Nemocná společnost

Petr Sak
22. 10. 2018 Sociální anomie a nemocná – zdravá společnost
Zdraví je obvykle vztahováno k člověku, mluvíme o zdravém a nemocném jedinci, ale není běžné mluvit o zdravé a nemocné společnosti. Při charakteristice společnosti je v sociologii obvyklé mluvit o sociální anomii, což je stav, v němž přestávají platit ve společnosti všeobecně sdílené sociální normy chování a hodnoty. Tento fenomén nemá dichotomický charakter, buď je sociální anomie, nebo není. 

Společnost se vyvíjí na kontinuu mezi absolutním přijetím sociálních norem chování a hodnot všemi členy společnosti a jejich respektováním ve svém chování až ke stavu, kdy nikdo společenské normy a hodnoty neakceptuje. Oba póly kontinua jsou mezní a zřejmě nikdy nenastávají, společnost se vždy nachází v kontinuu mezi extrémními póly. Lze předpokládat, že míra sociální anomie není ve společnosti homogenně plošně rozložena, ale v různých skupinách a segmentech společnosti je odlišná akceptace jednotlivých sociálních norem a hodnot. Tento statický, i když strukturovaný model je třeba narušit vnesením dynamiky, která je výsledkem několika pohybů:

1.Osvojování systému norem a hodnot mladou generací v procesu primární socializace

2.Proměna sociálních norem a hodnot. Např. v minulosti společensky nepřijatelná svobodná matka, zatímco v současnosti realita více než poloviny dětí rodících se nesezdaným ženám je popřením minulé normy.

3.Dualita deklarovaných sociálních norem a hodnot a reálných norem a hodnot promítajících se do chování subjektů. Např. v deklarovaném systému je odmítána korupce, avšak v reálném systému je ve značném segmentu společnosti korupce běžnou součástí chování. V deklarovaném systému je vysokou hodnotou vzdělání, avšak v reálném systému, zvláště politická elita svým chováním popírá hodnotu vzdělání a preferuje získání vysokoškolského diplomu jakýmkoliv způsobem. Místopředsedou vlády, ministrem zahraničí a ministrem vnitra může být člověk bez vysokoškolského vzdělání, politička bez vysokoškolského vzdělání aspiruje na funkci prezidenta a předsedy vlády. Nejedná se pouze o český fenomén, předsedou Evropského parlamentu byl člověk, který třikrát neudělal maturitu a nedokončil učební obor knihkupec.

Do proměn společnosti se promítá dvojí pohyb společnosti, pohyb vedoucí k sociální anomii a pohyb proměňující systém sociálních rolí a hodnot. Aktuálně je často obtížné určit, o jaký pohyb jde, zvláště při zásadních změnách společnosti.

Na pojetí sociální anomie Émile Durkheima navazovala řada sociologů, v situaci transformace české a slovenské společnosti se i empiricky sociální anomií zabývali např. Juraj Schenk a Peter Ondrejkovič.

Čistě sociologický pohled na společnost v pojetí sociální anomie je možné posunut k multidisciplinaritě pojetím nemocné společnosti. Je možné pojem zdravá-nemocná společnost přenést z charakteristiky jedince? Co znamení zdraví ve vztahu k člověku? Zdraví je Světovou zdravotnickou organizací definováno jako stav plné tělesné, duševní a sociální pohody a nikoli jen jako nepřítomnost nemoci či vady (WHO, 1946).

Člověka vnímám jako duální bytost, jedná se o individualitu a současně je součást sociálna. Vývoj jedince probíhá jako socializace a individualizace k němu vztaženého sociálna. V procesu socializace a sociálního zrání dochází k transformaci sociálna do módu konkrétní jedinečné bytosti. V opačném procesu je sociálno transformováno, modifikováno do podoby relevantní konkrétnímu jedinci. Protikladné procesy nacházejí průsečík v sociálním poli a sociálním zrání jedince. Stav společnosti se promítá do tohoto průsečíků a vývoje a dosažené úrovně člověka.

Při provázanosti jedince a společnosti je evidentní, že zdraví či nemoc společnosti se dotýká obou entit, jak společnosti, tak člověka, jejího člena.

Společnost sama o sobě nemá smysl, protože nedisponuje živým vědomím. Evoluce a v poslední fázi sociální evoluce vrcholí zrodem a rozvojem vědomí. Tento proces probíhá u člověka, ale jeho podmínkou je sociálno a s ním spjatá sociální entita, kterou je v poslední vývojové fázi společnost. Smysl společnosti je tedy odvozen od člověka, kterému vytváří podmínky k rozvoji vědomí, ke kvalitě jeho mysli ve statické i dynamické podobě.

Stav společnosti a člověka se pohybuje na kontinuu zdraví – nemoc, na základě toho, jaké vytváří podmínky pro rozvoj kvality vědomí a mysli. Vědomí člověka a jeho rozvoj považuji za onu podstatu člověka, o níž mluví duchovní učitelé, filozofové i sociologové (Ježíš, Buddha, Marx, Fromm). Předpokladem zdravé společnosti je bezpečná společnost, společnost, jejíž existence, struktura a funkce nejsou ohroženy. (Sak, 2018). Atributem zdravé společnosti je naplňování jejích sociálních funkcí, jak je popisují autoři funkcionálního strukturalizmu (Parsons, Merton) a před nimi J.L.Fischer.

Zdravou společnost charakterizuje primárně její stav jako systému a sekundárně její připravenost působit ve vztahu k jedinci a její reálné působení pro naplnění podstaty člověka. Toto působení můžeme sledovat v několikerém významu, naplnění podstaty člověka jako druhu, duchovní elity lidstva a každého jedince lidského společenství. Zařazení společnosti na kontinuu zdravá – nemocná společnost vyplývá z charakteristik společnosti nadindividuálního charakteru (sociálno) a jedinců, tvořících tuto společnost.

Zdraví společnosti je stav, kdy jsou naplňovány její funkce a vytvářeny podmínky pro stav plné tělesné, duševní a sociální pohody jejích členů a optimalizace evolučního směřování k vyšší kvalitě vědomí a mysli. Čím silněji jsou tyto znaky ve společnosti obsaženy, tím je společnost zdravější, naopak vše, co je v rozporu s naplňováním těchto znaků vtahuje společnost do pásma nemoci. Toto vymezení není v rozporu s pojetím E.Fromma (Fromm, 2009) pouze usiluje o přiblížení k operacionalizaci pojmu nemocná společnost.

Erich Fromm za nemocnou společnost považuje společnost, která potlačuje podstatu člověka a neumožňuje její rozvoj (Fromm, 2009). Kladl jsem si otázku, jak vnímat tento filozofický postulát v realitě a po delší době jsem prožil Aha – Erlebnis. Teoretické vymezení mi osvětlil reálný fenomén, z něhož mohu zpětně přenášet poznatky do teoretické roviny. V normalizaci žila dívka, jejíž rodiče nebyli nikdy v KSČ a proto nebyli postiženi represí. Maminka lékařka, v okresním městě byla dokonce okresní posudková lékařka. Rodina vlastně patřila v městě k elitě a vše nasvědčovalo tomu, že mimořádně inteligentní dívku čekají úspěšná vysokoškolská studia a skvělá profesionální dráha.

Vzhledem k tomu, že její chování jako studentky gymnasia bylo projevem její lidské podstaty a ne adaptačních mechanizmů vedoucích ke konformitě s nemocnou společností, nedostala doporučení ke studiu medicíny a později, když se ukázala jako nejlepší uchazeč ke studiu evangelické teologické fakulty, opakovaně ke studiu nedostala státní souhlas a i když napsala osobní dopis Gustavu Husákovi, dveře k vysokoškolskému studiu se jí neotevřely.

Po listopadovém převratu se před ní otevřela skvělá kariéra. Byla dokonalým kádrem; pronásledovaná disidentka, zavřený manžel za šíření charty, nikdy nebyla nejen v KSČ, ale ani SSM, disponovala významným sociálním kapitálem, znala se s řadou lidí z nové elity. Její manžel vedl rozhlasové Hovory s Václavem Havlem a jezdil s ním na zahraniční cesty, měla právnické vzdělání. Stala se ředitelkou sekretariátu ministerstva pro informace a počítalo se s ní na nejvýznamnější funkce. Ovšem euforie z pádu komunistického režimu a z převratu netrvala dlouho. Začala se vytvářet nová společnost, nové sociální jevy a společenské procesy utvářely nové sociálno. Nová společenská realita však neobsahovala to, co lidé v listopadu požadovali a politici slibovali, naopak se ve společnosti objevovaly jevy, které v listopadu nikdo nechtěl. Do mocenských pozic se prosazovali všehoschopní lidé a masky padaly i dřívějším disidentům a demokratům.

Perspektivní mladá žena se skvělými kádrovými předpoklady se stále silněji dostávala do rozporů s novou společností, která se dalšími a dalšími sociálními jevy dostávala do konfliktu s lidskou podstatou této mladé ženy, která na rozdíl od mnohých odmítla zářnou kariéru v nemocné společnosti a zůstala věrná tomu nejcennějšímu, podstatě člověka. Nejen obraz normalizační a transformující se společnosti, ale také svůj zápas mezi lidskou podstatou a nemocnou společností geniálně zobrazila v autobiografickém románu Peřiny a chléb (Křenková, 2015).

Proč právě v tomto případě vidím konfrontaci nemocné společnosti a podstaty člověka, na rozdíl od adorovaných disidentů, označovaných za pozitivní devianty. Velká část disidentů byla chartisty, ale i agenty StB, dříve byli stalinisty, později reformními komunisty a jak se stále prokazatelněji ukazuje, jejich lidská morálka byla značně pokleslá a jejich ikona Václav Havel se pod tlakem publikovaných faktů proměňuje v záporného hrdinu (Žantovský, 2014; Vodňanská, 2018). K disidentství byli dovedeni svou životní dráhou a svým způsobem z něho i profitovali.

R.K. vstupovala do společnosti, na rozdíl od disidentů, nezatížená problematickou interakcí se společností a s establishmentem. Součástí její individualizace, socializace a sociálního zrání bylo svobodné promítání její lidské podstaty do společenských vztahů, do každodenního chování, exteriorizace vnitřní podstaty do vnějšího sociálna. A tento stav sociální exteriorizace její lidské podstaty vyjevil disharmonii, konfliktnost těchto dvou entit. Tím se objevuje otázka, je chyba v lidské podstatě této osobnosti či ve společnosti? Já na základě analýzy těchto konfliktů a obecně společenských procesů vyvozuji, že chyba je na straně nemocné společnosti.

Nemocná společnost se promítá do řady oblastí. Vzhledem k limitujícími rozsahu se šířeji věnuji oblasti natalality a demografického vývoje, další oblasti jsou zmíněny jen ve zkratce a další nepochybně chybí zcela. Tímto příspěvkem chci především téma nemocné společnosti otevřít k diskusi.

Natalita

Předpokladem existence jakékoliv entity je její reprodukce, která je proto také významným indikátorem jejího zdraví. Index natality české společnosti je 1,41, přičemž k prosté reprodukci je třeba natalita o velikosti indexu 2,1. Kriticky nízká natalita má příčiny medicínské, ekonomické a sociální. Související ekonomické, medicínské a sociální jevy jsou vzájemně propojené, ovlivňují se a vytvářejí multiplikační efekt. Dále můžeme rozlišovat působení neplánované, spontánní jako důsledek jiných společenských procesů a působení záměrné, plánované jako důsledek sociálního inženýrství. Příkladem může být prudký nárůst porodnosti v polovině sedmdesátých let jako plánovaný důsledek státní politiky. Naopak příkladem opačného působení v současnosti je doporučení až tlak OECD ke snížení mateřské dovolené na jeden rok.

Sociální příčiny natality

Devalorizace hodnoty rodiny, dítěte a partnera (myšleno opačného pohlaví) a změna životního stylu.

Od osmdesátých let se proměňuje hodnotový systém společnosti a nositelem této proměny je mladá generace. K největším změnám, především v devadesátých letech, došlo u hodnot rodina, děti a partner (Sak, 2004). Pokles těchto hodnot v devadesátých letech je jednou z příčin poklesu porodnosti a posouvání porodu do vyššího věku žen. Změny natalitního chování žen vedlo ke změně životního stylu a naopak změněný životní styl vedl ke změně natalitního chování. Jako hlavní příčiny změn bývá uváděno cestování a profesní kariéra.

Společenské oslabování statutu a funkce rodiny, destrukce a eroze rodiny

Rozdílné společenské systémy a ideologie měly donedávna jedno podstatné společné, shodovaly se v tom, že rodina je základ státu (společnosti). Říkal to Gustav Husák, papež, monarchie i buržoazní ideologie, přičemž rodinou byl muž a žena a jejich pokrevní příbuzní. Tento model se v současnosti rozkládá. Požaduje se, aby manželství mohl založit kdokoliv a cokoliv. Dříve posvátné mateřství symbolizované mateřstvím Panny Marie je vnímáno jako nástroj k zotročení ženy, popření její svobody, překážka profesní kariéry, možnosti vytvářet zisk nadnárodním korporacím a podílet se na tvorbě HDP. Pryč je doba, kdy svobodná matka společensky stigmatizovala nejen sebe, ale i svou původní rodinu, která se jí často zřekla.

Nízká prestiž a reálná pozice manželství a rodiny souvisí se skutečností, že více než polovina dětí se rodí nesezdaným ženám. Nízkou společenskou pozici manželství a rodiny určuje také skutečnost, že polovina manželství se rozpadá a v troskách manželství zůstávají hypotéky, traumatizované děti a samoživitelky, jejichž socioekonomická situace je horší než důchodců. Není snad již rodina základ společnosti, a pokud ano, jaký je ten základ? Je to základ nemocné společnosti?

Destrukce genderových rolí

Od devadesátých let do současnosti se ve společnosti stále agresivněji prosazuje genderová ideologie. Ideálem je genderová neutralita, která popírá dosavadní principy socializace a výchovy. V procesu sociálního zrání, socializace a výchovy si jedinec postupně osvojuje sociální role a zvnitřňuje s nimi spojené hodnoty a sociální normy chování. Tyto procesy navazují na biologickou danost odlišného pohlaví a připravují jedince od dětství na sociální podobu rolí vázaných na pohlaví. Genderová ideologie tyto procesy odmítá jako vytváření nežádoucích sociálních konstruktů. Biologickou danost odmítá a chce svobodu pro volbu jedince, co je, čím chce být. Příkladem může být kauza, v níž režisér a publicista Pavel Klusák útočí na básničku ve školní čítance, v níž se říká, že holčičky budou maminky. To chápe jako nemístný tlak a potlačení svobody volby. Ve Velké Británii na školách zakazují holčičkám nošení sukní, protože takový oděv není genderově neutrální, v Kanadě mají úředně třetí pohlaví.

Tradiční dělba rolí muže, manžela, otce na jedné straně a ženy, manželky a matky je odmítána a nahrazována zaměnitelností. Otcové zůstávají na mateřské dovolené, zatímco matky dělají kariéru. Z pohledu mladých žen, které neúspěšně hledají partnera pro založení rodiny, jsou mladí muži nezralí, nesamostatní, neodpovědní a jsou to mamánkové. Muži naopak mají strach z dominantních a ambiciózních žen. Destrukce rolí spojených s pohlavím se připojuje k devalorizaci hodnot spojených s rodinou a dítětem a rozkládá tradiční styl chování.

Tradiční polarita pohlaví muž a žena je zpochybňována a roste počet možných sexuálních identit. Rozšíření o homosexuální orientaci je již nedostatečné a přibývají další možné sexuální identity. Otázka kdo jsem, pochopení vlastní identity patří k základním antropologicky daným otázkám a hledání odpovědi formuje lidství jedince. Hledání odpovědí na tuto otázku je součástí toho nejlepšího umění, především literatury. Vyrovnat se s otázkou co jsem, kdo jsem bylo náročné pro generace, jimž socializace pomáhala ztotožnit se s určitými rolemi a osvojit si odpovídající chování. Následující generace budou muset hledat odpověď na tyto otázky za situace rozostřené normality a široké palety možných sexuálních identit. Psychiatrie by se měla připravovat na důsledky tohoto vývoje. To, co bylo doposud předmětem sociální pedagogiky, se stává předmětem psychiatrie.

Virtualizace sociálních a erotických vztahů přechodem populace z přirozeného světa do kyberprostoru

Od dětských let probíhá sociální komunikace ve stále větší míře na sociálních sítích v kyberprostoru. Virtuální komunikace má jiný charakter než komunikace tváří v tvář. Známé jsou úpravy identity či dokonce uměle vytvořená identita. Komunikující jedinci si nemohou být jisti, s kým vlastně jsou v kontaktu. Při oscilaci mezi virtuální a reálnou interakcí vznikají problémy jako důsledek specifičnosti jevů a zákonitostí obou dimenzí. Při vylákání reálných peněz pomocí virtuální reality se v reálném světě peníze obtížně získávají zpátky. Jak uvedla na internetu mladá žena, ve virtuálním světě ponožky partnera nesmrdí. Erotické projevy jsou ve virtuální realitě jednak jiné a současně proměňují erotično v reálném světě. Součástí socializace a sociálního zrání je příprava na erotický a sexuální život a manželské a rodičovské role. Pokud je primární život ve virtuálním světě, potom příprava je poněkud mimo realitu a v reálném světě mladé generaci narůstají problémy.

Ekonomické a sociálně ekonomické příčiny

V neoliberální tržní společnosti bez přívlastků ekonomie přestává být jedním ze subsystémů s funkcemi pro celek společnosti, ale vztah je obrácen a společnost slouží ekonomice a HDP se stává posvátnou mantrou. Jak západní, tak ještě více čeští ekonomové jsou více marxističtí než samotný K.Marx svým důrazem na materiální základnu. Jak společnost a státy, tak jedinci jsou redukovaně hodnoceni pouze na základě ekonomických ukazatelů. Již tento přístup ukazuje na posun k nemocné společnosti. Pokud však zůstaneme v ekonomice, najdeme jevy a procesy, které v čistě ekonomické oblasti vypovídají o nemocné společnosti.

Existují dva vyargumentované celostní ekonomické pohledy, které na základě analýzy hodnotí českou ekonomiku. Americký profesor ekonomie českého původu Milan Zelený dospěl k závěru, že vlastně česká ekonomika neexistuje, protože až na výjimky všechny velké firmy působící na území České republiky mají centrum v zahraničí. Ilona Švihliková ve své publikaci dospívá k závěru, že jsme se vlastně v posledních desetiletích stali kolonií (Švihlíková, 2015). K podobným závěrům dospěly ratingové agentury, které snížily rating ČR na rozvojovou ekonomiku. V listopadu 1989 předkládal Václav Havel ekonomické vize národu, v nichž tvrdil, že do sedmi let ekonomicky a životní úrovní doženeme Rakousko a Německo. Posléze však dělal vše pro to, aby česká ekonomika opustila výrobu finálních výrobků a přešla na výrobu komponent pro západní firmy a stala se montovnou. Zisk z přidané hodnoty finálního výrobku jde západním firmám. Samozřejmě, že výroky o tom, kdy doženeme Německo, jsou pouhou manipulativní propagandou. Ten kdo tlačí auto, nemůže sedět u volantu. Ekonomické vztahy jsou nastavené tak, že „česká ekonomika“ slouží nadnárodním korporacím.

„Nikdy jsme se neměli tak dobře, jako v současnosti“, zní slogan České televize přebíraný dalšími médii a politiky. Za tímto tvrzením je přes devět set tisíc lidí v exekuci, milion lidí žijících v pásmu chudoby a další milion a půl lidí, kteří žijí na hranici chudoby. Rodiny sto tisíce dětí nemají na teplý oběd pro své děti, které jsou odkázané na charitu, přes dvě stě tisíc lidí žije na ulici a počet nezaměstnaných kolísá mezi dvěma sty tisíci a jedním milionem. Většina populace má hypotéky a další dluhy a celková zadluženost české populace neustále roste, roste však i státní dluh a zadluženost subjektů veřejné správy. Česká společnost žije na dluh i za situace ekonomického růstu. Senior odkázaný na důchod není schopen ze svého důchodu zaplatit v Praze nájem ani toho nejmenšího bytu a většině seniorů důchod neumožňuje důstojný život.

V české společnosti existuje i ze zahraničí známý jev pracující chudoba, který znamená, že zaměstnaný člověk není schopen ze svého platu pokrýt životní náklady. Situaci těchto lidí ilustrovala na základě svého výzkumu Saša Uhlová.

Těhotenství a mateřství představuje ekonomickou zátěž a dokonce i pro ženu, která má manžela, je vzhledem k padesáti procentní pravděpodobnosti rozvodu, vysoce rizikové. Většina manželů, ale i nesezdaných párů si pořizuje byt pomocí hypoték, které se po rozvodu stávají stresující až likvidační a matka samoživitelka lehce spadne do chudoby. Vzpomínám výrok jedné studentky: „Jak můžu plánovat dítě, když nevím, jestli uživím sebe“.

Medicínské (biologické) příčiny:

Zásadním, ale skrytým jevem, o kterém se ve veřejném prostoru příliš nemluví, který však zásadně proměnil západní společnost, je antikoncepce. Ještě v osmdesátých letech čtyřicet procent nevěst bylo těhotných, dnes je běžné, že mezi svatebčany pobíhají děti nevěsty a ženicha. Nesporným pozitivem antikoncepce je, když ne vytěsnění, tak alespoň výrazné snížení interrupcí. Pozitivně je hodnoceno právo a naplnění práva ženy rozhodovat o svém těle, ovšem to je doprovázeno i rozhodováním o životě druhé bytosti. Antikoncepce vnímaná z hlediska jedince jako pokrok, znamená pro společnost posílení demografického vývoje k postupnému vymírání.

Proklamace některých politiků o vyřešení demografického problému Evropy masovou imigraci arabských muslimů by svým naplněním znamenala konec kultur, které v Evropě vznikaly a rozvíjely se od počátku našeho letopočtu na bázi křesťanství a biologicky daných národů. Výsledkem by bylo, že prostor Evropy by nebyl vylidněn, ale obsazen zcela jinými kulturami a lidmi, jejichž genofond by obsahoval stopová množství genů původních bílých křesťanských obyvatel. K jevům, které posilují uvedený demografický vývoj, patří narůstající neplodnost žen a mužů. Demografický vývoj a s ním spojené jevy jsou nespornými symptomy nemocné společnosti.

Národ

Národ je multidimenzionální entita, která se utváří v sociálním prostoru na biologickém základě. Vzniká jako sociokulturní a duchovní přesah nad souhrnem jedinců, kteří národní identitu tvoří. Součástí národní identity je její historie a výsledek jejího života a života jejích členů. Mladá generace se v socializaci s národní identitou seznamuje a z pozice národní identity se stává součástí lidského společenství. Čím úspěšnější národní socializace jedince, tím je také úspěšnější jeho socializace ve vztahu k evropanství a k planetárnímu lidství (Sak, 2004). Národní identita představuje podobně jako rodina bezpečnostní faktor národa a jeho příslušníků. Proto v hybridní válce dochází ke zpochybňování národní identity a její historie.

V současnosti můžeme pozorovat procesy spojené s národem v oblasti vědomí a v přirozeném světě. Velká část mladé generace emigruje do zahraničí, přičemž míra emigrace profesních a vzdělanostních skupin souvisí s předpoklady ekonomické úspěšnosti v zahraničí. Dvacet procent absolventů lékařských fakult emigruje hned po promoci a další je následují.

Národ přestává být pro mladou generaci hodnotou a její znalosti české historie mne vedou k pojmu historické bezvědomí. Zvláště ve vztahu ke 2. světové válce a k Německu se daří metodou Overtonova okna implementovat mladé generaci protičeskou verzi historie. Pozice národa a národní identity v české společnosti, zvláště v mladé a střední generaci je projevem její nemoci.

Závislosti

Od devadesátých let klesá u dětí věk konzumace alkoholu, drog a kouření. Ve všech mezinárodních výzkumech je česká populace na předních místech v kouření, v konzumaci, alkoholu a drog. Zatímco kouření a konzumace alkoholu patřily po desetiletí k české populaci, tak drogy česká společnost raketově implementovala během devadesátých let. V první polovině desetiletí šlo o teenagery, v druhé polovině desetiletí drogová mafie již zasáhla i dětskou populací. Tak, jak se demografickým vývojem tato generace devadesátých let a další generace posouvají populací, drogy se stávají normální součástí života pro stále větší část populace (Sak, 2004). Také v další závislosti – gamblerství je česká populace na předním místě ve světě a koncentrace heren je v ČR nejvyšší na světě. Přechod na internet komplikuje kontrolu gamblerství, ne však jeho šíření. Gamblerství tak jako drogy ničí životy nejen postižené osobě, ale celé rodiny a spotřebovává nemalé zdroje společnosti. Dopady uvedených závislostí neničí pouze postižené jedince, ale celou společnost v řadě oblastí. Rozsah a projevy a dopad těchto závislostí na společnost vypovídají o stavu nemoci.

Duševní zdraví

Duševní zdraví či duševní nemoc nejsou vysvětlitelné pouze stavem společnosti, nepochybně však zde existuje závislost a stav společnosti patří k významným faktorům ovlivňujícím psychický stav a duševní zdraví jedince. Jevy patřící do oblasti životní úrovně a materiální sféry života souvisejí s krizovými životními situacemi a se stresem, podmiňují psychický stav a mohou vést až k duševnímu onemocnění, ale také absence smyslu života, společnost bez hodnot a idejí, orientovaná konzumně může posilovat tendence k psychickému onemocnění. Mladí lidé, u nichž absentovaly životní cíle s oslabenou hodnotovou orientací, několikanásobně častěji se stávají závislými na drogách (Sak, 2004). Intencionalita a duchovní bohatství člověka je preventivním faktorem pro psychické onemocnění. Mezi intencionalitou a duchovním bohatstvím člověka a stavem společnosti existuje souvislost a tudíž stav a vývoj duševního zdraví populace je výpovědí o stavu společnosti na škále zdravá – nemocná společnost. Vedle genetického a individuálně psychického faktoru se do duševního zdraví člověka promítá stav společnosti. V mezinárodních srovnávacích výzkumech R.Ingleharta bylo hodnocení kvality života přímo úměrné ekonomice země s výjimkou několika zemí, především Japonska a USA (Inglehart, 1971). Dramatický růst počtu psychiatrických diagnóz u české populace je tedy také výpovědí o nemocné společnosti.

Kulturní, spirituální oblast

Propojeně s prohlubováním a realizací konceptu konzumní a tržní společnosti dochází k jejímu duchovnímu vyprazdňování. K výročí úmrtí A.Solženicyna francouzský spisovatel a politik Philippe de Villiers v deníku Le Figaro cituje jeho reflexi západní společnosti. „Vy v Evropě máte zakalenou mysl. Budete trpět. Propast je hluboká. Jste nemocní. Jste nemocní prázdnotou. Všechny vaše elity ztratily představu o vyšších hodnotách. Západní systém se přesouvá do konečného stavu duchovní vyprázdněnosti: bezduchého právního formalismu, racionálního humanismu, ke ztrátě vnitřního života”. Podle politika A.Solženicyn předpověděl vznik konzumní společnosti, přecházející do nihilismu a absolutního individualismu.( Figaro, 6.8.2018).

Odklon populace od církví neztotožňuji s despiritualizací společnosti, protože samotná římsko katolická církev je subjektem této despiritualizace, hédonizmu a materializmu. Běžný občan zná církev z jejích snah o získání majetku a z afér zneužívání dětí katolickými kněžími.

Stejný obsah stavu společnosti je vyjadřován různými pojmy. Mluví se o vyprázdněné či vyhořelé společnosti. V devadesátých letech došlo především prostřednictvím tehdejší mládeže k modifikaci hodnotového systému společnosti valorizací materiálních hodnot a devalorizaci sociálních, spirituálních a reprodukčních hodnot a hodnoty poznání a pravdy.

Došlo také k poklesu významu všech materiálních i duchovních ideových systémů (marxizmu, liberalizmus, konzervatizmus, katolicizmus,…). Dochází k vyprazdňování hodnotovému, ideovému a ztrátě smyslu nejen společnosti, ale i jedinců. Mládež nejenže nevidí a nehledá v české společnosti nějaký smysl, ale pochybuje, že by společnost nějaký smysl mít měla. Jejich životní scénář a každodenní život je určován pragmatizmem a hédonizmem. |Despiritualizace a dekultivace se promítájí do kultury a umění. Primitivnost a úpadek umění je obhajován požadavky svobody. Příkladem průsečíku pokleslého primitivního umění a hájené svobody umění se stala brněnská inscenace známá scénou vyndavání vlajky z vagíny na jevišti.

Vyhasínání transcendence západní společností a modálního Čecha a Evropana je provázeno opačným trendem marginálních skupin duchovně hledajících a prožívajících niternou spiritualitu.