nikde jste neviděli tolik činorodosti a aktivity. Během pár let byly opraveny rozpadlé domy a v Praze se objevily tisíce restaurací, soukromých hotelů, nejrůznějších provozoven, divadel, klubů, ale také výrobních firem.

Pražáci byli doslova posedlí podnikáním. Mluvilo se o tom v kancelářích, restauracích, redakcích, na založení vlastní firmy se připravovali i studenti ve školách. Dokonce i politologové, tehdy vzácní, spíš zakládali cestovní kanceláře, než by ztráceli čas žádostmi o granty.

Jenže hodně z nich jsou staří lidé nebo už dnes v Praze ani nežijí. Výrobní podniky a provozovny se přestěhovaly na venkov. Místo nich do Prahy přišly korporátní centrály, neziskovky, úřady a nadnárodní právní kanceláře, byly založeny nové humanitní fakulty, nastěhovaly se sem tisíce nových lidí, autentická místní občerstvení byla nahrazena řetězci a charakter města se úplně změnil. Ostatně, osobnost primátorky Krnáčové, které strávila celý život v neziskovkách, do Prahy přišla jen proto, že se tu snadněji sháněly velké peníze, a nepije jiné kafe než ze Starbucksu, ta perfektně symbolizuje novou Prahu. A s takovými lidmi přišli nebo vyrostly tisíce jiných, kteří těm prvním poskytují služby a kteří spolu s nimi vytvářejí městskou hipsterskou kulturu.

To samozřejmě neznamená, že se vyměnilo celé město. Ale změnila se atmosféra, někteří odešli a mnozí jiní si přizpůsobili, včetně toho, že začali přejímat myšlenky a politické názory těch nových.

Čím se ti noví lidé liší? Třeba tím, že pro hodně z nich je Praha jen přestupní stanice. Plánují se přestěhovat do ciziny. Jenže tím nemyslí, že by se chtěli stát dobrými americkými nebo francouzskými vlastenci. Chtějí žít všude a nikdy, každou zemi vysát, pro žádnou nic neudělat.

Ještě důležitější je ale změna rozvažovacích schopností. Před 30 lety, když lidé chtěli podnikat v normální výrobě a službách, bylo podstatné, aby si udrželi zdravý rozum. Aby si spočítali, co budou dělat, kolik to bude stát, jestli to někdo může za tu cenu koupit… prostě normální selský rozum.

Kdyby takový člověk slyšel Jiřího Drahoše, že není žádný vítač, k tomu by si pustil starší video, kde hájí kvóty na migranty, to by si doplnil o jeho kontakty s Organizací islámské spolupráce, po pár minutách by měl jasno. To není otázka politických názorů, to je otázka používání rozumu. Totéž platí o Pirátech, hnutí Za Prahu a dalších uskupeních, která můžete volit jenom s úplně vypnutým rozumem.

Jenže, jak už jsme řekli, lidé se selským rozumem z Prahy spíš odcházejí. Dnes tu hrají klíčovou roli lidé, kteří pracují v korporacích, velkých úřadech nebo třeba mezinárodních právních kancelářích. Nebo dokonce v České televizi nebo na humanitních fakultách. K čemu by vám bylo v takovém prostředí logické uvažování? Vždyť by se vám mohlo – nedej Bože – stát, že byste si všimli, že korporátní hesla napsaná na agitační nástěnce jsou pěkná pitomost nebo že politicky korektní názory si navzájem odporují. No, s tím by to nikdo daleko nedotáhl. Takže lidé se raději učí odkládat jakékoliv nezávislé myšlení, papouškovat poučky, věřit ji, a navzájem se hlídat.

Potom vám v televizi řeknou, že Miroslav Štěpán – pardon, Jiří Drahoš – je naděje národa a vy to přece nemůžete zpochybňovat. Jdete a zvolíte Jiřího Drahoše. Pokud se setkáte s někým, kdo se Jiřímu Drahošovi směje, tak s ním vyvoláte konflikt. Ale hodně okázale, aby všichni viděli, že vy jste vzorný a vy děláte všechno správně. Když to budete dost trénovat, třeba vás v korporaci povýší z produktového manažer na seniorního produktového manažera. Nebo se dokonce stanete vedoucím redakce. To už za to stojí. Nebo ne?

A pokud si o tom chcete přečíst víc, doporučuji desátou a jedenáctou kapitolu Prolomení hradeb.

Ona už se rozšiřuje. Po celé zemi se objevují skupiny, které kopírují pražský životní styl a pražské myšlení, v naději, že se ti lidé stanou vznešenějšími nebo že získají přístup ke grantům, podporám a dalším penězům přidělovaným z Prahy. To není úplně špatná kalkulace, občas něco takového opravdu kápne.

V zemi, kde je všechno zoufale centralizováno a kde umět vyžebrat peníze na ministerstvu je důležitější než jakékoliv řemeslo, v takové zemi to je nebezpečný jev a není divu, že se nákaza říší. Kolem různých místních úřadů, kulturních center, spolků dotovaných z Prahy, lokálních univerzit a podobně. Někteří naivkové z pražské kavárny čekají, že nakonec bude úplně vymýcena normální práce, vše se bude vyrábět v počítačové řízených 3D tiskárnách a všichni budou jen opakovat eurooptimisické fráze v hipsterských centrech. A samozřejmě se navzájem hlídat. To zabere hodně času. Navíc ti lidé jsou opravdu upřímně přesvědčeni, že powerpointovými prezentacemi vznikají skutečné hodnoty a že pracující lidé žijí na jejich úkor.

Jenže tak daleko do nedojde z jednoduchého důvodu. Kdyby české podniky přestaly vyrábět, tak se okamžitě zastaví německá ekonomika, která je závislá na našich komponentách a neumí si je sehnat jinde, ať se snaží, jak se snaží. A lidé ve výrobě nikdy nepřevezmou mentalitu manažerů.

DÁ SE TO LÉČIT?

Jenom velmi obtížně. Hodiny a hodiny diskuzí nepomohou vůbec, nebo jen velmi málo.

Problém je totiž v tom, že pokud člověku začne fungovat mozek a začne normálně zpracovávat a srovnávat fakta, tak takový člověk je v hipstersko – korporátně – korektním světě úplně ztracený. Ti lidé to někde uvnitř vědí, ale dávají si dobrý pozor.

V době, kdy dělníci pískali na soudruha Miroslava Štěpána, jsme měli úsloví: Dokud jsou koryta, budou i prasata. Dokud tu budou přítomny nadnárodní instituce, budou tu zaměstnávat tisíce lidí a budou schopny jim platit nebo aspoň slibovat mnohem víc než normální české firmy, tak se zdravý rozum nevrátí.

V předposlední kapitole Prolomení hradeb ukazuji, že ta změna je na cestě. Ale ještě to bude trvat. Do té doby se musíme smířit s tím, že volby v Praze budou vypadat, jako by hlasovali zfetovaní komedianti.