 |
| Vladimír Pelc |
5. 10. 2018 VašeVěc
Prý je před volbami nejvhodnější osobní kontakt s potencionálními voliči. Osobní propagace. Nejlépe na ulici. Zkusil jsem to. A tak mi dovolte pár řádek o dílčích zkušenostech z takového osobního setkávání.
Jednak mě překvapilo, že většina kolemjdoucích spoluobčanů, a během celého odpoledne u frekventované křižovatky metra, tramvají a autobusů městské hromadné dopravy jich, myslím, prošly za jeden jediný den tisíce, tedy většina kolemjdoucích dávala zřetelně najevo, že je ani usilovná kontaktní „chodníková“ propagace politických stran nezajímá. A to na uvedeném placu mělo stánky osm politických stran kandidujících do místních zastupitelstev i do pražského magistrátu. Stran, z hlediska voličských preferencí, většinou zvolitelných. Některých nezájemců jsem se ptal vy už určitě víte, koho volit ale odpověď byla častěji záporná.
Některá setkání byla s lidmi, kteří si chtěli o politice trochu popovídat; časté byly reakce politicky rozpačité – -asi volit nepůjdu, ono je jedno, kdo tam bude, když budu volit jedny, tak se stejně dohodnou na koalici s těmi druhými, které bych nikdy nevolil, takže výsledek je k ničemu. Časté byly odkazy politických zájemců na prezidentské volby, vlastně na atmosféru s nimi spojenou – (dva středoškoláci) my moc ve škole neříkáme, že jsme volili Zemana, ostatní by nám nadávali, ale řekli jsme jim, ať neprudí, nebo jim dáme do nosu… nebo víte, já jsem volila toho Drahoše, ale sousedka mi nadávala, tak teď nevím koho nyní…
Pochopitelně, že jsem vyslechl i mnohé osobní příběhy, příjemnější i naopak. U většiny starších lidí jsem měl dojem, že jim chybí normální denní sociální kontakt s ostatními, potřebovali si zkrátka popovídat. I o politice.
Výjimečné byly reakce blbů – vaše strana je fašistická – to je dost rozšířená politická nadávka, zpravidla bez obsahu. A pochopitelně jsem se setkal i s obecním, mírně zapáchajícím bláznem nevalného zevnějšku – víte, já mám rozsáhlé příbuzenstvo, první žena prezidenta Trumpa je moje sestřenice, sestra Albrightové k nám jezdila na dovolenou…
A nakonec musím uvézt setkání zásadní, pro současnou politickou situaci, domnívám se, přímo signifikantní: Solidně ustrojený, seriózně vyhlížející pán, ve věku na konci mládí, tedy věku mého, se zastavil rád bych si s vámi podiskutoval o historii, jsem vystudovaný historik, doktor, nyní učím na katedře historie Filozofické fakulty v Praze, víte o tom, že demokracie je diskuze?… no dobře, ale ona se ta historie dnes přespříliš překrucuje, povídám … historie je o pocitech, to vykládám svým posluchačům … tak pozor, to snad ne, historie je přece o faktech, o jejich interpretaci… a pán mi začal vykládat hejno souvětí o tom, jak je historie záležitostí jenom pocitů, ale já ho musel zarazit, protože povídal o tom, že se historici aktuální záležitosti vykládat bojí, a tak říkám co takhle sdělujete posluchačům o odsunu sudetských Němců od nás po roce 1945, je to téma politicky žhavé, a on … to bylo vyhnání na základě kolektivní viny, byl to zločin… to ale opakujete jednu ze sudetských lží, šlo o odsun osob, které se provinily proti československým zákonům, které volily nacisty, žádná kolektivní vina… ovšem to jsem nedopověděl, protože pán v rámci demokratické diskuze hlasitě prohlásil vy jste strana blbečků a lumpů! a s mávnutím ruky chvatně odešel. A bylo po diskuzi.
Takže podle toho pána je diskuze demokracií jen tehdy, pokud spoludiskutující souhlasí s diskutujícím; pokud nesouhlasí, je to blbec, darebák…
A já se hrozím: Pokud toto individuum nelhalo, a skutečně vyučuje na katedře historie mé alma mater, pak chudáci posluchači − pokud nejsou dostatečně přemýšliví a sdělení toho pedagoga nepromýšlejí; on totiž do jejich myslí zasévá totalitní způsob myšlení. Nikoliv přemýšlení v diskuzi. Proto doufám, že šlo jen o kultivovanějšího obecního blázna.
Já vím, že v předchozích řádcích šlo jen o velmi mělkou sondu do hlubin voličovy duše – ale snad byla zajímavá. Pro mě určitě. A nakonec měla i významuplnou tečku.
