 |
| Básník Karel Sýs |
Karel Sýs
(Rozhovor s Monikou Hoření pro Haló noviny)
31. 10. 2018
Přetíštěním rozhovoru, který poskytl básník Karel Sýs Haló novinám se připojujeme s blahopřání k státnímu vyznamenání, které básník a občasný přispěvatel Nové republiky obdržel z rukou prezidenta republiky.
Prezident republiky Miloš Zeman ocenil vaši tvorbu státním vyznamenáním za zásluhy v oboru kultury. V roce 100. výročí vzniku Československé republiky má toto ocenění jistě mimořádný lesk. Jak to prožíváte vy?
Říkáte lesk. Jenže ten lesk, totiž lesk celého toho výročí, byl dosti pokažen hromadami špíny, které se vyhrnuly na prezidenta, ale dokonce i na předchozí prezidenty – Zakladatele i Budovatele. Část české společnosti zešílela a nikterak si nezadá s manýrami fašismu.
Přijetí nebo odmítnutí ceny se stalo jakýmsi politikem, neboť v údajně demokratickém státě se provozovatelé pražské kavárny nedokázali smířit s výsledkem prezidentské volby. Takže veškeré ty útoky na mne a později i na další laureáty byly ve skutečnosti útokem na Miloše Zemana.
Mnozí si představují demokracii jako volbu opakovanou tak dlouho, dokud nedopadne podle jejich gusta, jak zní slogan jednoho z obchodních řetězců.
Když se před časem zmiňovalo vaše jméno v médiích v souvislosti s návrhy na státní vyznamenání, které posuzoval parlament, reagovaly vůči vám některé kruhy velmi neomaleně. Vnímáte tedy získání státního vyznamenání jako zadostiučinění?
Vyznamenání především vnímám jako ocenění celé naší básnické generace. V menší či větší míře se po převratu stala terčem nenávisti těch, jimž se poezie neurodila. Jako v nejranějších padesátých letech vyházeli předchůdce a zasedli na ještě teplá místa. Ovšem na mnohem vyšší a polstrovanější, univerzitní a akademické sesle, než na jakých jsme seděli my. Ano, je to jakési zadostiučinění, světýlko v tunelu.
Ale hlavně vzpomínám na maminku, že by měla radost.
Po listopadovém převratu byly vaše rukopisy – a takových tvůrců bylo bezpočet – nakladatelstvími odmítány, ačkoli byly dokonce již připraveny do tisku. Tehdy to bylo vzhledem k vašemu světonázoru z politických důvodů. Když jste stál ve Vladislavském sále, vzpomněl jste si i na tuto polistopadovou nespravedlnost a pocítil satisfakci?
Žádné vyznamenání vám nemůže vrátit promarněnou minulost. Myslím promarněnou v tom, že knihy, které jsme napsali, byly vyhozeny z edičních plánů, a ač některé z nich vyšly později, nedostaly se již k tehdejším čtenářům. Knihy naštěstí nejenže mají své osudy, ale jsou věčné a všechny exempláře nelze spálit. Přesvědčil se o tom i Goebbels.
Je zřejmé, že jako levicový básník a spisovatel, který jde současnému kapitalismus pod kůži (ráda bych připomněla například sbírku Píšu báseň, zatímco za oknem padá muž, Apokalypsa podle Joba, nebo satiry o »bordelu v Čechách«), nemůžete nalézt u obhájců tohoto systému pochopení. Přesto se zeptám, z jakých pozic je proti vám vedena kritika?
Jsem spokojen, že knihy, které uvádíte, nenašly u „obhájců tohoto systému“ pochopení. Kdyby ho našly, bylo by něco hodně v nepořádku. Jsou to totiž obžaloby, které k projednání přijdou, a možná to nebude ani dlouho trvat.
Kritika, lze-li tak nazvat nenávistné spílání, je vedena z pozic momentálních vítězů. Každému vítězi se zamotá hlava a nevšimne si, že za zády už číhá porážka. Ať tak či onak, dnešní režimní kritici – neplést prosím s kritiky režimu – jsou nadosmrti mrtví muži a mnozí to možná už tuší. Jména jako Rejžek, Peňás, Putna and company budou záhy zapomenuta, jako jsou zapomenuta jména cenzorů, kteří vypovídali z literatury Ovidia, Baudelaira, Seiferta… Teď řeknete, že jsem domýšlivý. Nejsem domýšlivý, ale nejsem skromný.
Česká kultura patří k evropskému a světovému kulturnímu dědictví. Pečujeme o ni dostatečně, my současníci? Pokud ne, kde stát selhává v její podpoře?
Česká a nejen česká kultura je široký pojem. Zdraví doby se pozná podle druhu kultury, o nějž pečuje. Jestliže vadí kniha, je to se společností zlé. Tady nepomůže podporování herců, kteří hrají za státní peníze falešné role disidentů, ani podpora lidové keramiky a folklorních tanečníků. Kroje ještě žádnou kulturu nezachránily.
Básníci jsou snad mezi literáty na tom nejhůře. Verše totiž nejsou žánrem pro každého, ačkoli například v národním obrození nebo v období národního vypětí (ohrožení republiky, války) sehrály významnou roli. Žijí si současní čeští básníci dobře?
Literatura dodělává. Ještě než ji dorazí Hruškové a spol., pokouší se několik bláznů zvonit na poplach. Neúprosní loudkovodiči uměle vyvolávají sešup dospělých do věku dětí. Pojišťovna láká: „Peníze ihned po setkání s Bumbácem!“ Pojištěnec by si nejradši něco udělal, aby dostal zaplaceno.
Vítězslav Hálek požadoval od národa: „Nekamenujte proroky…“
Žijeme v Čechách. Jan Neruda od pořadatelů národní slavnosti, jejichž jména už nikdo nezná, nedostal ani lístek do otvíraného Národního divadla!
A jak si žijí levicoví básníci, kteří nepřevlékli navzdory revolucím kabát?
Nikoli žijí si, ale žijí.
Slovo levicový dnes není nadávka, je to obžaloba.
Ladislav Štoll svého času ani na okamžik nezapochyboval o velikosti talentu Františka Halase. V době všeobecného nadšení nad rozoráváním mezí mezi statky i mezi lidmi, aspoň tak si to vysnívali, mu však vyčetl, že nesdílí všeobecné kolektivní okouzlení, že místo coby nasedl do vlaku „mládí vpřed“, vyjadřuje soucit s rozpadávajícími se těly starých žen.
Dnešní kulturtrégři mu nesahají ani po kotníky. Ty už nezajímá nic než zachování křesel, která se záhy ukážou coby křesla elektrická.
V ČR kvete velká spolková aktivita, která se v branži spisovatelů a básníků projevuje existencí mnoha spolků. Takže tu máme nejen Unii českých spisovatelů, v jejímž čele stojíte, ale také několik dalších spisovatelských organizací. Existuje vzájemná profesionální komunikace?
Ano, založili jsme tuto organizaci, ve dvou se to lépe táhne a ve stovkách ještě líp. Na růžích ovšem ustláno nemáme, ale ukažte mi někoho, kdo by chtěl spát na růžích.
Díky Nakladatelství Futura a Haló novinám vydáváme knihy a týdeník LUK, zprvu zvaný Obrys-Kmen. To je velice důležité, neboť netištěná báseň, esej, recenze může leda plakat v koutku.
Vzájemná komunikace existuje výhradně na základě osobních přátelství. To by tak hrálo, aby se socani oficiálně spolčovali!
Váš tvůrčí rozptyl je velký – jako spisovatel jste se věnoval řadě historických témat, například likvidaci Heydricha, nejasné smrti Jana Masaryka, zednářům, Praze za protektorátu… Připravil jste knihu politických rozhovorů s aktéry 17. listopadu 1989… Kde berete tolik soustředění a časového prostoru na sběr podkladů pro tak rozdílná témata?
Básník Josef Rybák vyprávěl příběh ze života. U soudu v Písku stál muž, který pravidelně navštěvoval v v záležitostech sexu – tenkrát se tomu však říkalo šťavnatěji – asi šest žen. Ty ženy žily po celém okrese, v místech od sebe dosti vzdálených, a navzájem se neznaly. U soudu byly přítomny a s pocity nejspíš smíšenými hleděly na svého miláčka. Soudce se podivoval milencově pohyblivosti. „Jak jste to vůbec stihnul?“ „Já mám totiž, pane soudce, kolo.“
Takže já mám taky kolo.
Součástí celé vaší tvorby je smysl pro humor, často se věnujete aforismům a satiře. Co všechno je v současném světě k smíchu?
Smích musí být, i kdyby na pláč nebylo. To se řekne lehko, ale smích bývá často trestán. Když řeknu „nejhorší je srážka s blbcem“, obecenstvu se uleví. Nikoho jsem přece nejmenoval. Jenže já rád jmenuji, miluji smích adresný a ten je obzvlášť trestný. Ale ještě účinnější než smích je ironie. A ta vám umožní žít a tvořit i ve světě, ve kterém není k smíchu pranic.
V doslovu knihy Milana Blahynky »Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků«, do níž patříte, napsal europoslanec Jiří Maštálka, s jehož podporou publikace zhlédla světlo světa, že máme číst básníky a naslouchat jim, protože mívají zvláštní intuici a schopnost odhalit, co se ve společnosti děje. Jak vy vnímáte současnou společnost, co se v ní tedy děje?
Odpovím vlastním veršem: „Básníci mají vždycky pravdu, i když se mýlí.“
Sherlock Holmes řekl doktoru Watsonovi: „Byť třeba sám nesvítíte, jste vodičem světla.“
Svítících talentů bylo a je vždycky málo. Naštěstí, jinak by bylo přesvíceno. Ale začíná rapidně ubývat i vodičů. Kdo by se chtěl stát světlonošem, když ho osvítí televizní Moravec!
Ale abych odpověděl. Žijeme ještě vůbec ve společnosti? Anebo ve stádu, které šikovní kovbojové a pasáci, což je totéž, rozehnali – část do stájí, část do jetele a zbytek na strniště?
Máte vysvětlení i pro ústup voličů od levice?
Platí ještě dělení na levici a pravici? Mladý Klaus někdy hovoří jako levičák a někdy jako pravičák. Levice jakož i pravice mohou být aktivní i apatické, podle toho, která bije. Dnes se zdá, že zvon bije do pravé stěny zvonu, ale levici v žádném případě neodzvoní.
A nebojíte se o vývoj světa? Jak citlivý básník a nesmlouvavý glosátor událostí jistě vnímáte turbulence na světovém kolbišti – vypovídání mezinárodních smluv, roztahování vojenských paktů, pohyby mas migrantů, rozřezávání nepohodlných lidí na diplomatických misích, přivážení těl našich mrtvých vojáků z tzv. misí, zpravodajské hry, hackerství, mediální vymývárny?
Jak jste to vypočítala, zní to hrozně. A ono to taky hrozné je. Každý ten fakt by vyžadoval vyjádření, ale možná vědomě, možná bezděčně jste nakonec uvedla vymývání mozků. A to je nejděsivější. Neboť vymydlený mozek umožňuje vládnout první signální soustavě. Kdyby k tomu došlo, svět vy se dal vyjádřit titulem scifi Clifforda D. Simaka: Když ještě žili lidé…
30. října 2018
