Ministr zahraničí Francie informoval o ochotě Paříže spolupracovat s Moskvou při řešení syrského konfliktu, neboť země, které jsou vlivné, musí sblížit své postoje. Před tímto sdělením dopravilo letadlo RF do Sýrie z Francie humanitární náklad. V Rusku chovají naději, že se k obnově mírového života v Sýrii připojí i Německo. Evropa má, na rozdíl od USA, zájem o stabilizaci situace na Blízkém Východě, takže i další země Starého kontinentu by mohly podpořit humanitární iniciativy Moskvy. Podle oficiálního představitele ministerstva zahraničí Francie je francouzská strana přesvědčena, že pro ukončení válečných akcí v Sýrii je potřeba dosáhnout plnění rezoluce RB OSN č. 2401. Ta byla přijata letos v únoru a nařizuje všem znepřáteleným stranám v SAR ukončit palbu, aby mohli civilisté dostávat humanitární pomoc.

Na společné humanitární činnosti se Putin s Macronem dohodli na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru a při návštěvě Macrona na mistrovství světa ve fotbale. Koncem května dovezl ruský vojenský dopravní letoun z Francie do syrské Východní Ghúty přes 50 tun léků a základních životních potřeb. Iniciativa Paříže hovoří o tom, že země, „které chybně podporovaly teroristické formace“, přece jen svůj postoj přehodnotily, jak se na věc dívá vyšší úředník města Dúmá Táfík al-Šaled. Oficiální představitel generálního tajemníka OSN Stéphane Dujarric uvítal společné akce Moskvy a Paříže ve zvláštním prohlášení.

Záležitost nezůstala nepovšimnuta francouzskými experty a medii. Le Figaro konstatuje Macronovu pragmatičnost. Píše, že současný prezident, na rozdíl od svého předchůdce, nepovažuje odstranění Asada za podmínku pro jednání o Sýrii. Paříž dnes přihlíží k nastalé rovnováze sil v regionu, v níž hraje Rusko důležitou roli a je ochotna ke konstruktivním jednáním tím spíše, že humanitární otázky měly ve Francii vždy zvláštní význam. Paříž svou účastí v humanitární akci přiznala, že Asad a Moskva v syrském konfliktu zvítězili. Tolik Le Figaro.

Podobný názor má i vědecký pracovník Centra francouzských výzkumů Ruské akademie věd Sergej Fjodorov. Považuje francouzského vůdce za realistu. Říká: „Macron nepožaduje okamžitý odchod Asada, ač jej prohlašuje za diktátora. Chápe, že se situace v regionu změnila, nezbývá, než se domlouvat. Francie a Rusko dnes už své pohledy na situaci sladily, k čemuž došlo zásluhou jednání Putina s Macronem. Je to velice pozitivní tendence.“

Nyní se za prezidentství Macrona snaží Paříž hrát na mezinárodní scéně samostatnou roli. Kdysi byly Sýrie a Libanon územími pod mandátem Francie. Ta má v tomto regionu mnohem více zájmů než USA. Navíc se Francie považuje za velkou humanitární mocnost a otázky humanity pro ni hrají značnou roli.¨

Je třeba připomenout, že předměstí Damašku Velká Ghúta bylo v moci ozbrojené opozice a teroristů. Loni se začátkem roku dohodly Írán, Turecko a Rusko na vytvoření několika zón deeskalace v Sýrii, kde byla povinnost ukončit palbu. Patřila mezi ně i Velká Ghúta, ale militanti se nepřipojili, naopak ještě intenzívněji hlavní město napadli. V únoru 2018 sem zaútočily ozbrojené síly SAR a v polovině dubna získaly nad územím kontrolu. Několik dní po ukončení operace byl Damašek obviněn Západem z použití chemických zbraní proti civilistům Dúmá (město ve Velké Ghútě). Jedinými svědky byli členové Bílých příleb. Tato organizace byla již dříve usvědčena z falzifikací.

Místní obyvatelé vypověděli o zinscenování celé věci s cílem diskreditovat Damašek. Přesto na Západě dosud chemickému útoku věří. Bílý dům mnohokrát obviňoval Rusko a syrskou vládu z masového vraždění civilistů. Podobné to bylo kolem Aleppa, kde se při odminování organizovaly humanitární koridory. Aleppo bylo odminováno již týden poté, kdy přešlo pod kontrolu vlády.

Ve Velké Ghútě nastává mírový život, začaly fungovat polikliniky a v průběhu několika měsíců by mělo být obnoveno zásobování elektřinou. Civilisté se dosud nemohli vrátit do iráckého Mosulu, ani do syrské Rakky. Města leží v troskách i po roce po ukončení válečných hrůz, Washington místním lidem nijak nepomáhá.

Odborníci jsou přesvědčeni, že na rozdíl od USA mají evropské země zájem na tom, aby se situace na Blízkém východě stabilizovala. Kvůli snahám západních zemí o svržení režimu Bašara Asada se region změnil v ohnisko teroristické aktivity. Krom toho se do Evropy valil proud migrantů.

Vladimir Šapovalov, ředitel Institutu historie a politiky Moskevské státní univerzity, objasnil francouzský postoj: „Paříž svůj přístup zkorigovala, protože je válečný konflikt v SAR blízký konci. Tady již podpora jakýchkoliv destruktivních sil nemá smysl. To ilustruje i evakuace Bílých příleb ze země. Na druhou stranu se již musí řešit otázka vysídlenců a běženců. Washington neposkytuje ani příležitost, ani humanitární pomoc.“

Moskva nevylučuje, že by se k humanitární spolupráci mohlo připojit Německo. Rusko v to doufá. Jedním z aspektů spolupráce by mohlo být rychlejší vracení uprchlíků do vlasti. Téma posuzovali na svém setkání ruský ministr zahraničí Lavrov, náčelník generálního štábu RF Gerasimov a německá kancléřka Merkelová. Pravděpodobnost připojení Německa je dost velká. Berlín by rád alespoň částečně vyřešil masovou migraci. Právě neshody v otázce migrace byly nedávno málem příčinou rozkolu ve vládní koalici SRN, jejíž členové obtížně sjednocovali svůj postoj. Nespokojenost s nekontrolovaným přílivem běženců stoupá i v dalších evropských zemích, nezřídka to poškozuje jednotu EU.

Taktika Washingtonu na Blízkém východě nepomáhá stabilizaci situace, naopak může vyprovokovat nové konfrontace. Tak třeba v okolí Rakky sílí napětí mezi sunnity a Kurdy, kteří toto území nyní kontrolují. Zbídačelá mládež Mosulu může být v blízké budoucnosti lehce získána radikálními propagandisty. Znalci zde nevylučují nové vzplanutí extrémistických nálad. EU, která již zažila útoky IS a sílící napětí, chápe hrozbu Starému kontinentu a její smutné následky.

„Jako obvykle zasévá Washington na Blízkém východě chaos a nové konflikty,“ říká Šapovalov. „USA podporují jedny etnické náboženské skupiny jako protiváhu druhým. To je obvyklá taktika. Rusko se chová jinak: snaží se hledat shodu mezi etnickými skupinami. To je zárukou klidu a míru, který se utváří na Damaškem kontrolovaném území.“

* * *

Odchod Washingtonu ze společného komplexního akčního plánu (JCPOA), známého spíše jako íránská jaderná dohoda, není překvapivý. Ne že by dohoda byla zastaralá a prohnilá, jak tvrdil Trump, ani Teherán nijak tajně nepokračoval v práci na jaderných zbraních. Vždyť zpřístupnil inspektorům MAAE všechna jaderná zařízení v zemi a nepochybně splnil všechny podmínky dohody: zmrazil velkou část svého jaderného programu a je od výroby jaderných zbraní vzdálenější než před uzavřením dohody.

Bílý dům udělal kříž nad Islámskou republikou již v den jejího vzniku, 14. února 1979, kdy po svržení proamerického šáha zformoval vládu bez ohledu na Washington. Už za půl roku nato uvalil prezident Carter sankce na íránskou ropu a zmrazil íránské účty v amerických bankách i jejich zahraničních pobočkách. Od té doby se provaz utahuje. Pro USA je ze všeho nejhorší, že se země i přes jejich odpor stává regionálním vůdcem na Blízkém i Středním východě. Právě proto Bílý dům přestal uznávat dohodu o jaderném programu Íránu z roku 2015 mezi Íránem, USA, Francií, Velkou Británií, Ruskem, Čínou, Německem a EU.

Evropa sice podepsala před třemi léty s Íránem dohodu, ale opět se jedná podle vůle Washingtonu. Portál Švýcarský byznys napsal, že pro Írán by mělo smysl pokusit se vrátit z Německa vlastní peníze (300 milionů EUR v hotovosti), protože německý úřad pro kontrolu finančního sektoru a správa finančních informací spustily prověrku transakce podle zákona o úvěrech a boje proti špinavým penězům. Íránci pochopili, že je potřeba stáhnout své vlastní peníze ještě před obnovením amerických sankcí. Němci však nespěchali, „neodkladně začnou kontrolovat praní peněz a rizika finančního terorismu“. Důvodem bylo, že americký velvyslanec v Německu od Berlína žádal, aby zasáhli a pozastavili vydání hotovosti íránské vládě a vláda Merkelové jako obvykle „sklopila uši“. Švýcarský byznys píše, že „ač je eurozóna dosud v kritickém stavu, je vydání peněz z Německa pro vládu, i samo o sobě, též jako precedent pro jiné nežádoucí země.“

Ovšem takováto válka není nic proti „kampani maximálního nátlaku se zahrnutím do Společného všestranného plánu akcí proti Íránu a s vyhrožováním zbraněmi obchodním partnerům Íránu. Tato kampaň má vrátit Írán zpět k jednání o změně jaderné dohody“, píší analytici Stratforu. Podle nich otevřené „využití kombinace ekonomicky motivovaných nepokojů, propagandy a možných skrytých akcí dává ve spolupráci s Izraelem a Saúdskou Arábií možnost vytvořit podmínky pro úplnou změnu íránského režimu“.

Ve prospěch Washingtonu byly i jarní protestní akce Íránců a červnové akce obchodníků, kterým sankce přinášejí největší škody. Ihned po opuštění dohody Spojenými státy a po rozšíření jejich sankcí se íránská měna dvakrát znehodnotila. Těžkou ranou pro íránskou ekonomiku je žádost USA k americkým i zahraničním společnostem ukončit dovoz íránské ropy. Jedná se o 64 % celkového vývozu země. Připomíná to Irák roku 2003. Trump nenechal íránské vládě možnost politického manévrování, což reakci Teheránu na zahraniční nátlak zostřuje. Prezident Rúhání se již přiklání k uzavření Hormuzského průlivu a tím znemožnění dodávek ropy do mnoha zemí.  Armáda Strážců islámské revoluce (Íránské revoluční gardy) je ochotna udělat to třeba zítra. Znamenalo by to, že pozítří je potřeba čekat nový vpád USA na Blízký východ? Přes Hormuz proudí 30 % světového obchodu a 18 milionů barelů ropy za den, z čehož část míří do USA.

Co může Írán udělat, aby se vyhnul výbuchu nespokojenosti doma podle libanonského (nebo jugoslávsko-syrského) scénáře? Znovu začít zkoušet své balistické rakety, které by strašily americké lodě v Perském zálivu a chytit se celého cyklu obohacování uranu, aby bylo o čem jednat s Amerikou?

Čeká nás závěrečná část íránské tragédie, kdy USA přivedou do bitvy svoji pátou kolonu v Íránu – al-Kájdu, IS a méně známou Lidovou organizaci mudžahedínů, aby vymazaly Írán z mapy světa. Následky tohoto typu agrese jsou již dobře známy z Jugoslávie, Iráku a Libye.

* * *

Dá se předpokládat, že skupina Orchana Džemala vyjela do Středoafrické republiky (SAfR) na setkání s jakýmsi informátorem, který sliboval poskytnout kompromitující materiál ohledně jednání ruského státu v této africké republice. Pravděpodobně sliboval novinářům i bezpečnost, ale nějak to nevyšlo. V zemi, v níž vládne 14 band, to tak bývá.

Dne 30. července byli v SAfR zabiti novinář Orchan Džemal, kameraman Kirill Radčenko a režisér Alexandr Rastorgujev, kteří chtěli natočit dokumentární film pro Centrum správy výzkumů Michaila Chodorkovského o ruských „vojenských žoldnéřích“.

Agentura Reuters oznámila, že skupinu ostřelovali z úkrytu večer kolem desáté hodiny. Řidič auta přežil. Podle místního vydání Ndjoni Sango cestovali ruští novináři v pronajatém autě. Podle zdroje z vlády nedbali rady a odjeli na sever od Bangui a ve vzdálenosti 32 km od hlavního města potkali deset ozbrojenců v turbanech, kteří nemluvili ani francouzsky, ani místním dialektem. Nařídili vyjít z auta. Takto to líčí přeživší řidič.

Podle ruských zdrojů se skupina chtěla sejít s jakýmsi Martinem, zástupcem OSN ve městě Bombari. Ten doporučil Rusům řidiče, který po SAfR dříve vozil novináře z Francie. Rusové u sebe měli 8,5 tisíce dolarů v hotovosti a drahou aparaturu. Ruský konzulát v Bangui nebyl s činností novinářů obeznámen, opatřili si turistická víza.

Podle vedoucího jednoho z center Institutu Afriky Ruské akademie věd Korenďjasova je nepochopitelné rozhodnout se k pohybu bez ochrany po zemi, kde vláda má kontrolu jen v hlavním městě a ještě ne v celém a dále v jednom nebo dvou městech oblastního významu, po zemi, kde se po cestách potulují ozbrojené bandy a islámské skupiny. Uvedl: „Po cestách převážejí pašované zboží jako jsou diamanty a zlato a existuje tam i vlastní místní pašeráctví. Země je už 10 let nestabilní  pod vlivem islámské organizace Seleka, podporované ze sousedních zemí  …  Nepřipravenost služební cesty svědčí o avanturismu.“ Jméno Chodorkovského napovídá, že cílem bylo zkompromitovat současnou ruskou vládu, ale především ruského prezidenta.

V říjnu 2017 se v Soči setkali prezident SAfR Faustin-Archange Touadéra a ruský ministr zahraničí Lavrov. Po schůzce Moskva požádala RB OSN o zrušení embarga na dodávky zbraní do SAfR, aby tam bylo možno vybudovat bojeschopnou armádu s ruskými zbraněmi a instruktory. RB souhlasila možná i proto, že francouzské mírové síly (asi 12 tisíc osob) se zde nedokázaly s chaosem a islamisty vypořádat. Naopak se zapletly do kriminality proti místním lidem, včetně násilí.

Na základě rozhodnutí RB OSN byla mezi Moskvou a Banguí podepsána dohoda o dodávkách raketových systémů, kulometů, automatických pušek a pistolí a o výcviku na používání zbraní. Pro výcvik jsou určeny dva prapory – 1300 lidí.

Vypadá to, že cílem zavraždění byla krádež. Skupina podle všeho jela k informátorovi (možná k žoldákovi) a bezpečnost jí zajištovali místně dojednaní. Z neznámého důvodu nezafungovali. Šéf skupiny Džemal měl osobní nevraživost vůči ruskému prezidentovi. Vyjádřil to takto: „Osobně od Putina nic nečekám, čekám smrt tohoto člověka… Možná sním… Nebude mi líto, jestli se s ním něco špatného stane.“

Podle zákonů karmy se negativní přání vždycky vrací jako bumerang, pokud je objektem nenávisti člověk dobrosrdečný a čistý.

* * *

Prohlášení Trumpa o možnosti jednat  s Íránem vyvolalo mezi úředníky v Teheránu bouřlivou diskusi. Zároveň prezident Rúhání, dosud mlčící, vyzval evropský soud, aby zajistil transparentní opatření ke kompenzaci odchodu USA z jaderné dohody z roku 2015. O záležitosti píše saúdské vydání Al-Sharq Al-Awsat to, že íránský vůdce podle jeho vlastních slov nechce, aby Teherán vyvolával napětí v regionu, nebo v mezinárodních úžinách, avšak nemá v úmyslu se tak jednoduše zříci svého práva na vývoz ropy.

Při jednání s novým britským velvyslancem Rúhání uvedl: „Dnes jsme v kritickém bodu jaderné dohody a průhledná opatření Evropy určená ke kompenzaci nezákonného odchodu USA z ní jsou pro íránský národ velmi důležitá.“

Trump už podruhé po slovní přestřelce s Rúháním  minulý týden promluvil o ochotě k jednání s Teheránem. Jeho první nabídka byla ignorována. Vystoupil s návrhem týden před termínem, od kterého začne platit první etapa sankcí USA proti Íránu.

Důležitá osoba Ali Akbar Natek-Nuri prohlásil, že Teherán musí přijmout Trumpův návrh bez předběžných podmínek: „Nemůžeme být nečinní a odmítat jednání. Musíme se s tímto návrhem seznámit. Trump by mohl využít naši přílišnou nervozitu. Pro nás je to zkouška.“ Natek-Nuri naznačil, že návštěva ministra zahraničí Ománu bin Alavího v USA několik dní po setkání s ministrem zahraničí Íránu Zarífem bude mít charakter zprostředkovatele vztahů mezi Teheránem a Washingtonem. Později tiskový mluvčí ministerstva zahraničí Íránu slova Nateka-Nuriho o návštěvě oficiálního představitele Ománu vyvrátil.

Ve stejné době napsal poradce Rúháního: „Ti, kteří věří dialogu jakožto způsobu ukončení sporů, nechť se tím zabývají. Úcta k íránskému lidu, zeslabení nepřátelského chování a návrat USA k jaderné dohodě – to je to, co nás musí vést.“

Šéf parlamentního výboru pro národní bezpečnost a zahraniční politiku řekl, že jednání mezi Íránem a Amerikou nesmějí být tabuizována: „Spory Íránu a Ameriky jsou řízeny jinými hráči. Jsou zapotřebí snahy o vybudování horké linie mezi dvěma státy k ochraně íránských a amerických národních zájmů proti těm, kteří usilují o eskalaci.“

Ministr vnitra Íránu prohlásil: „USA si nezaslouží důvěru. Jak můžeme této zemi věřit poté co jednostranně odešla z jaderné dohody?“

Šéf íránské strategické rady pro mezinárodní vztahy řekl, že Teherán v návrhu Trumpa nevidí žádnou hodnotu. „S ohledem na naše negativní zkušenosti při jednáních s Amerikou a na porušování závazků amerických úředníků, přirozeně nevidíme v návrhu prezidenta USA žádnou hodnotu.“ Podle vicepremiéra Motahariho by jednání s Trumpem v tuto dobu bylo ponižující: „Pokud by Trump neodešel z jaderné dohody a neuvalil sankce na Írán, nebylo by jednání s Amerikou žádný problém.“