Německo V.

Výzvu hned v počátku podepsalo 33 prominentních osob současných kverulantů moci a vlády establishmentu. Mimo Very Lengsfeldové a Uwe Tellkampa také Thilo Sarrazin, Eva Hermanová, Matthias Matussek a známí „pravicoví géniové“ Karlheinz Weißmann a Martin Lichtmesz, své podpisy následně přidalo dalších 1.200 publicistů, umělců, vědců a akademiků. Ve finále se pod tento manifest podepsalo 163 318 lidí. Tím byl nad očekávání splněn požadavek na 50 000 podpisů tzv. quorum (pozn. jde o nezbytný počet podpisů občanů, na jehož základě pak může být dosaženo veřejného projednání obsahu v petičním výboru Bundestagu (Spolkový sněm – parlament), na kterém se mohou prezentovat také iniciátoři manifestu). AfD přivítala s nadšením to, že jejich politické pozice již také oslovily intelektuální kruhy. Tellman to však schytal ze strany médií, on-line fór a na kulturních setkáních. Vůbec si následně netroufal veřejně předčítat a prezentovat své knihy. Zastal se ho ale např. saský ministerský předseda Michael Kretschmer z CDU. Také spisovatelka Monika Maronová se ho zastala a varovala před tím, že Německu hrozí diktatura levicových názorů (pozn. německou levici v tomto smyslu nelze zcela ztotožňovat s levicí v ČR, je tím spíše myšlena tzv. neoliberální levice). Tomu, kdo v Německu otevřeně vysloví svůj názor, hrozí menší či větší opovržení. To už mnozí zažili. Aktivista Götz Kubitschek oslavoval manifest jako novou intelektuální pravicovou opozici. Jeden z velmi známých německých literárních kritiků Ulrich Greiner v deníku Zeit napsal, že názor Tellkampa je diskuze hodný a není žádný důvod na něj nahlížet jako na pravicový. Svaz německých spisovatelek a spisovatelů manifest zcela jasně odmítl jako spojení konzervativců, pravicových myslitelů a pravicových pachatelů. Vera Lengsfeldová, také upozornila na návrat státem nařízených demonstrací, jak bylo zvykem v NDR, kdy funkcionáři strčili lidem do rukou připravené plakáty a mávátka a cílem bylo demonstrování podpory straně SED (Jednotná socialistická strana Německa – Sozialistische Einheitspartei Deutschlands). Říká, ano, nikdo nebyl nucen se toho účastnit, ale kdo tam nebyl, tak mohl zapomenout na svou kariéru, viz ZDE (pozn. na toto jsem poukázala také v minulé části – demonstrace v Kandelu a účelově zorganizované protidemonstrace).

Poznámka: co je v této souvislosti neuvěřitelné je, že tato petice byla řádně převzata a obsah prověřen petičním výborem Bundestagu a následně byl text již na jaře zveřejněn na webových stránkách Bundestagu. V té souvislosti jeden sympatizant tohoto manifestu s cílem co nejširšího rozšíření informace o jeho existenci uvedl jeho krátký text na Facebooku a vyzval ostatní také k podpisu. Záhy však byl jeho text smazán s uvedením, že jde o projev nenávisti. Dotyčný to nemínil nechat jen tak a obrátil se za finanční podpory celé řady dalších osob se žalobou na zemský soud v Bamberku. Ten minulý týden vydal zatím nepravomocný rozsudek, že postup Facebooku byl neoprávněný. Odůvodněním mj. bylo, že Facebook, coby de facto monopol musí respektovat základní práva uživatelů a nemůže cenzurovat, mazat nebo uzavírat účty jak se mu zamane, není to nějaké jeho vlastnické právo. Pozitivně to však nedopadlo s peticí, která byla podána v souvislosti s Globálním migračním paktem, resp. obsahovala výzvu k jejímu nepodepsání. Petici sice petiční výbor v Bundestagu řádně převzal, zaregistroval, ale následně nepřipustil zobrazení jejího textu na webových stránkách s odůvodněním, že její uveřejnění by mohlo “zatížit mezikulturní dialog” viz ZDE.

Dne 8. 10. 2018 se na půdě Bundestagu uskutečnilo veřejné slyšení před petičním výborem ve věci manifestu „Společná výzva 2008“. Cílem této petice bylo, aby byla následně zahájena všeobecná diskuze o přijímání uprchlíků na půdě Bundestagu. Vera Lengsfeldová dostala příležitost se osobně vyjádřit k účelu předané petice. Původně jí bylo dovoleno mít dvě doprovázející osoby, toto bylo později odvoláno a směla si zvolit pouze jednu osobu jako svůj doprovod. Byl jím Henryk M. Broder o něm jsem napsala krátkou zmínku již v minulém díle a o jeho satirickém vyjádření k situaci v Německu – mj. „Řekni, řekni zrcadlo, jak to s touto zemí dopadlo?“. Záznam ze slyšení viz ZDE (pouze v němčině)

Spisovatelé Henryk M. Broder a Vera Langsfeldová představují petici petičnímu výboru Bundestagu.

V 5 minutovém vystoupení Vera Lengsfeldová sdělila, že žádají okamžité zastavení ilegální imigrace do Německa, a že od 5. září 2015 vládne v Německu výjimečný stav, a že rozhodnutí kancléřky otevřít hranice pro pár tisíc uprchlíků, kteří se s pomocí levicových aktivistů vydali na pochod z Maďarska směrem do Německa, vyvolalo obrovský příliv migrantů. Hranice nebyly uzavřeny pouze z toho důvodu, protože se vláda obávala nepěkných fotografií. Dále kritizovala to, že do dnes může překročit hranice každý, i bez dokumentů, stačí, když je schopen vyslovit slovo azyl. V důsledku toho přišlo přes milión migrantů, převážně mladých mužů, mezi nimi mnozí kriminálníci a teroristé. Dodnes nevíme, kdo přesně jsou. Vera Lengsfeldová ve své řeči zmínila strach a nejistotu obyvatel a velkou podporu její petici. Zmínila také, že 1.500 osob je pod drobnohledem úřadů, protože jsou potenciálními strůjci teroristických útoků. Neexistuje vůbec žádný důvod, aby byl do země vpuštěn byť i jeden ilegální migrant atd. Následovat měly dotazy poslanců, celkově byla pro slyšení a diskuzi před petičním výborem vyhrazena 1 hodina. Průběh tohoto slyšení, který byl zveřejněn na mnoha alternativních médiích, ukázal na přímo zastrašující chování vybraných německých poslanců. Dá se to spíše nazvat nějakou satirou na německé poslance. Řeč Very Lengsfeldové byla neustále přerušována, poslanci slyšení zdržovali dotazy mezi sebou. Velmi rázně do diskuze vstoupil až publicista Henryk M. Broder, který řekl, že to, co poslanci Bundestagu nazývají společenskou nepohodou, tak tomu se normálně říká způsob udržování demokracie, ke které patří také hádky. Poslankyně za Zelené mu kontrovala, že petenti nenabízejí žádná řešení. Broder odvětil, že to p. Lengsfeldová řekla zcela jasně, a že je to snad úkol politiků hledat řešení, situace však spíše poukazuje na to, že politici svůj „job“ dělat neumí. Řekl také, že jsou na tomto setkání také proto, protože si připadají trochu jako cestující na Titaniku, ledová kra je již viditelná na obzoru, ale kapitán, který by mohl kurs ještě obrátit není k mání. Broder také citoval básníka Karla Krause, který jednou prohlásil:

„Nejsem žádná slepice, ale poznám, kdy je vejce zkažené“. Mým úkolem a paní Lengsfeldové je právě to konstatovat „vejce je zkažené!“

Jak to vypadá v současném Německu se svobodou vyjadřování Vera Lengsfeldová, popsala na příkladu jejího zrušeného vystoupení. V září 26. totiž měla Vera Lengsfeld vystupovat v rámci Hayek klubu v Kolíně nad Rýnem na téma „Máme ještě svobodu vyjadřování?“, ale nakonec z toho nic nebylo, jak píše na svém blogu viz ZDE. Antifašistický akční spolek, zkráceně Antifa (Antifaschistische Aktionsbündnis) vyzval k demonstraci proti ní a Hayek klubu, navíc důrazně telefonicky a e-mailem vyzvala Antifa vlastníka restaurace, aby odmítl poskytnout prostory pro tuto akci, navíc mu pohrozili jejich návštěvou. Akce se tedy nekonala. Lengsfeldová má za to, že tomu vděčí především tomu, že byla hlavním řečníkem na demonstraci v Kolíně nad Rýnem v dubnu tohoto roku a tato demonstrace byla Antifou označena jako pravicová demonstrace. Tématem byl zákon ke zlepšení prosazování práva na sociálních sítích (Das Netzwerkdurchsetzungsgesetz – Gesetz zur Verbesserung der Rechtsdurchsetzung in sozialen Netzwerken – NetzDG). Na této demonstraci na ní z publika různě pořvávali a jeden výrostek jí dokonce nazval „nacistickou štětkou“. Demonstrujícího publika se zeptala, zda jsou si vědomi, že jedním z největších kritiků zákona v Bundestagu je Konstantin von Notz za stranu Zelených a Petra Pau za Levici. A zeptala se jich, zda jsou podle nich oni dva také nacisté? Mladíkovi z Antify, který ji počastoval výše zmíněnou urážkou, po skončení uštědřila facku, protože mu chtěla jasně ukázat, že ona, trojnásobná matka, dvojnásobná babička a nositelka Řádu Spolkové republiky Německo za zásluhy (Bundesverdienstkreuz) něco takového nenechá bez trestu (pozn. jde o jediné německé spolkové vyznamenání, které je propůjčováno za významné činy v politické, hospodářské, kulturní, duchovní nebo veřejně prospěšné činnosti). Takže od té doby je zřejmě ještě více v hledáčku Antify. Podle ní, to co dělá Antifa, je očividný teror a otevřeně pošlapuje svobodu vyjadřování a bylo by také moc zajímavé vědět, zda jsou tyto protesty proti pravici financovány z rozpočtu města nebo jednotlivých spolkových zemí. Také by bylo zajímavé se Antify zeptat, jak ona to myslí s tou svobodou vyjadřování. Tak tedy jedná Antifa, konstatuje Vera Lengsfeldová. Ostatně se podle ní později ukázalo, že kromě organizátorů, nikdo z účastníků demonstrace proti ní vůbec nevěděl, o co jde. Pouze byla ohlášena „party proti nacistům“. Podle ní se Německo stalo světem, kde CDU je infiltrována prostřednictvím bývalé SED funkcionářky Angely Merkelové (pozn. fakticky Merkelová do strany SED nikdy nevstoupila, byla však velmi aktivní členkou FDJ – Svobodná německá mládež – Freie Deutsche Jugend). Je to zřetelné u některých členů CDU, kteří mají blízko k extrémní levici. Navíc se podle ní rychle šíří levicově fašistická Antifa financovaná i z různých spolkových ministerstev. Podle Lengsfeldové si bude muset sám německý národ „vyžrat“ co mu politici nadrobili, zatímco oni již mají domy někde v Panamě nebo jinde.

Na závěr bych ještě chtěla stručně k demonstracím v Německu doplnit, že na jaře probíhaly další pondělní demonstrace, tentokrát bylo hlavním heslem „Pryč s Merklovou“

V březnu 2018 se v Hamburku a mnohých jiných městech konaly demonstrace lidí, kteří jsou proti vládě Angely Merklové a také proti islamizaci Německa. Iniciátorkou byla Uta Ogilvie, hlavními řečníky na demonstraci v Hamburku byli Matthias Matussek a Jürgen Fritz. Proti nim stála demonstrace „Povstání proti nacistům a rasistům“, k nim se také přidalo cca 80 kurdských aktivistů. Policie byla v pozoru včetně připravenosti vodních děl a jezdeckého oddílu. Došlo k dočasnému zastavení provozu na nádraží Dammtor viz ZDE. Různí buřiči házeli pytlíky s barvami na fasádu domu iniciátorky demonstrace Ogilvie, vykřikovali „dnes to bouchne“, atakovali rovněž jejího 80 letého otce, levicoví aktivisté navíc poškodili auta a házeli do místností domů láhve naplněné barvou, kde spaly její děti. Kvůli tomuto násilí vůči rodině se Ogilvie dočasně stáhla do ústraní. Uta Ogilvie, jak sama říká, je obyčejná žena s vlastním názorem, matka dvou dětí. V současnosti se stala symbolem toho, jak nebezpečnou se situace v Německu stala.

Matussek je novinářem – bývalým redaktorem Spieglu a později komentátorem deníku Die Welt, ze kterého byl v roce 2015 propuštěn, je autorem a jak sám řekl křesťanem a katolíkem. Je jedním z prvních, kdo podepsal Společnou výzvu 2018. Na demonstraci řekl, že „kancléřka Merkl je dosud kancléřkou díky přikývnutí spřízněných stran, protože v parlamentu není žádná opozice, zároveň je kancléřka odpovědná za neustálé porušování právního řádu“. Jürgen Fritz je vystudovaný filosof, sociolog, matematik, fyzik a historik, v současné době se hodně zabývá otázkou, zda islám skutečně patří do Německa a Evropy resp. vůbec smí patřit. Přispívá do řady alternativních médií, sám provozuje vlastní blog. Současně s již osmou demonstrací v Hamburku se měly uskutečnit další demonstrace v Berlíně, Drážďanech za účasti Pegidy, dále v Mohuči, Hanoveru, Wurzenu, Stuttgartu, Halle. Jeho proslov viz ZDE od 6. minuty, kde Jürgen Fritz mj. ve své řeči zmínil místostarostku svobodného města Hamburku Katharinu Fegebankovou, která se v rozhovoru pro jednou televizní stanici vyjádřila o protestujících lidech s tím, že „to jsou skuteční pravičáci, ti co tam vystupují, to nejsou pravicoví populisté, to jsou praví nacisté“. Dále řekla, že „je důležité zdůraznit signály občanské společnosti a pokud možno jít mezi ně a říci, vy nezničíte naší společnost, a že my pravičákům nedáme žádnou šanci“. Fritz se poté zeptal obecenstva: „Kdo tu vlastně používá nacistické metody – my nebo oni?“ Dále vyslovil, že islám nepatří do Německa, mj. se tak vyjadřuje 76 % obyvatel Německa, a kde je jejich zastoupení v parlamentu? Zmínil také, že výdaje na uprchlíky jsou enormní, byli o ně připraveni němečtí občané.

Heslo „Merkelová musí pryč“ se do dnes objevuje na dalších mnoha uskutečněných demonstracích.

Drbylink (pozn. mnou vymyšlené slovo pro účel zprostředkování nějakého drbu, který dokresluje dané téma, s odkazem na něj, uvedené informace jsou většinou až na konci textu).

V souvislosti s přednáškami Very Lengsfeldové na veřejnosti, jsem našla jednu velmi zajímavou, kterou lze nalézt v záznamech na YouTube a o kterou bych se chtěla podělit i se čtenáři Nové republiky. Týká se vzestupu Angely Merkelové do vrcholové politiky Německa. Obě se znaly z dob NDR, přesto se později, zejména v důsledku zásadních změn ve straně CDU, jejich cesty rozešly viz video ZDE (pouze v němčině, jedná se o volný překlad stěžejních informací).

O působení Angely Merkel a o osobních zkušenostech s ní.

Vera Lengsfeldová svou přednášku uvedla konstatováním, že v NDR měli sice více politických stran, avšak ve skutečnosti byla jen jedna stěžejní. Toto se právě podle ní znovu obnovilo. Neformálně to existuje již déle, rozdíly mezi stranami unií CDU/CSU, Die Grünen, SPD a FDP (Křesťanskodemokratická unie Německa/Křesťansko-sociální unie Bavorska, Zelení, Sociálnědemokratická strana Německa a Svobodná demokratická strana) jsou zanedbatelné. A to v programech i v jejich vyjádřeních. Merkelová by podle ní byla již dávno neakceschopná, kdyby neměla podporu Zelených, v poslední době se to projevilo zejména u skandálu BAMF (Německý úřad pro migraci a uprchlíky – Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, pozn. úřad neoprávněně přiděloval azyl uprchlíkům, kteří na něj neměli právo aj. praktiky), neboť to byli právě Zelení, kteří úspěšně zabránili tomu, aby to bylo projednáno v Parlamentním výboru pro prošetřování záležitostí, které jsou ve veřejném zájmu. Kdyby bavorská strana CSU měla tu odvahu se oddvojit od CDU, a kdyby se rozšířila i do ostatních spolkových zemí, na což mnozí čekali, tak by Angela Merkelová stejně dál pokračovala se Zelenými. Sice něco takového nenastalo, ale jsem o tom přesvědčena, řekla Lengsfeldová. Také podle některých šetření je Merklová dnes více oblíbená u levice než u klasických konzervativních voličů. Takže Merklová se může plně spolehnout na Zelené. Také pokud byly spory okolo migrační otázky, byla vždy zcela v klidu, nebyla na ní vidět žádná nervozita. Také bývalý politický vězeň Dieter Dombrowski nedávno řekl, že strany CDU, SPD, FDP, Zelení a Die Linken jsou si stejně vzdálené a lze dělat koalice se všemi. Podle Very Lengsfeldové Německo došlo do bodu, o kterém se dávno zmiňovala Hannah Arendtová (pozn. známá politická filosofka a publicistka německo-židovského původu, studovala filosofii u Karla Jasperse a její zásadní dílo je Původ totalitarismu, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let psala články pro New York Review of Books, kde kritizovala zneužívání výkonné moci a to, co nazývala „imperiální prezidentství“ ve spojitosti s vojenskou intervencí ve Vietnamu, na její počest nese její jméno Institut Hannah-Arendtové pro zkoumání totalitarismu při Technické univerzitě Drážďany – Das Hannah-Arendt-Institut an der Technischen Universität Dresden). Arendtová formulovala, že jako odpověď na nacistickou diktaturu a také na diktaturu v NDR se má vždy držet distanc od extrémní pravice i od extrémní levice. To se podle Lengsfeldové dnes již vůbec neudržuje. Toto lze dobře vidět i na požadavku Merkelové na otevření hranic v roce 2015. Totiž tento požadavek na otevření hranic již v 90. letech na sjezdu Zelených poprvé požadovala Claudia Roth a tenkrát to i Joschka Fischer ze strany Zelených (pozn. pozdější ministra zahraničních věcí) komentoval slovy, že jí asi přeskočilo. Tenkrát to ještě jako myšlenku zcela sestřelili, no a teď to Merkelová prosadila. Stejně jako prosadila požadavek Zelených na odstoupení od atomové energie a nově dokonce od těžby uhlí. CDU tomu vůbec neodporovala a téměř bez odporu jí následovala. Takže je realizována levicová politika, dokonce až extrémně levicová.

Toto je podle Very Lengsfeldové neuvěřitelné a řekla, že když v roce 1996 vstoupila do CDU, tak skutečně probíhaly diskuze, a často byly skutečně kontroverzní, a také byl znatelný občasný odpor vůči předsednictvu. Toto ale, jak se zdá, už vůbec neexistuje. To vše má co do činění s osobou Angely Merkelové. Angela Merkelová se podle její vlastní výpovědi v roce 1998 po pádu Berlínské zdi vydala, tedy v době, kdy to již nebylo nebezpečné, z Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDR a hledala napojení na nějakou stranu. Lengsfeldová říká, že je to dle její výpovědi, „sama mi to vyprávěla“. Nejdříve šla za předsednictvem SPD. Angelika Barbe, moje kamarádka a také bojovnice za občanská práva (pozn. hrála vedoucí roli v opozičním hnutí v NDR) z ní měla pocit, že se chce hned zařadit do vedení strany. Angelika Barbe jí však vysvětlila, že to tak v této straně nejde, že se musí nejdříve přihlásit do strany na krajské úrovni a až pak může spolupracovat s SPD. To se však Merkelové nelíbilo, takže do SPD nevstoupila. Šla tedy dále a skončila u malé strany Der Demokratischer Aufbruch, což byla jedna ze stran vzniklých z občanského odporu. Merkelová se díky tomu, že šlo o velmi malou stranu, dostala hned nahoru a stala se mluvčí strany a pravou rukou Schnura, který byl nejznámějším představitelem této strany. Byl také advokátem evangelické církve v NDR a krátce vrcholným kandidátem pozdější Aliance za Německo. Avšak při volbě do lidové komory (parlamentu tehdejší NDR) vyplavalo, že byl spolupracovníkem Stasi. V té souvislosti přišla Angela Merkelová s celým předsednictvem za Verou Lengsfeldovou, která v té době byla mluvčí strany Zelených (pozn. později v roce 1996 se stala členkou CDU) a chtěla od ní vědět, zda je pravda, že byl Schnur spolupracovníkem Stasi (Ministerstvo pro státní bezpečnost – Ministerium für Staatssicherheit). Poté, co to Lengsfeldová potvrdila, protože ho znala, obhajoval jí totiž jako advokát, když byla vězněna, se Merkelová velice rozzlobila, jak to může říkat. Schnur následně zcela zmizel ze scény. Strana Der Demokratischer Aufbruch v roce 1990 vstoupila do aliance s východoněmeckou CDU, ještě v témže roce se stali součástí západoněmecké CDU. Ewald König (pozn. rakouský korespondent v NDR v době sjednocení) se později ptal Lothara de Maizière, který byl několik měsíců před sjednocením posledním předsedou vlády NDR a později také ministrem zahraničí a předsedou CDU v bývalé NDR, mj. také obhajoval 105 zavřených občanských aktivistů, proč zvolil Merkelovou za mluvčí strany (pozn. v roce 1990), ten odpověděl, že mu byla doporučena a tvářil se, že jí dříve neznal. To však nebyla pravda, on a její otec farář Kasner byli přátelé (pozn. otec Merkelové byl výrazně levicový). König také podle Lengsfeldové řekl, že Merkelová formálně nikdy do CDU nevstoupila, ale strana Der Demokratischer Aufbruch byla plně převzata CDU, jí pak byl jen někdy vydán stranický průkaz. Vždy však měla velkou distanci k CDU jako, že jde o stranu ze západu. V roce 1990 byly volby a Merkelová stále nepatřila do žádné stranické základny v nějaké krajské pobočce strany. Günther Krause byl ministrem dopravy v Kohlově vládě, nejprominentnějším politikem pocházejícím z východu a poslancem za Meklenbursko-Přední Pomořansko, jí poradil, ať to zkusí na Rujáně a ve Stralsundu, tam také měla dlouholetého přítele, který v tamní CDU měl důležité postavení. Obě místa při volbách měla určit jednoho kandidáta do Bundestagu, volby se konaly na Rujáně, lidé ze Stralsundu tam přijeli autobusem, za Rujánu měli svého kandidáta a lidé ze Stralsundu podporovali Merkelovou. Vera Lengsfeld říká, že jí toto sama Merkelová vyprávěla. Poté byl v 1. kole zvolen kandidát z Rujány, lidé byli spokojení a již částečně odešli domů, podle Lengsfeldové byli tenkrát ještě naivní a neuvědomili si, že systém v případě, že neměl zvolený kandidát většinu, vyžaduje 2. kolo volby, v tomto pak byla zvolena Merkelová, voliči kteří přijeli autobusem ze Stralsundu, tam totiž ještě zůstali. Získala tím konečně poslanecký mandát do Bundestagu. De Maizièrse po znovusjednocení Německa 3. října 1990 stal ministrem pověřeným zvláštními úkoly, ale již 17. prosince 1990 abdikoval a zcela zmizel ze scény z důvodu, že se také zjistilo, že měl styky s lidmi z tajné policie Stasi. Kohl pak rozhodl, že nemůže mít stěžejní funkci, domluvili se, že vrátí mandát, ale zůstane členem CDU. Günther Krause však Kohlovi řekl, že potřebuje do vlády ještě alespoň druhého představitele z bývalé NDR a navrhl Angelu Merkelovou. Kohl přijal a ona se stala ministryní pro ženy a mládež v jeho vládě, vstoupila tím do vrcholové politiky. Po skandálu s příspěvky, kdy se Kohl k přijetí darů pro stranu přiznal, avšak odmítl sdělit jména dárců a po prohraných volbách v roce 1998 se předsedou spolkové CDU stal Wolfgang Schäuble, přičemž Angela Merklová se stala generální tajemnicí strany. Brzy poté byl i Schäuble nařčen z přijetí peněz v hotovosti do pokladny strany a musel se vzdát funkce předsedy. Nastala situace, kdy původně byli dva korunní princové ve straně Schäuble a ministr obrany Volker Rühe, avšak poté, co Schäuble po skandálu odstoupil, byl Rühe přesvědčen, že on bude předsedou strany CDU a začal již vyjednávat o budoucích postech ve straně. Při rozhovoru s Angelou Merklovou, mu tato ale zcela neočekávaně sdělila, že předsedkyní strany bude ona. Nějakou dobu byl Schäuble ještě předsedou frakce strany v Bundestagu, kde mu byla dokonce vyslovena důvěra. Avšak po záhadném jednání, které trvalo 45 minut se zástupcem CDU Severní Porýní-Vestfálsko (NRW) Norbertem Lammertem, vyšel Schäuble ven a vzdal se funkce předsedy frakce, krátce jím byl Friedrich Merz, pak ale Angela Merklová nastoupila i na tuto funkci. Poté začala se změnou politiky CDU.

(Pozn. Thomas de Maizière od 17. prosince 2013 zastával ve třetí vládě Angely Merkelové post Spolkového ministra vnitra Německa; ve funkci působil do 14. března 2018, slyšet o něm bylo nejvíce zejména s uprchlickou krizí na podzim 2015, viz výše, je bratrancem Lothara de Maizière, o kterém jsem psala výše).