Petr Žantovský
16.10.2018 Literárky
Některá témata se do veřejného diskursu neustále vracejí jako neodbytná, a jak se zdá, skoro i neléčitelná infekce. Například debata o veřejné službě v médiích.
Laskavý čtenář si možná ještě vzpomene na tzv. televizní stávku v zimě roku 2000-2001, kdy se tamní zaměstnanci rozhodli vzít věci do svých rukou, vyhnali z ČT její regulérní vedení a vysílali pirátsky tak dlouho, až jim to parlament, s gatěmi svlečenými sto mil před brodem, laskavě legislativně posvětil. Tehdy řekl jistý Schwarzenberg nesmrtelnou větu: „Česká televize patří těm, kteří v ní pracují.” Nesmrtelnost této věty si připomínáme od té doby neustále, a to zejména, avšak nejen tehdy, když si tu televizi zapneme a chvilku na ni s nelíčeným údivem hledíme.
Avšak zopakujme si to: nikdy nic není poprvé, všechno se v nějaké podobě vrací, a tedy i téma veřejnoprávních médií. Sáhl jsem tedy do svého tučného archivu; mám hloupý – a programové zapomnětlivce velice rozčilující – zvyk: žádnou informaci, která se v budoucnu může hodit, nevyhazovat. Nu a odtamtud jsem vyňal záznam jednoho semináře, který v květnu 2004 pořádal odborný server Česká média v prostorách Ministerstva kultury. Tématem toho semináře byla „Regulace elektronických médií”. Šlo samosebou o regulaci nejen technického rázu – přidělování kmitočtů, ale především o regulaci obsahu. Tedy o zákony, které se regulací zabývají. Které regulaci zavádějí nebo zamýšlejí zavádět (či po nich tak politici občas, vždy s onou vtíravou infekční repeticí, volávají) s důvodem či záminkou zabránit negativním vlivům zvenčí médií. Zpravidla se v takové souvislosti mluví o ochraně občanů, protože regulační úsilí pak vypadá důvěryhodněji a vznešeněji.
Jak si regulaci médií představuje, řekl tam tehdy explicitně ctihodný publicista Karel Hvížďala. Zcela bez varování opustil tématické vymezení (aspoň to tak vypadalo), a přednesl obšírnou přednášku na téma potřebnost veřejnoprávních médií. Zprvu mi dlouho unikal důvod tohoto tématického úskoku, či souvislost, jaká by měla být dávána mezi samu existenci médií veřejné služby a fenomén regulace elektronických médií. Hvížďala se kriticky pozastavil nad kacířskou myšlenkou (její kacířskost je však, jak se zdá, časově i regionálně relativní: tuto myšlenku uvedli v život na Slovensku novým zákonem už v roce 2010), že potíže s definicí veřejné služby by se daly rázně vyřešit transformací hybridní, vágní veřejnoprávní ČT do subjektu rozpočtového, tedy odtaženého od politického vlivu a financovaného procentem z HDP, postaveného pod kontrolní gesci Nejvyššího kontrolního úřadu a jinak fungujícího výhradně na bázi manažerského, nikoli politického řízení. Což ostatně dlouhodobě považuji za jedinou cestu, jak ČT efektivně osvobodit od snah politiků ovládat ji z jedné či druhé strany, jak ji vymanit z otroctví Poslanecké sněmovny, která utahováním či povolováním poplatkových šroubů staví ČT do permanentní existenční nejistoty. Tedy totální politické závislosti. „Zestátnění” ČT vidím jako jedinou cestu k dosažení ideové nezávislosti ČT, a o to přece ČT ve všech těch revoltách a horách frází přece šlo!
Z následující diskuse jsem příliš nepochopil, proč je Karel Hvížďala (a mnozí jemu podobní) takovým odpůrcem myšlenky nezávislé rozpočtové televize. Jejich argumentace se točila v tradičním kruhu: „potřeba veřejné služby”, „poptávka veřejnosti po takové službě” atd., což jsou pojmy sice hezky vypadající, ale zcela prázdné. Co už je veřejnějšího, než stát? Stát, který si veřejnost platí k uspokojování svých potřeb a poptávek, které mu nejsou s to obstarat soukromí dodavatelé? Proto se občan vzdává svých daní, protože z nich právě je hrazena (mimo mnohé jiné a podstatnější) jeho potřeba veřejné služby. Žádná obecně, a tedy nutně nepřesně definovaná a vlastně jakékoli voluntaristické kroky umožňující poplatková televize není zárukou, že nebude zneužita. A to, i když by se případně (ovšem pravděpodobnost toho je za dnešního stavu věcí rovna méně než nule) management, dokonce i sami zaměstnanci snažili o sto šest.
Nakonec z diskuse vyplynul jediný závěr: většina odborníků Hvížďalova typu si regulaci představuje jako vliv na obsah. Ten vliv ale nesmějí uplatňovat zlí politici, nýbrž hodná veřejnost. Kdo však je tou hodnou veřejností, jsme zatím nikdy od nikoho jasně neslyšeli. Je to jistě Karel Hvížďala, byl to tehdy ale jistě i Vladimír Železný, ta veřejnost. Je to bezpochyby Andrej Babiš, Tomio Okamura, Miroslav Kalousek, Vojtěch Filip, je to (k nelibosti mnohých) i Petr Štěpánek, jsme to my všichni. Kde v tolika protivách najít společný jmenovatel? Nevím. Nikdo neví. Proto je tolik chaosu kolem postavení médií veřejné služby.
Přitom o definici společného jmenovatele se netřeba starat. Ten vzejde sám na základě rovně odevzdaných občanových daní. Občan dá velice rychle najevo, zda je se službou, na kterou si platí své daně, spokojen. A pakliže ne, dá svou nespokojenost najevo. Protože jde o jeho daně. Nějaké poplatky mu za žádný projev nevole nestojí: ty prostě nezaplatí, protože tím nic moc neriskuje, a to ani kdyby zákon na jejich výběr byl sebepřísnější.
Oč tedy jde tolika rozumbradům, debatujícím o veřejné službě a její nazastupitelnosti? Přece o osobní vliv na obsah této služby, především na obsah vysílání. Kdekdo z účastníků těch diskusí si osobuje právo vědět lépe než jiní, který pořad je, či není hoden vysílání. To je jistě špatné.
Závislost ČT a médií veřejné služby obecně na takto subjektivně vyslovovaných a s různou mírou osobní moci prosazovaných dojmech a názorech na to, co občan potřebuje, a co nikoli, zlikviduje jedině vyvázání těchto médií z rukou politiků, které pracují buď viditelně (skrze legislativu), nebo neviditelně, ale zřetelně (skrze spřátelené redaktory). A také z rukou Vševědů, kteří těmto loutkovodičům jejich práci vlastně zjednodušují, protože jí dodávají vnější lesk, odér významnosti a ideologickou argumentační munici. Tím se ovšem stávají spoluviníky procesu ochočení médií. To však už není regulace, nýbrž cenzura.
To je ovšem samosebou téma namnoze přesahující titěrný a vlastně zástupný rámec daný obrazovkou veřejnoprávní televize. Téma, které přitápí pod kotlem, v němž se mají co nevidět do jednoho uškvařit všechny nežádoucí mediální jevy a projevy, dnes zejména internetové.
Když se tak dívám do toho svého tučného archivu, vždy mě znovu přepadne tísnivé zjištění: můžeme si za to sami. Za všechno. Fakt, že jsme jim tehdy „dali” tu Českou televizi, dnes v důsledku otevírá dveře cenzuře na webu. Všechno už tu bylo a všechno navzájem souvisí. A ještě jedna věta se mi vnucuje: času je málo a voda stoupá…
