Zdeněk Hrabica
24. 10. 2018
Sochaborectví, přejmenovávání ulic a náměstí – toto odhodlání nemají pod kůží jenom Češi! Když jsme bourali to staré shnilé a tak krásné Rakousko, bourali jsme sochy panovníků a světců.
Stejně se u nás chovali nabuzení státní soukmenovci – Němci, když chtěli odejít s chutí k Adolfu Hitlerovi do Říše, ničili a vyhazovali sochy do povětří. A Masarykova náměstí přejmenovávali na Adolf Hitler Platz. Výbuchem zničili u Kunštátu na Moravě olbřímí sochu TGM, zůstaly po ní pouze holínky. 
Stejně nebo podobně se zachovali poúnoroví aktivisté po únoru 1948 Začali nočními demolicemi soch Jana Nepomuckého, pokračovali Masarykem, Švehlou, Štefánikem. Rozbíjeli sochy a pamětní desky hlava nehlava. Pak došlo na Josifa Vissarionoviče Stalina. Lid hlasoval: Pryč s tyranem a zrádcem, vyvrhelem! Na místě vyroste po jeho soše Palác vědy. Vyrostlo suché z nosu. Je tam kyvadlo a prý tam bude muzeum totality. Pak jako když z děla vystřelí se odvážely sochy totality do leteckého hangáru – Fučík, Zápotocký, Jožka Jabůrková, Hašek, Lenin, sovětský tank, Šverma,těch bylo a je. Některé sochy pak převezli strůjci na hřbitovy, Haška do Lipnice. Nejsme jako oni, vyřvávali, byli ještě mnohem horší. Vytvářeli jmenovací komise. V Jihlavě byl jejím předsedou, předsedou takové komise můj skvělý učitel a sportovec Jaroslav Točík. Ledva si odpočinul v létě 1987 jako člen ÚV Československé strany národně socialistické, věrné to převodové páky Národní fronty, jako člověk z nomenklatury, na plážích v Soči, vyhrnul si rukávy. Přejmenovával spolu s jinými po 17.listopadu 1989 ulice. Sáhl i na Fučíka. Když jsem se Julia Fučíka posmrtně zastal, napsal do Jihlavských listů, že mám Fučíkem poničený mozek. Budiž.
Lepší, než ho mít potřísněný lejnem nebo extrementem.
Všem dnům však není ještě konec.
V Praze se už několik let nestaví metro. Tak se dejme znovu do díla, co nejrychleji přejmenujme jednu ze stanic metra – stanici I.P. Pavlova, podle toho nechutného Rusáka a nahraďme ho ryzím Čechem. Ať je to Čech jako poleno. Pryč s Pavlákem, ať je to Tylák. J.K. Tyl; kdysi za toho „totáče“ jsme si v deníku Mladá fronta pronajali celou Nerudovu ulici a v tamní Baráčnické rychtě jsme sehráli v původní verzi jeho Strakonického dudáka. Sešlo se takřka půl Prahy. Mám z duše rád J.K. Tyla. Hráli jsme „dudáka“ všichni, nechyběl Ondřej Neff, Vladimír Kovářík…
Možná teď bude namísto Pavláku Tylák, jenom se bojím, že ho Čecháčkové zase nebudou znát, jako dneska již neznají nositele Nobelovy ceny, Ivana Petroviče Pavlova.
Co na tom, proč na jednoho nebo na druhého zapomněli?
Ale když létají třísky a kácejí se kůrovcem napadené české a moravské lesy, proč si zase nevyhrnout rukávy a nepustit se do díla.
Před 100 lety vznikla Československá republika, zbourali jsme to ohavné Rakousko a to je výročí, které je nám drahé ze všeho nejvíce.
Bourejme dál! Franta Sauer je s námi! Dejme se do toho a půl je hotovo! Sláva nám!
Císař Pán je přece pašák!
Reprodukce:
Obraz Františka Josefa I. od ak.mal. Oskara Brázdy; císař přijal malíře ve Vídni, v císařském paláci v Hofburgu v roce 1911.
Foto: autor:
Do Skautského institutu v Praze přišel v říjnu 2018 i TGM.
