Radim Valenčík
15. 10. 2018 RadimValenčíkPíše
Marxem se dnes v pozitivním či negativním smyslu ohání kde kdo. A pojem “neomarxismus” se stal nejčastější ideologickou nálepkou. Z vlastní zkušenosti však mohu dosvědčit a potvrdit, že je jen velmi velmi málo lidí, kteří Marxovi skutečně porozuměli. A co hůř. Velká většina těch, kteří v nejrůznějších kontextech Marxe zmiňují, nejenže Marxovi nerozumí, nepochopili jeho dílo, dokonce ho v řadě případů nestudovali, ale ani mu nechce porozumět. Jsou přitom mezi nimi jak ideoví odpůrci Marxe, tak – a dokonce povětšinou – i jeho horliví příznivci.
Zarputile dávají přednost představě, kterou sdílí v nějaké ideové skupině, a to jim stačí. Na jejich adresu hned v úvodu svého seriálu uvádím: Pokud Marxovi nechcete porozumět, tak se o to ani nesnažte; je to dřina a mohlo by to narušit váš schematický názor na svět a případně i vyřadit ze stádečka, do kterého jste se zařadili.
1. Vývoj společnosti jako přírodně historický proces
Začnu tím nejdůležitějším. Jednou z nejdůležitějších charakteristik Marxova přístupu je, že se dívá na vývoj společnosti jako na přírodně historický proces. To znamená dvojí:
1. Člověk a příroda se ze společnosti vyvinuli, vývoj člověka a společnosti je pokračováním vývoje přírody.
2. Proces vývoje, resp. sebeutváření člověka i společnosti se odvíjí od procesu aktivního přetváření přírody člověkem, resp. společností.
To mimo jiné znamená, že jak na otázku původu obsahů lidského vědomí (rozumu, který člověk používá, hodnot, které sdílí, prožitků, kterými je naplněno jeho přítomné bytí apod.), tak na otázku toho, jak vznikají a jak se vytvářejí společenské vztahy, musíme odpovědět na základě rozboru toho, jakým způsobem přetváří člověk či společnost přírodu. Návazně pak, jak a v důsledku čeho se způsob přetváření přírody člověkem či společností mění, jak je tím podmíněn další vývoj člověka i společnosti.
Například chceme-li pochopit, jak vzniká a jak se vyvíjí rozum či prožitkové bohatství člověka, musíme podrobit rozboru charakter lidské činnosti, všimnout si její univerzality v tom smyslu, že cokoli, co je součástí prostředí, ve kterém se člověk nachází, může využít jako nástroj či v rozvinutější podobě jako technologii, kterou dává mezi sebe a přírodu, kdy využívá toho, jak na sebe jednotlivé přírodní síly a vlastnosti přírodních entit působí, a tím zefektivňuje svoje působení na přírodu z hlediska rozvoje sebe sama jako jednotlivce i lidského rodu. Pokud si vypěstujeme schopnost dívat se takto na vývoj člověka, zjistíme například, že nové cíle se rodí při dosahování cílů předcházejících, nové prožitky vznikají při uspokojování potřeb, které jsou spojeny s prožitky stávajícími apod.
Pokud se takto naučíme dívat na vývoj člověka a společnosti, děláme jeden z prvních krůčků k porozumění Marxovi. Chce to ovšem postupně si osvojit řadu pojmů (pokud jde o člověka například to, jak chápat práci jako všeobecně zprostředkující činnost), pokud jde o společnost, pak odlišovat pojmy popisující proces bezprostředního přetváření přírody společností (výrobní síly, technologie apod.) a pojmy popisující jevy v oblasti sebeutváření společnosti (společenské vztahy, nadstavba apod.). A vzhledem k tomu, že se společnost od dob Marxových podstatným způsobem změnila, chce to používat i nové pojmy zachycující nové jevy.
Pokud si k tomu chce někdo něco přečíst přímo u Marxe, doporučuji paragraf nazvaný “Pracovní proces” z 1. dílu Kapitálu (oddíl 3. kapitola 5., pokud použijete následující internetový odkaz, abyste nemuseli chodit do knihovny, tak s. 101-105):
Necelých pět stránek a současně si trochu “přičichnete” ke způsobu Marxova vyjadřování. Byl mistr práce s pojmy. Dokázal je vzájemnými určeními mezi nimi dotvářet tak, aby vystihnul to nejpodstatnější. Dokázal se prostřednictvím poctivé práce s pojmy odpoutat od jejich bezprostředního názorného obsahu, a aniž by se vytrácel jejich obsah spojený s naší představivostí, dokázal překročit meze empirického nazírání. Není jednoduché se takovému stylu práce s pojmy naučit, ale každý pokrok v tomto směru je užitečný pro toho, kdo chce porozumět nejen Marxovi, ale i světu.
Objasnění Marxovy práce s pojmy by ovšem bylo na samostatný díl seriálu. Rovněž tak připomenutí všech dalších pasáží, ze kterých si lze o Marxově přírodně historickém vidění vývoje člověka a společnosti udělat představu (např. v “Ekonomicko-filozofických rukopisech” z jeho raného období či “Rukopisech “Grundrisse”” z jeho pozdního období) je na další pokračování. Doufám, že se k tomu v dohledné době dostanu.
Nepodceňujte ani odkazy pod čarou v mnou připomenuté pasáži z “Kapitálu”, třeba hned druhý v paragrafu “Pracovní proces” zaujme: “Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel.” Je z Hegelovy “Encyklopedie filozofických věd”. Hluboká myšlenka a vynikající postižení všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti.
Když už jsem u Hegela, tak alespoň stručně o tom, jak myšlenka chápat vývoj jako přírodně historický proces vznikla. Počínaje Kantem se začali němečtí filozofové (řadíme je ke kritickému racionalismu – Fichte, Schelling, Jacobi, již zmíněny Hegel a další) na přelomu 18. a 19. století, jednoho z nejplodnějších období rozmachu lidského myšlení, zabývat otázkou, co můžeme považovat za jednou provždy dané a neměnné v obsahu našeho myšlení. Tj. to, co je základem našeho poznání a dává nám jistotu. Hledání odpovědi bylo zajímavé a svým způsobem i dramatické. Hegel, který představuje vrchol německé klasické filozofie, nakonec dospěje k názoru, že neexistuje nic, co by bylo izolovaně samo o sobě oním základem. Odhaluje, že pravda jako taková nemůže existovat jinak než ve formě rozvíjejícího se systému poznání, kde se nejdůležitější poznatky vzájemně zdůvodňují mezi sebou. A nachází určitou interpretaci svého pojetí v podobě samovývoje Absolutní ideje či Absolutního ducha. Ten, aby si uvědomoval svoji absolutní dokonalost, zplodí svoje “jinobytí”, tj. náš svět vyznačující se nedokonalostí a omezeností, aby pak propůjčil tomuto světu vlastnost vývoje, která mu umožňuje, aby formou vývoje člověka a lidských dějin dospěl sám k sobě, ke svému sebepoznání. Pochopitelně formou Hegelova filozofického systému, což si jako zásluhu Hegel skromně připisoval.
Jen pro zajímavost: Tuto Hegelovu trochu mystickou představu skvěle ironizuje mnohem později Stanislav Lem v povídce “Deník”. V ní je obrovský superpočítač zasažen meteoritem tak nešťastně, že se propojí jeho vstupy na výstupy. Počítač podlehne iluzi, že vytváří nekonečna světů, ve kterých je demiurgem vývoje a prostřednictvím vývoje v nichž se jemu samotnému vyjevuje jeho vlastní absolutní dokonalost.
I když se na Hegelovo dílo můžeme s odstupem času dívat s určitou ironií, představovalo tehdy vrchol filozofického myšlení a v trochu mystické podobě vytvořilo základní koncept přírodně historického pojetí vzniku a vývoje člověka i společnosti. Mj. i proto se Marx k Hegelovu odkazu vždy hlásil. Hegelův odkaz byl určitým průlomem v hledání “kamene mudrců”, tedy nějakého neměnného a jednou provždy daného základu lidského poznání.
Snad ještě jedna poznámka: Z jedné z prací z rannějšího období Hegelovy tvorby, jeho “Fenomenologie ducha”, konkrétně pak kapitoly “Pán a rab” čerpá ideový základ své slavné knížky “Konec dějin” Francis Fukuyama, považovaný ve své době za hlavního představitele liberálního myšlení.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6223-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-1.html
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6223-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-1.html
