EU se snaží smazat identitu jednotlivých států, které se snaží vykořenit a místo nich vytvořit jeden velký nadnárodní superstát. Představte si, že ani všechny bývalé státy RVHP, které jsou členy EU, dohromady nemohou prosadit žádné rozhodnutí, a dokonce ani nedosáhnou na takzvanou blokační menšinu. O čem nemůžou rozhodovat, to však musí ve striktně daných lhůtách plnit.
Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.
Pan prezident Miloš Zeman je podruhé přímo zvolený prezident a vykonává podle mého názoru svůj úřad nejlépe, jak může. S některými jeho výroky ale nesouhlasím. Má vzhledem ke svému věku určitá zdravotní omezení, která se však snaží on i jeho okolí překonávat tak, aby to nenarušilo výkon jeho funkce. Každý z porevolučních prezidentů vykonával prezidentský úřad úplně jiným stylem, odlišným dle jejich vzdělání, charakteru a životních zkušeností. Rovněž uděloval každý z nich státní vyznamenání odlišnému okruhu osob, a je to tak dobře. Je na panu prezidentovi, aby posoudil, kdo má takové zásluhy, že mu takové vyznamenání přísluší. Michal David je zcela bez pochyby umělec, zpěvák, skladatel a producent, který dekády plní koncertní sály a má miliony fanoušků. Myslím si, že si zaslouží státní vyznamenání za přínos v oblasti kultury.
Prezidentovy pročínské a proruské postoje by leckdo mohl vyčítat například také kancléřce Merkelové, která jezdí do Ruska a do Číny častěji a navíc s obrovskou obchodní delegací. A našemu prezidentovi by to mělo být vyčítáno? Na západní trhy už se naši podnikatelé dostali, ukotvení našich podnikatelů na východních trzích ale z důvodu jejich odlišného charakteru často potřebuje takzvanou podporu shora. A prezident je náš nejvyšší ústavní činitel. Nebo je záměrem těch, kteří takové aktivity panu prezidentovi vyčítají, to, aby takové trhy obsadily jiné státy?
Za 100 let naší moderní státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?
Správně připomínáte, že spoléhat se na takzvané spojence se nemusí vždy vyplatit. V klíčovém momentu vás mohou zradit, jak se i stalo v roce 1938 mnichovským diktátem. Je otázkou, nakolik by to dnes bylo lepší. Nejlepší proto je se spolehnout v prvé řadě na sebe. Tedy mít k dispozici takové obranné prostředky vlastního území, které minimálně zadrží útočníka na dobu, dokud nepomůže další stát, nebo ho to od útoku odradí úplně. V takové situaci ještě zdaleka nejsme, ale musíme se o to snažit. Je ale také důležité vybrat si důvěryhodné spojence, s nimiž sdílíme podobné zájmy – tedy například jsou nám geograficky blízko a útok na náš stát by jistě krátce předcházel útoku na jejich stát. To dává větší smysl. Je to tedy například formát spolupráce států V4, respektive rozšířené V4.
Členství v NATO chápu jako nutný důsledek současného stavu naší armády a absenci jiné formy kolektivní obrany. NATO kritizuji za jejich agresivní politiku, která se musí změnit na svou původní funkci – kolektivní obrana. Pokud se podíváme na to, co předvádí svou politikou turecký prezident Erdogan, tak si kladu otázku, jestli ještě vůbec NATO existuje. Představitelé NATO musí chování Turecka sledovat se skřípěním zubů. Naši občané by se také měli mít možnost vyjádřit formou plebiscitu, jestli chtějí být za současných podmínek součástí NATO, anebo nikoliv.
Je potřeba si však uvědomit, jaké by musely být dlouhodobě výdaje na naši obranu. Ta se nedá za současných podmínek a stavu naší armády v kruhové obraně a s pátou kolonou v zádech zabezpečit samostatně déle než na pár týdnů. Je také třeba hledat jiný formát států zajišťujících si navzájem svou kolektivní obranu, jako protiváha NATO.
A co se týče Evropské unie?
EU se snaží smazat identitu jednotlivých států, které se snaží vykořenit a místo nich vytvořit jeden velký nadnárodní superstát. Evropská unie se podle mne vydala na sestupnou trajektorii svých úspěchů a přínosů pro její obyvatele zejména přijetím dvou smluv, Maastrichtské a Lisabonské. Přesunem z jednomyslného hlasování na většinové se drasticky snížila možnost menších nebo méně osídlených států cokoli ovlivnit na evropské úrovni. O čem nemůžou rozhodovat, to však musí ve striktně daných lhůtách plnit. To je přece šílené. Nemyslím si, že to si lidé představovali, když při sametové revoluci cinkali klíči. Představte si, že ani všechny bývalé státy RVHP, které jsou členy EU, dohromady nemohou prosadit žádné rozhodnutí, a dokonce ani nedosáhnou na takzvanou blokační menšinu.
Naproti tomu Německo plus jeden větší stát, což v praxi bývá nejčastěji Francie, mohou ovlivnit většinu rozhodnutí. Na tom je vidět, že to tak je nastavené záměrně a v náš neprospěch. V tom nejde dál pokračovat! Nejdůležitější změnou EU by tedy měl být návrat k rozhodování na národní úrovni všude, kde to bude možné, a jinak posílení principu jednomyslnosti. Nejsem ale přesvědčen, že této změny je aktuální Evropská unie schopna.
Jaké je tedy řešení?
Pak tedy zbývají jiné dvě cesty – spolupráce v rámci evropského kontinentu, ale na úplně jiné bázi, která zachová více suverenity jednotlivým státům a bez přebujelého byrokratického aparátu, nebo opuštění Evropské unie – ale ideálně ne sami, avšak například v bloku zemí V4+. Toto je však tak zásadní změna, že je třeba, aby o ní občané České republiky případně rozhodli v referendu.
Dnes se rozvádí polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství. Jaké to má dopady na celou společnost a co s tím lze dělat?
Zmenšení důležitosti rodiny je určitě špatně. Ze strany státu není podpora mladých rodin v podstatě žádná. Chybí startovací byty pro mladé rodiny a nejsou dostatečně vysoké novomanželské půjčky na nízký úrok. Rozpad rodin byl jedním ze znaků mnoha zaniklých civilizací, jak nás učí historie. Proto je vhodné rodiny naopak podpořit. To může udělat vláda i Parlament tím, že bude výhodnější být v manželství, aby se rodily další děti. Je samozřejmě dobré ošetřit i situace, kdy se tak z nějakého důvodu stát nemůže, ale to by stát neměl svými zákony povzbuzovat.
Proto SPD navrhuje koncept novomanželských půjček za výhodných podmínek. To není nová myšlenka a pomohla k narození celé generace dětí okolo roku 1975, kdy se narodily takzvané Husákovy děti. Je tedy třeba legislativně i finančně podporovat rození dětí v manželství a udržení rodin. Šťastné děti, které budou žít s maminkou i tatínkem a budou mít jasno v tom, že jsou rodinou, protože se jmenují stejně a jejich rodiče měli svatbu, nám budou tou největší odměnou.
Někdy se říká, že Německo je příliš malé pro svět, ale příliš velké pro Evropu. Thatcherová byla proti sjednocení Německa po skončení studené války. Sjednocením Německa Bismarckem se výrazně změnila geopolitická rovnováha moci v Evropě. Německo zavinilo první světovou válku a následně vzestup bolševismu. Zavinilo druhou světovou válku a následně expanzi SSSR do střední a východní Evropy. Nyní Německo prakticky ovládá EU. Co může způsobit dnes?
Sjednocení Německa opravdu zvýšilo pro nás v podstatě nevýhodným způsobem jeho sílu na rozhodování v Evropské unii. Chybu kancléřky Angely Merkelové, která způsobila velkou migrační vlnu, která kulminovala v roce 2015, ale dosud vlastně neskončila, řešila a stále řeší celá Evropa. Migrace bude do té doby, dokud bude kancléřka Merkelová u moci a pokud bude Evropská unie. Ta má migraci dokonce jako stěžejní téma.
Na druhou stranu je Česká republika ekonomicky značně závislá na německé ekonomice, což však také není vysloveně pozitivní. My sami bychom se měli snažit o lepší diverzifikaci, tedy aby naši podnikatelé mohli dodávat své zboží a služby do více států a česká ekonomika nebyla na Německu tak závislá ekonomicky, z čehož vyplývá i větší politický vliv Německa na nás. Německo je silné pouze v tandemu s Francií a ve formátu Evropské unie. To je ten půl miliardový trh obyvatel, které oni mohou ve prospěch svých zemí přes EU ovládat. Ať již dotacemi do zemědělství anebo koheznímy fondy.
Pokud by EU skončila, Německo mělo vždy zvláštní vztah k Rusku po II. světové válce. Tam by jejich trhy směřovaly. Francie také vzpomíná na éru Petra Velikého ve vztahu k Rusku. Jazýčkem na vahách byla a ještě stále zatím je Británie, která vždy hájila zájmy USA v Evropě ve vztahu k Rusku. Ta ale z EU odchází a ani jedna z těchto zemí, tedy Francie, Británie a Německo již dávno nejsou velmocemi. Hegemonem se snaží být nejen Turecko, ale i další hráči.
A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Jakou hrozbou je pro nás Rusko?
Začnu poslední částí vaší otázky – k případu Skripala už zde na Parlamentních listech mám článek reagující na počáteční informace v této aféře. Psal jsem v něm, že takto přednesené důkazy nedávají valný smysl, často se vzájemně vylučují, tedy nepředpokládám, že útok na Skripala a jeho dceru proběhl způsobem, jak jej popisovala britská média, tedy Novičokem přivezeným z Ruska. Prostě to nedávalo a dodnes nedává smysl a z mého pohledu se jedná o provokaci. Trpělivost prezidenta Putina, třeba v oblasti neodůvodněných předsunutých sil NATO do Pobaltí, je obdivuhodná. Rusko nechce vést válku v Evropě, nemá na ní zájem. Rusko poškozují i uvalené sankce ze strany EU. Rusko není pro nás v současné době hrozbou, ale možným bezpečnostním rizikem.
Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by i některé síly zvenčí mohly rozdmýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?
Rozpad Československa je samostatnou kapitolou našich dějin. Bylo tak završeno dlouhodobé úsilí Slováků o samostatný stát. Nakonec to však dopadlo tak, že k sobě Češi se Slováky mají stále nejblíže. Rozpad Československa jsme prožívali jinak v Čechách, jinak na Slovensku. Trochu mne mrzí, že se k rozpadu Československa nekonalo referendum, například se zohledněním toho, že česká populace tvořila 10 milionů a slovenská populace 5 milionů. Lépe bychom věděli, zda to byla opravdu většinová vůle lidu na Slovensku, aby k rozpadu došlo.
V porovnáním s jinými štěpeními národnostně smíšených států bývalého socialistického bloku dopadl rozpad Československa nejklidněji a výrazně neuškodil ani ekonomice obou nástupnických států. To se rozhodně nedá říct o rozpadu Jugoslávie, kde vypukly války ihned, nebo Sovětského svazu, kde válečné konflikty vyplývající prapůvodně z jeho rozpadu doutnají ještě dnes. V tomto je tedy třeba ocenit rozumný přístup Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Jak už jsem uvedl, referendum by se i tehdy hodilo, přesto zřejmě jejich rychlý postup zabránil, jak říkáte, silám zvenčí rozdmýchat hlubší konflikt.
Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?
Náš stát aktuálně ohrožuje více faktorů. Jednoznačně na prvním místě je však trvalá ilegální imigrace podporovaná elitáři z EU. Dále je to celosvětová situace: kombinace sucha a přelidnění některých částí světa v kombinaci s tlakem mezinárodních organizací na právo na migraci, které by mělo mít přednost před lokálním právním systémem. To je velmi nebezpečné. Je to nebezpečnější o to víc, že nás v tomto směru Evropská unie nechrání, ale naopak otvírá vnějším hrozbám. A to, jak říkám, migračně i ekonomicky.
Dalším problémem je v této situaci zmenšení naší armády – pod dojmem, že nás NATO vždy ochrání. Ale když přijde opravdová krize, viz migrační vlna, NATO příliš efektivně nezafungovalo. Vidíme tedy znovu, že se nemůžeme spoléhat na to, že naše problémy vyřeší někdo jiný.
Jak to řešit?
V této souvislosti je potřeba revidovat dokumenty, zejména Bezpečnostní strategii ČR, Obrannou strategii, Koncepci operační přípravy státního území a Koncepci výstavby AČR. Obnovit by se měly i zrušené zákonné odvody plnoletých. Dnes všichni muži v rozmezí 18–32 let nejsou odvedeni! To je potřeba změnit oprášením koncepce mobilizace a novelizací branného zákona. Je potřeba také postupně zavést základní vojenský výcvik odvedenců a k tomu je potřeba přizpůsobit stávající koncepci armády. Prioritou naší armády nesmí být pouze účast v zahraničních operacích, ale zejména obrana území našeho státu. Musíme se spoléhat hlavně sami na sebe, na svůj stát, svoji rodinu, svůj rozum. Každý jednotlivě a zároveň všichni společně. Jedině to zajistí přežití našeho národa pro další generace.
