 |
| Alexandr Solženicyn |
Mirko Raduševič
16. 10.2018 Literárky
22.září roku 1967 byl ze Sovětského svazu vyhnán jeden z největších ruských spisovatelů Alexandr Solženicyn. Byl to akt, kdy se vrcholní političtí představitelé snažili jej vymazat z vědomí občanů, co se mohlo jen těžko podařit u národa, který rád čte a navíc se spisovatel svým odchodem stal ještě slavnějším. Bylo to období Studené války, kdy literatura byla důležitější než je dnes.
Sovětští představitelé měli rok počkat, aby letopočet končil na číslo osm. Osmičky mají v Solženicynově životě osudovou moc. Letošek je plný spisovatelových výročí a mnohé se o velkém ruském autorovi píše. Narodil se v roce 1918, zemřel v roce 2008 a v roce 1978 přednesl svůj slavný projev na Harvardu ke své knize „Souostroví Gulag“. Ten projev byl důležitý z toho hlediska, že západní média o projevu psala jako o šokové terapii, která změnila způsob myšlení a chápání světa milionů Evropanů, a to i přesto, že Východní Evropa se snažila jakékoli informace o spisovateli utajit. Západ tehdy ještě netušil, že ani jemu není Solženicyn nakloněn, o tom později.
Zatím se to neprojevovalo, ale jedna z osmiček v životě spisovatele je pro svět rovněž důležitá, a to je rok 1968, kdy dokončoval knihu Souostroví Gulag, ve které předvídal osud Ukrajiny a píše: „S Ukrajinou to bude velice komplikované.“ Dále uvádí: „Psát tato slova mi doslova způsobuje fyzickou bolest, vždyť Ukrajina a Rusko jsou spojeny v mé krvi, v mém srdci, v mých myšlenkách. Ale má rozsáhlá zkušenost s Ukrajinci v táborech mi ukázala, kolik je v nich vůči nám zatrpklosti. Naše generace zaplatí za chyby našich otců… Nechme je žít, ať si to (nezávislost) zkusí. Brzy pochopí, že tím rozhodně nevyřeší všechny problémy. Vždyť každý region je jiný, někde se lidé považují za Ukrajince, někde za Rusy, někde ani za jedny či druhé… Ukrajina ve svých dnešních sovětských, formálních hranicích není celá skutečně Ukrajinou. Některé oblasti na levém břehu Dněpru nepochybně tíhnou k Rusku“; (české vydání z roku 1990 přeložené z pařížského vydání z roku 1975, díl třetí, strana 31, poznámka pod čarou).
Názory Solženicyna mimo knihu bylo možnost číst v roce 1981 v exilovém časopise Ruská mysl (Русская мысль) vycházející v Londýně a stejné vyšlo v Rusku v časopise Hvězda ale až v roce 1993.
Solženicynovy názory nebyly, jak by se předpokládalo vždy na Západě přijímány pozitivně. George Marchais, který byl předsedou francouzské komunistické strany od roku 1972 až 1994, se postavil proti a zahájil proti ruskému spisovateli tažení. Obvinil Solženicyna, že je zastánce Vlasovců a že je jejich spisovatelem. Další, francouzský básník ruského původu Alain Bosquet nazval Solženicyna „netvorem hrdosti“ a jeho dílo označil jen za „vynikající žurnalistiku“. Styl, kterým Solženicyn psal, mnozí nenazývali literaturou. „Řada intelektuálů kritizovala Solženicyna: někteří si mysleli, že nemá velký literární talent,“ napsal známý francouzský novinář, předseda spisovatelské organizace Akademie Gancourt Bernard Pivot v týdeníku Express. Názory velkého ruského spisovatele nesedly ani jeho krajanovi, rovněž emigrantovi v USA (bydleli blízko sebe, hodinu a půl jízdy autem a nenavštěvovali se) básníkovi a nositelovi Nobelovy ceny v roce 1987 Josifu Brodskému. Když v roce 1995 Solženicyn vyslovil své dnes již všeobecně známé názory, že Rusko se stalo ochráncem hodnot, které Západ zradil, Brodskij napsal, že je to naprostý nesmysl. „Jde o obyčejnou demagogii, kdy pouze minus nahradil (Solženicyn) plusem. Jako politik je – absolutní nula.“
Jednoduše řečeno, Alexandr Solženicyn vyvolal na Západě určitý rozruch, a to nejen svými názory, ale již i zjevem. Západní média o něm psala asi v tomto duchu: Účes a rudé vousy, jako pravoslavný kněz. Vyzařoval z něj hněv „starého věřícího“ člověka s pohledem kněze, kdy jeho mohutná postava a rétorika pravoslaví, antimarxismus spojený s jakousi jeho domorodou ideologií, hřmícím hlasem nad devalvací všech hodnot, který odhaloval slabou věc světa, který „postrádá odvahu zemřít“.
Rozpaky Západu nad slavným spisovatelem souvisí také s jeho slavný projev „Rozdělený svět“ (A World Split Apart ) na Harvardově univerzitě v červnu v roce 1978, ve kterém obvinil Západ z obecného úpadku. Pro přítomné to byl šok. Jednak ani nemluvil anglicky a přednáška byla simultánně tlumočená, ale především se mnozí jeho slovy cítili být uražení. Projev se dá shrnout do věty, že se jednalo o kritiku individualismu, materialismu a liberalismu. Profesor historie na Harvardově univerzitě Richard Pipes tehdy označil spisovatelův projev slovy: „Slyšeli jsme ničivý útok, který zasáhl moderní Západ, který byl obviněn ze ztráty odvahy, sebeúcty a ze sebeklamu. Vypadalo to, jakoby řečník právě utekl z pekla a odsoudil nás obyvatele očistce za to, že nežijeme v ráji.“ Přitom, když Solženicyn mluvil o západní morálně zkrachovalé kultuře, představil se, že mluví k Západu jako jeho přítel. Odsoudil západní politiky a diplomaty za jejich slabost v jednáních s Moskvou, jak uvedl „proti celosvětové a dobře promyšlené strategii komunismu“. Podle něj Západu mohou pomoci v jeho boji jen morální hodnoty a prezident Carter si musí vybrat mezi konfrontací a spoluprací se SSSR. Velké pobouření mezi profesory a studenty vyvolalo to, když Solženicyn odsoudil americké protestní hnutí proti válce ve Vietnamu, a to slovy, že Vietnam je záminkou k mobilizaci národa.
S chováním ruského spisovatele v USA souvisí i styl jeho zdejšího života, kdy se naprosto izoloval ve svém sídle v kopcích málo lidnatého státu Vermont. Zde si vytvořil oázu starověkého Ruska, uzavřen před cizinci a novináři a navíc udržoval jen sporadické kontakty s místní ruskou komunitou. Americké noviny o něm tehdy napsaly, že jde o zbohatlíka, který „vede svatou válku“. Zklamaný Západ a zejména jeho intelektuálové psali do novin o něm a o svém zklamání se závěrem, že Solženicyn není ani spisovatel, ani historik a že je pouhým kronikářem své smutné osobní zkušenosti. Jedním slovem je to šílenec. I u nás známý italský spisovatel Carlo Cassola napsal do deníku Il Mondo, že v případě Solženicyna se jedná o pompézního řečníka, který je bezcenným spisovatelem, kdy každý provinční zpravodaj píše lépe. Další velký italský literát Alberto Moravia ho nazval „slavofilním nacionalistou“ a Umberto Eco pro změnu mluvil o „průměrném Dostojevském“.
V té době Alexandr Solženicyn představoval jak nebezpečí pro komunismus, tak se stal nepřítelem konformních západních spisovatelů.
I přes nevoli určitých západních kruhů a intelektuálů Solženicyn neustal ve svém boji a stále, jak mohl, poukazoval na nedostatky Západu a jeho kultury. Evidentní se to stalo při bombardování bývalé Jugoslávie letadly NATO. Stejně jako jeho projev na Harvardově univerzitě se stalo věhlasným prohlášení k tomuto bombardování, které citovala tehdy západní média: „Nejhorší na tom je, co se dnes děje. O bombardování Srbska těžké mluvit. Nejhorší je skutečnost, že nás NATO přemístilo do nové éry. Stejně jako Hitler si pohrával s dobrodružstvím a Německo vyloučil z Ligy národů …Stejně Spojené státy a NATO hodily za hlavu OSN, kolektivní bezpečnostní systém, uznání suverenity států. Začaly tím novou éru: kdo je silnější a může si vše dovolit… To je děsivé.“
Boj Solženicina proti Západu ještě zesílil po rozpadu Sovětského svazu a dostal navíc jiný náboj. S rozpadem v roce 1991, Solženicyn doufal a viděl naději, jak napsal v ruských novinách v té době, že by mohlo vzniknout nové uskupení, které by mohlo vést k vytvoření sjednoceného slovanského státu zahrnujícího Rusko, Ukrajinu a Bělorusko, v němž by vzkvétala alternativní kultura.
Když se nakonec slavný spisovatel v roce 1994 vrátil do Ruska, postavil se proti excesům, ke kterým došlo v průběhu 90. let 20. století se zaváděním kapitalismu v Rusku. Navíc se postavil proti ukrajinské nezávislosti. Těšil se ze vzestupu Putina a oživení národního cítění. S Putinem jej spojovala představa, že Rusko je „jedinečné“ a „jiné“ na rozdíl od západní liberální kultury. Opět se postavil silně proti Ukrajině a v jednom článku napsal, že volání genocidy holodomorů na Ukrajině v roce 1932-33 bylo „krutou bajkou“ utvářenou ukrajinskými nacionalisty. Tento článek přišel ve stejnou dobu jako rozhodnutí Státní dumy ve stejném smyslu.
Solženicyn to v Rusku obzvláště v Jecinově éře neměl vůbec jednoduché. Sice jej všichni uznávali, ale byl jim proti srsti se svojí kritikou dravého kapitalismu. Byl na druhé straně také kritizován i jinými, že svými knihami zničil SSSR a pro jeho nacionalismus jej zejména příznivci komunistů nazývali „vlasovcem“. Jeho kritikem se tehdy stal i filosof a spisovatel Alexandr Zinovjev, který měl podobný osud jako Solženicyn a v mnohém jsou jeho knihy označovány za významnější pro rozpad SSSR než Solženicynovy (například „Zející výšky“ – 1976 nebo „Zářná budoucnost“- 1978). Zinovjev prohlásil: „Nespojujte mně se Solženicynem. Mezi námi je obrovský rozdíl. To je člověk minulosti, který přináší jen zpátečnictví. Já jsem člověkem budoucnosti. Byl jsem a dosud jsem prozápadní.“ V narážce na Solženicyna dodal: „Neočekávám, že bych se měl stát učitelem někoho, ať v politice nebo obyčejném životě. Jsem pěšákem.“
To byla evidentní narážka a kritika vztahu Putina a Solženicyna. Tito dva si velice rozuměli a jeden vychvaloval druhého. Krátce před svojí smrtí v roce 2007 ruský spisovatel na adresu prezidenta pronesl: „Putin přinesl pomalé a postupné znovuzrození Ruska.“ Předtím Vladimir Putin navštívil spisovatele v jeho domě, kde mu sklonil poklonu tím, když prohlásil, že velká část jeho politického programu pro Rusko „do značné míry odpovídá tomu, co je napsáno Solženicynově díle“.
Osud tropí paradoxy. Nakonec bývalý důstojník KGB se stal přítelem velkého kritika této organizace, který mu byl navíc rádcem.
