Zviditelňování nul na Praze 6

Například jsou bohatě dotovány publikace a projekty, které mají za úkol zlehčovat zločiny hitlerovského Německa ve druhé světové válce na našem území. Znevažuje se zásadní role Rudé armády při porážce fašismu, pomlouvají se významné osobnosti našich dějin jako Edvard Beneš nebo Ludvík Svoboda. Navíc se zdá, že doba, kdy se bouraly pomníky význačných osobností, ještě zdaleka neskončila. Svědčí o tom i skutečnost, že do zastupitelstva Prahy 6 dokonce kandiduje uskupení, které má v názvu svůj hlavní cíl, kterým je odstranění pomníku maršála Koněva.

Kandidátka s názvem Občané za odstranění pomníku maršála Koněva skutečně v letošních komunálních volbách kandiduje do zastupitelstva na Praze 6. Patří tak mezi celkem jedenáct subjektů v této městské části letos do komunálních voleb kandidujících. Najdeme na ní celkem sedmnáct jmen. Většinou jde o nestraníky. Jen několik málo osob zde kandiduje v dresu strany či hnutí. Zástupce zde má TOP 09, Koruna česká nebo také SNK ED. Tedy spíše okrajová uskupení. Věkové i profesní složení kandidátů je docela různorodé. Od majitelky nemovitostí přes webmastera až třeba po mechanika jízdních kol – viz ZDE.

Vzhledem k tomu, že jde o neúplnou kandidátku, jen těžko se některý z jejich zástupců stane po volbách zastupitelem. Spíše jde o zviditelnění některých osob a především až patologické úsilí několika lidí odstranit pomník osvoboditele Prahy. Nejde samozřejmě o žádnou novou či zcela originální aktivitu. O možnosti odstranění tohoto pomníku se již několik let vede na Praze 6 debata a to nejen na úrovni rady města či zastupitelstva. Pánové ve vedení této významné městské části našeho hlavního města asi nemají co jiného na práci, než se zabývat zcela podružnou záležitostí, která nepochybně drtivou většinu obyvatel této městské části netrápí.

Když padl minulý režim, hovořilo se o tom, že historie by se měla napříště vykládat zásadně bez nadbytečných a zkreslujících ideologických nánosů. Hlavním kritériem se měla stát pravdivost a prokazatelná fakta. Již brzy vzaly tyto plány za své. Nastala mánie bourání soch a přejmenovávání ulic, začalo vyřazování nepohodlných autorů a publikací z knižních fondů. Výklad historie začal být opět silně deformován. Dočasní vítězové začali historii vykládat po svém. Opět se silným ideologickým zabarvením – viz ZDE.

Na řadu významných osobností mezinárodního dělnického hnutí se začalo nestoudně plivat. Ostrému oku novodobých cenzorů začaly vadit i osobnosti typu Edvarda Beneše, Jana Švermy, Ludvíka Svobody, Karla Klapálka, Julia Fučíka, Josefa Hybeše a mnoha dalších. Tyto osobnosti mají přitom jedno společné. Byli to vlastenci, kteří neváhali nasadit vlastní krk za svobodu své země a důstojný život příštích generací. O naprosté většině dnešních mocipánů toto říci v žádném případě nelze. 

Naštěstí síla zdravého rozumu a životní dílo těchto osobností nedokáže tyto osoby vymazat z povědomí ani u mladé generace. Přesto stále pokračují zuřivé snahy o překrucování zásadních událostí naší nejen novodobé historie. Je však dobré si povšimnout toho, že čím jsou zuřivější snahy vykládat dějiny dle zadání současných mocných, tím více sílí zájem širší veřejnosti, včetně mladých lidí o tyto osobnosti či období poválečných desetiletí v tehdejším Československu. Nezanedbatelnou roli v obhajobě objektivního výkladu historie pak hrají zejména vlastenecky orientované spolky jako je Český svaz bojovníků za svobodu, Klub českého pohraničí, Vlastenecké sdružení antifašistů, Slovanský výbor ČR, Výbor národní kultury či Levicové kluby žen a řada dalších. Jejich činnost, včetně aktivit na poli publikačním se jeví jako naprosto nezastupitelná a zaslouží si podporu všech lidí, kteří si ještě uchovali schopnost kritického úsudku a úcty k našim předkům, kteří nasazovali častokrát vlastní životy za to, aby další generace mohly žít v bezpečném světě bez válek.

Pomatencům, jejichž jediným cílem je vnucovat ostatním svůj značně omezený a černobílý pohled na svět netřeba věnovat větší pozornost. Nezaslouží si ji totiž. Sami se odsoudili do rolí pouhých zviditelňujících se nul. Ostatně lidé v naší zemi budou nepochybně i za několik desetiletí vědět, kdo to byl maršál Koněv, ale jistě nebudou vědět, kdo byli pánové Kolář a Lacina, kterým bylo dočasně svěřeno vedení Prahy 6. A je to tak správné. Za skutečné osobnosti hovoří vždy zejména činy, nikoliv slova a křečovitá snaha o zviditelnění se za každou cenu. Ostatně nebýt maršála Koněva, málokdo by znal jména starosty a místostarosty jedné z pražských městských částí. Což je ale pro naši současnost velmi typické. Malí lidé se většinou dokázali prosadit do povědomí veřejnosti vlastně pouze tím, že svou bídnou přítomnost opřeli o skutečné velikány. A o tom to všechno je.

Na snímku nahoře: Maršál Ivan Koněv a americký generál Omar Bradley