Pražské jaro očima sovětského politbyra

V podmínkách bipolárního světa a gradace studené války, po známých revoltách (NDR 1953. Maďarsko 1956 a Polsko 1956) byli nuceni pozorně analyzovat všechny možné geopolitické dopady a nečekané hrozby všech případných změn i výskyt relativně nepodstatných odlišností uvnitř sovětského mocenského bloku. Po sesazení N.S. Chruščova (1964) se sice podařilo poněkud utišit domácí plamenné teoretické diskuse o podstatě a roli marxismu – leninismu v současném světě, doznívaly zásadní spory o tom, které netradiční názory lze považovat ještě za socialistické a které je nutno již odmítnout jako revizionistické; kde jsou přesně hraniční meze, kam je možno ještě jít a neposkvrnit přitom učení velkých klasiků ML. V jednotlivých socialistických zemích východní Evropy ovšem myšlenkový kvas dále nazrával a nenápadně posunoval strnulé bariéry doktrinálních dogmat, např. se prosazovala módní (netřídní a proto zcela nepřijatelná) teorie konvergence apod., celkově nazíráno se zde nebezpečí revizionismu rapidně zvyšovalo!

V řadách nejvyššího sovětského vedení – politického byra a sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu vyvolávaly jednotlivé konkrétní odchylky od jimi daných strnulých norem oprávněné obavy. Pomocí rozsáhlého aparátu (od akademických institucí, zastupitelských úřadů, speciálních složek bezpečnosti a armády až po tajné sítě důvěrníků – občanů jednotlivých východoevropských států) Sověti neustále detailně mapovali a důsledně kontrolovali veškeré dění ve svém bloku. Obávali se totiž, že by v důsledku event. ztráty úplné kontroly nad těmito socialistickými zeměmi mohli přijít o své zasloužené výdobytky, územní zisky z druhé světové války a ohrozili by tím zářnou budoucnost SSSR i celého bloku!

Po roztržkách s Jugoslávií, Albánií a Čínou je znepokojoval vývoj v Rumunsku, které se – vinou Chruščova po jeho nedomyšleném schválení odchodu sovětských okupačních vojsk v r. 1958 – začalo chovat relativně nezávisle na požadavcích sovětského vedení. Rumunsko zůstávalo členem Varšavské smlouvy a RVHP, nebylo však ochotno pořádat na svém území společné manévry a snažilo se hrát nezávislou čínskou kartu. Jeho případná ztráta – vzhledem k poloze Rumunska uvnitř bloku – by zřejmě nebyla úplně fatální, avšak existence dalšího takového „Rumunska“ byla pro sovětské vedení již zcela nepřijatelná!

Nejen z hlediska geopolitické polohy byl případ Československa diametrálně odlišný a rozhodné řešení jeho nebezpečného experimentování s novým modelem socialismu bylo považováno za zásadní (a pro všechny ev. následovníky výstražné)! Ideologicky nepevná a rozhádaná KSČ s nejednotným vedením nedávala záruky dobrého partnerství. ČSSR leží na samotném rozhraní bipolárního světa, má bránit západní hranici našeho bloku, avšak síla a úroveň její armády je nedostatečná. Novotný přitom stále odmítá umístit na čs. území sovětské posádky! Nepokoje studentů, spisovatelů apod. se nakažlivě přenášejí do Polska a NDR; národnostní rozpory mohou povzbuzovat obdobná nacionální hnutí v dalších zemích i v Sovětském svazu! Velmi nejisté výsledky slibuje realizace problematické ekonomické reformy., kterou navíc Šik podmiňuje uskutečněním předchozí reformy politické!

V prosinci 1967, když si pozval první tajemník ÚV KSČ a čs. prezident A. Novotný generálního tajemníka ÚV KSSS do Prahy – formálně sice na „lov“, fakticky však na pomoc zachránit mu oba posty; letěl Brežněv s myšlenkou na potřebné změny v ČSSR, na uskutečnění nutné personální výměny. Jeho slova „Eto vaše dělo“ znamenala souhlas: Odvolejte si Novotného z funkce prvního tajemníka! Na zasedání sovětského politbyra 18. ledna 1968 přiznal Brežněv osobní podíl a odpovědnost za výběr A. Dubčeka do funkce 1. tajemníka. Vzájemné kontakty mezi oběma genseky byly mř. intenzivní a velmi osobní, často si vzájemně volali. Také sovětský velvyslanec v Praze Červoněnko velmi podporoval volbu Dubčeka – je to čestný a nám velice oddaný člověk, skutečný přítel SSSR!

Obavy z vývoje v ČSSR už tehdy sdíleli W. Ulbricht a W. Gomulka, mj. vyčítali, že Češi nedrží tvrdou linii. Značné znepokojení nad zdejší nedobrou situací vyjadřovali sovětští vůdci též při četných jednáních se zahraničními partnery. V únoru přibyli další komplikace: média otevřeně kritizují stranu, bezpečnost, justici, je napadán prezident apod. Bez předchozích konsultací s námi – jak bylo dosud nepsaným pravidlem! je ze stranických a státních orgánů pod tlakem odvolávána řada nám oddaných funkcionářů a bez našeho vědomí jsou jmenováni noví! Pořádají se podivné mítinky, kde se útočí na odchod ze socialistického tábora. Metody reakce připomínají Maďarsko v roce 1956, vzpomínal J. Andropov, chaos má svůj řád, za chvíli sundají Dubčeka, tak jako nyní Novotného, ministry vnitra a obrany.

Dubček tuto kritiku odmítal, situaci mám plně pod kontrolou, telefonoval 21. 3. 1968 Brežněvovi. Brežněv byl znepokojen zhoršující se situací, mítinky jsou antisovětské, nepořádá je strana , ale Šik, Smrkovský aj. Rozhořčen byl vyhozením Novotného z funkce prezidenta, Lenárta, Lomského a dalších našich přátel. Kritizují vás též Gomulka, Ulbricht, Živkov, Kadár – sděloval.

Politbyro navrhuje uspořádat propagační kampaň o ČSSR a Polsku. Kosygin tvrdí, že Dubček nechápe věci, neorientuje se, je naivní! Andropov upozorňuje, že Dubček vždy napřed vše slíbí a potom stejně odvolá další naše věrné lidi! Kosygin varuje, nemáme dostatek sil zachránit Novotného! Události v Polsku – studentské demonstrace apod. mají kořeny v Československu. Šelest potvrzuje negativní dopad událostí v ČSSR na Ukrajině. Jedná se o osud socialismu nejen v ČSSR, ale v celém našem táboře! Musíme se opřít o zdravé síly v ČSSR! Přijmout opatření v armádě! Šelepin horuje, socialistické Československo nikomu nedáme! Dubček je přechodná figurka. Je nutno projevit naši rozhodnost a tvrdost! Zatlačit na Čechy! Dokud ještě zůstali ve funkci Novotný, Lenárt a Lomský, je nutné, aby nás ještě před plénem ÚV KSČ požádali o pomoc! Je důležité, aby tato prosba byla u nás včas! Naše pomoc potom zastraší všechny nepřátele. Demičev pobízí, nebojme se, že nás Češi obviní z vměšování. Andropov definuje rozhodující krok, v každém případě musíme vypracovat vojenské řešení! Politbyro 21.3. 1968 konstatovalo pochybnosti o schopnostech Dubčeka zastavit růst protistranických a antisovětských sil v ČSSR.

V Drážďanech se 23.3. 1968 uskutečnilo první společné vystoupení představitelů většiny členských států Varšavské smlouvy, které se postavilo výhradně kriticky k polednovému vývoji v ČSSR. KSSS zde vyslovuje mj. velké znepokojení nad vývojem událostí v KSČ a v Československu; ostře kritizuje práci čs. médií; podivuje se nad tím, že se KSČ zbavuje osvědčených kádrů (v 80 procentech se jedná o absolventy moskevských škol). Pokračuje rozklad čs. armády, která místo do služby chodí na mítinky. Zpochybňují se základy čs. zahraniční politiky!

Na zasedání politbyra 9.-10. 4. 1968 opět rozhodně zaznělo, socialistické Československo neopustíme! Uvítalo zvolení L. Svobody prezidentem a projednalo Akční program KSČ, který např. Gomulka kritizuje, ale Kadár chválí. Pokusíme se dohodnout s KSČ, ve které zuří boj mezi reformátory a konzervativci. Probíhá čistka od těch, kteří se provinili v procesech 50. let. Hrozí akutní rozpad celého politického systému v ČSSR, ohrožena je celá elita strany KSČ! V ČSSR probíhá ostrá kritika celého období po Únoru 1948. Připravuje se vznik demokratického socialismu. Charakteristickým rysem tzv. obrodného procesu je údajná touha lidí po svobodě.

4. 5. 1968 proběhla v Moskvě devítihodinová schůzka politbyra s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským a Bilakem. Brežněv tvrdě kritizuje, že Dubček pouze slibuje, ale potom dělá něco jiného; vyjadřuje se přitom mlhavě, nekonkrétně. Např. slíbil, že kádry udrží, ale poté všechny vyměnil – usekl tak straně hlavu! Akční program KSČ je programem restaurace kapitalismu v Československu!

6.5. 1968 kádrovalo politbyro čs. politiky. Brežněv obdivoval Smrkovského (s kterým se setkal poprvé) mj. pro jeho rozhodnost. Černíka hodnotil méně příznivě. Nejvíce si cenil Bilaka, jenž přiznal, že socialismus je v ČSSR vážně ohrožen. Brežněv rovněž oznámil, že Vojenská rada 6. 5. 1968 přijala konkrétní plány praktických opatření k situaci v ČSSR. Nejdříve tam pošleme 20 – 25 maršálů a generálů v čele s Koněvem a Moskalenkem na oslavu Dne vítězství. Kosygin upozorňuje, že KSČ hodlá v souvislosti s rehabilitacemi vytvořit novou stranu – buržoasní a zavést buržoasní pořádky! ČSSR chce také od nás půjčku 500 milionů Rublů ve zlatě, to jim nedáme. Podgornyj prozradil, že soukromě mluvil se Smrkovským, který mu slíbil, že KSČ zavede v zemi pořádek, ovládne tisk; Smrkovský současně upozornil na jejich velké zvláštnosti a specifika země. Brežněv rozhodl, uspořádáme v ČSSR velké vojenské manévry Varšavské smlouvy jako nátlak na čs. vedení! Přes protesty tisku zachráníme socialistické Československo! Obrátíme se na zdravé jádro: Indru, Koldera, Bilaka, Sádovského, Černíka! Gromyko zdůrazňuje, jde o kontrarevoluci, v nejlepším případě o druhé Rumunsko, nastane úplný rozklad Varšavské smlouvy! Politbyro se shoduje, že je nutno urychleně vojensky intervenovat v Československu za účasti dalších socialistických zemí!

8. 5. 1968 se v Moskvě schází porada představitelů pěti členských států Varšavské smlouvy a vzápětí 13. 5. 1968 začíná realizace plánu vojenské intervence do ČSSR.

Je plánována návštěva Kosygina v ČSSR; Kosygin se proto ptá, zda má vůbec smysl setkat se s Dubčekem. Brežněv označuje za zdravé jádro v KSČ Bilaka, Koldera, Indru, Lenárta a Smrkovského. Kosygin se táže, jaké budou následující kroky po vstupu vojsk, co bude potom dále, když zdravé jádro nemá žádné plány! Bude nutno přinutit Dubčeka, vyvést Lidové milice do ulic, za zády budou cítit naši vojenskou sílu! Andropov dodává, budeme se opírat o zdravé jádro v KSČ, což však nevylučuje přivézt vojska! Ustinov upozorňuje, čas pracuje proti nám! Nemůžeme čekat na plénum ÚV KSČ, Dubček nás obelhává. Připravit vojska! Brežněv se 16. 5. 1968 rozhoduje, že se nebude scházet s Dubčekem. Musíme však získat souhlas čs. strany se vstupem našich vojsk do ČSSR na manévry; pokud ona nedá souhlas, bude nutno přijmout druhé řešení o vstupu vojsk. Návštěva maršálů posílila přesvědčení čs. přátel o ochotě Sovětského svazu poskytnout nutnou pomoc, aniž by se vměšoval do vnitřních záležitostí Československa! Kolder soukromě vyzýval, neváhejte a přijďte s vojsky k nám co nejdříve!

23. 5. 1968 Grečko politbyru ohlásil. Že čs. armáda je v rozkladu. Byla vytvořena operativní skupina pro řešení problému Československa: Podgornyj, Suslov, Pelše, Šelepin, Mazurov, Rusakov, Andropov, Gromyko, Jepišev.

27. 5. 1968 sděluje Kosygin po návratu z ČSSR, že se na místě seznámil s reálnou situací a změnil svůj názor. Situaci v ČSSR může vyřešit pouze jednání se současným čs. vedením. Nikdo tam nedisponuje větší autoritou než Dubček, Černík a Svoboda. Tomu se musíme přizpůsobit! Kosygin tímto narušil mylné představy o možnostech zdravého jádra v KSČ a sblížil se s názorem Brežněva. Za podpory SSSR by si to Češi měli vyřešit sami! Současně vysoce ocenil Smrkovského, tvrdě zastává principiální stanoviska! Dubček na schůzce s Kosyginem přislíbil, že pokud mu příští plénum ÚV KSČ rozváže ruce, vše se vyřeší. Pokud se situace v zemi dále vyostří, vidí předsednictvo ÚV KSČ východisko v povolání Lidových milic do ulic a výzve na pomoc dělnickou třídu! Kosygin též podotkl, že existuje naděje na pomoc „našich vojsk“! Když Kosygin popisoval ostrý třídní boj panující v navštívené zemi, zdůraznil, že i v této kritické situaci lze s čs. vedením diskutovat mnohem lépe než s vůdci jako je Ceausescu, Tito či Castro!

Kosygin politbyru vysvětlil, že Dubček ani Smrkovský nejsou nepřáteli Sovětského svazu a že pověsti o údajných možnostech zdravých sil uvnitř KSČ jsou poněkud přehnané, protože současné vedení KSČ je připraveno uskutečnit ty podstatné kroky, které Sověti očekávají od zdravých sil. Vzápětí po jeho vystoupení zatelefonoval z Kyjeva Šelest, aby předal Brežněvovi informaci o hysterickém rozhovoru s Bilakem. Vystrašený Bilak varoval, že pokud nebude v ČSSR do jednoho měsíce nastolen pořádek, všichni skončíme! Skončí též „apoštol“ (Dubček) a my, Slováci a Rusové budeme muset znovu, ještě jednou osvobodit Československo! Ve vedení KSČ totiž existuje „druhé centrum“! Proto je třeba jít okamžitě do boje za socialistické Československo! My, Slováci vás podpoříme! Nakonec Bilak poprosil o možnost přestěhovat rodinu do Užhorodu.

Brežněv dal Bilakovi za pravdu, neboť Bilak vidí celkovou situaci reálněji! Snahy Kosygina najít vhodnější řešení krize v ČSSR skončily.

4. 6. 1968 Bilak opět varoval před pražským centrem (Šik, Špaček, Císař, Kriegel, Pavel, Kolář, Prchlík); doporučoval Sovětům jednat především s Bilakem, Dubčekem, Černíkem, resp. Barbírkem, Indrou a Lenártem. Navrhoval zapojit též ministra obrany Dzúra a Lidové milice, které mohou zachránit stranu a zemi před rozpadem. Dubček navíc disponuje asi deseti tisíci plně oddanými vojáky a důstojníky, kteří jsou připraveni na zavolání okamžitě zasáhnout!

Silné rozčarování způsobily sovětskému politbyru nové závažné informace o získaných názorech některých vysokých důstojníků čs. armády (např. Vojenské akademie KG, generála Prchlíka a jeho oddělení na ÚV KSČ aj.) Mj. kritizovaly organizaci Varšavské smlouvy a roli čs. armády v ní, upozorňovaly na plánované vysoké ztráty ČSLA v případném válečném střetnutí, dokonce uvažovaly o jiných, vhodnějších variantách budoucí čs. vojenské politiky – vč. úvah o vystoupení ČSSR z Varšavské smlouvy a event. Neutralitě Československa). Hrozivě se tak naplňovala varovná varianta Gromyka o možném rozpadu Varšavské smlouvy. Naopak určitou naději skýtalo svolání sjezdu Lidových milicí do Prahy, které perspektivně – prostřednictví ozbrojených dělnických oddílů – mohly rozbít pravici znovu, tak jako se to podařilo v Únoru 1948!

Publikování „2 000 slov“ prudce zvýšilo napětí v Kremlu, považovali ji za otevřený útok proti KSČ, za začátek finální likvidace KSČ! Dubček s Černíkem nemají připraven žádný plán protiopatření a otevírají prostor pravici, „druhé centrum“ nadále posiluje. Na zasedání politbyra se z Prahy urychleně dostavil velvyslanec Červoněnko; naléhal na politické řešení konfliktu a doporučoval odchod sovětských vojsk po skončení manévrů v ČSSR. Podpořil jej Zimjanin, který též sondoval v ČSSR; Dubček je demoralizován a zcela neschopný, v KSČ se šíří pogrom na zasloužilé funkcionáře (přes 200 okresních a krajských tajemníků KSČ je bez práce), vedení strany není jednotné, rozpory uvnitř KSČ síli. Za akceptace Suslova a Šelepina Zimjanin doporučoval urychlené politické řešení krize, protože zítra už může být pozdě! Většina politbyra však projevila odlišný názor, ostrý nesouhlas vznesli zejména Gromyko a Grečko: Je jasné, že bez ozbrojeného nátlaku na Čechy se už neobejdem! Přidal se i Kosygin. Brežněv však zůstal opatrný a přiklonil se k politickým metodám nátlaku na ČSSR!

3. 7. 1968 zaslal svůj názor Kadár, projevil se jako horlivý zastánce vojenské intervence, všeobecně kritizovaný dokument „2 000 slov“ posuzoval jako program kontrarevoluce. ČSSR je nutno okupovat, my, Maďaři půjdeme s vámi! Ostrý postoj Kadára byl mj. odrazem nepříznivých článků o maďarské revoluci 1956, o tehdejší roli Kadára a tragickém osudu I. Nagye v českém tisku. Gomulka souhlasil s navrhovanými opatřeními, připraví na 14. – 15. 7. 1968 poradu vůdců zainteresovaných stran ve Varšavě.

Dubčekovo odmítnutí pozvánky do Varšavy rozčílilo Brežněva, porada pětky proběhne bez účasti KSČ. Kosygin obvinil KSČ, že se postupně přeorientovává na Rumunsko a Jugoslávii. Politbyro ÚV KSSS řešilo 9. 7. 1968 otázky poskytnutí účinné podpory Bilakovi, indrovi, Kolderovi a Švestkovi a jejich scénáři. Souběžně s přípravou varšavské porady se připravovala vojenská opatření, vč. průběžných konzultací se zdravým jádrem (např. s Lenártem, Bilakem aj.) Mj. bylo konstatováno, že G. Husák ignoruje pozvánky sovětské ambasády i bratislavského konzulátu. Nevídaný rozruch vyvolaly informace o tajném sledování sovětských diplomatů, jejich návštěv i bytů čs. bezpečností; resp. o pravicí chystaném propuštění velké skupiny věrných stranických funkcionářů těsně v předvečer XIV. sjezdu! Od 16. 7. 1968 rozšiřuje KGB mezi vlastní obyvatelstvo zprávy o nutnosti zavést v ČSSR pořádek za pomoci sovětských vojsk. 17. 7. 1968 potvrdilo plénum ÚV KSSS, že socialistické Československo neopustíme!

Ještě 18. 7. 1968 preferoval Brežněv (i Kosygin) politické formy nátlaku na ČSSR před použitím tzv. krajních opatření. Ke krajním opatřením navrhoval přejít až po vyčerpání politických metod, resp. pokud budou tyto neúčinné. Češi bojují za svůj sociálně demokratický program, hodlají ze své země vytvořit druhou Jugoslávii či Rakousko. S uvedenými názory nesouhlasila řada účastníků tohoto zasedání politbyra – např. Andropov, Ustinov, Mazurov, Kapitonov). Gromyko doporučoval, aby na novém – a již definitivně posledním – setkání s čs. delegací v Čierne nad Tisou bylo Čechům vše řečeno jasně a bez obalu. Pokud naše návrhy nepřijmou, přistoupíme ke krajním opatřením. Ztratit Československo si nemůžeme dovolit! Velká válka kvůli tomu ve světě nebude! Udržení Československa nás posíli!

24. 7. 1968 navrhl Andropov vytvořit v ČSSR revoluční dělnické oddíly a zapojit do boje s antisocialistickými silami dělnickou třídu. Diplomatický veterán Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu s Velkou Britanií a USA. Gromyko opáčil, že po setkání se státním tajemníkem USA D. Ruskem (22. 7. 1968) zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli ČSSR! Vláda USA je od samotného počátku v tomto směru velmi zdrženlivá. Nechce být vtažena do událostí v ČSSR, je to záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy! Američané se navíc snaží o bilaterární setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o vzájemném odzbrojení! Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR na aktivní odpor ze strany USA určitě nenarazí!

Okamžitě nastala spěšná příprava krajních opatření. Prvním krokem bylo zajistit bezprostřední vstup vojsk a výměnu politického vedení Československa. Zredigovány byly dvě verze (první 20. 7. a druhá 26. 7. 1968) „Deklarace předsednictva ÚV KSČ a Revoluční vlády ČSSR o vnitřní a zahraniční politice“ a „Výzva k občanům a armádě ČSSR“. Druhým krokem bylo sepsání výzvy ÚV KSSS „K sovětským občanům“ vysvětlující důvody vstupu vojsk v rámci bratrské pomoci. Současné pokračovaly politické rozhovory s vedením KSČ. Zároveň maršál Grečko přistoupil k plnění rozhodnutí Vojenské rady a politbyra. Politbyro (26.-27. 7. 1968) tedy stále zkoumalo a rozvíjelo obě varianty.

Pro potřeby sovětských účastníků přelomové schůzky v Čierne nad Tisou byly vyhotoveny rozsáhlé speciální podklady, podrobně zachycující detailní kritiku poměrů v ČSSR (např. médií, vybraných funkcionářů, předmětných akcí apod.), konkrétní požadavky Sovětů např. na obnovení kontroly médií, řídící funkce strany, odchod nežádoucích osob (Kriegela, Špačka, Císaře, Slavíka, Šika, Pavla, Prchlíka, Pelikána), atp. Pouze okamžitá faktická realizace našich požadavků zabrání vstupu vojsk. Jinak nám nezůstává jiné řešení, než krajní opatření! Lze to chápat jako jasné ultimatum! Předpokládal se neúspěch jednání, což otevíralo přímou cestu k vojenské intervenci.

Zcela nečekaně však došlo v jednáních obou delegací k jistému pokroku, porada se proto prodloužila. Vítězila politická varianta řešení krize, rýsoval se kompromis. Neskrývaná hrozba vojenské intervence tlačila čs. vedení ke kompromisu, za který měla zaplatit vysokou cenu – garantovat plnění sovětských požadavků, prosadit adekvátní řízení strany a společnosti na základě proletářského internacionalismu, členství ve Varšavské smlouvě, kontrolu médií, odvolat nepohodlné funkcionáře apod.

Na pozdějším setkání představitelů šesti stran a zemí v Bratislavě (3. 8. 1968) byla demonstrována údajná jednota všech účastníků a shoda přístupů k řešení problémů v ČSSR. Ve skutečnosti ztrácela KSČ a ČSSR svoji suverenitu a důstojnost, staly se loutkou v rukou Moskvy. Sověti se báli rozpadu systému, narůstání revizionismu, nebezpečí zavlečení čs. nákazy do dalších socialistických zemí, případně i do Sovětského svazu; měli oprávněné obavy o udržení poválečného geopolitického uspořádání Evropy. Uzavřené dohody byly velmi křehké, strany si navzájem nevěřily. Důležitým bodem schůzky se proto stalo tajné předání zvacího dopisu zdravého jádra k poskytnutí internacionální pomoci Československu.

Následná informace ÚV KSSS (8. 8. 1968) potvrzuje pokračující diference v přístupech obou stran. Většina politbyra odjíždí z Moskvy na dovolenou a doporučuje zbývajícím v čele s Kirilenkem ostře přitvrdit v debatě s KSČ. Dubček, Černík a Smrkovský totiž stále nedoceňují závažnost kontrarevoluce existující v ČSSR. Nemáme záruky, že KSČ nakonec skutečně splní přijaté závazky. Dosud nebyly provedeny požadované kádrové změny. Dubček v telefonu Brežněvovi (9. 8. 1968) stále jen slibuje, ale závazky neplní, pouze je odkládá! Brežněv proto Dubčeka v telefonátech ostře kritizoval a naléhal na důslednou realizaci dohodnutých změn, výrazně varoval před neplněním dohod z Čierne a Bratislavy! Především požadoval okamžité ovládnutí médií a přerušení aktivit sociální demokracie a klubů (KAN, K-231).

Moskva nadále pečlivě sledovala vývoj situace v ČSSR a bedlivě registrovala všechny zjištěné nedostatky, nesmírně citlivá byla na tajné sledování svých diplomatů, velké nejistoty přetrvávaly ohledně neznámých aktivit ministra vnitra Pavla a druhého centra! Nervózní Brežněv, rekreující se na Jihu, v telefonu Dubčekovi (13. 8. 1968) prosil i vyhrožoval, obvinil čs. vedení mj. z antisovětismu a pokračující antisocialistické propagandy. Porušili jste uzavřené dohody, naši soudruzi vyžadují rázné protiopatření, provedení konkrétních kroků v dohodnutém směru – zejména okamžité změny na ministerstvu vnitra a ve vedení strany! Což KSČ u vás už nic neřídí? Dubček nadále pouze sliboval a odkládal jejich realizaci až na dobu po mimořádném sjezdu strany, vymlouval se na připravovanou federalizaci státu, na kolegy v předsednictvu ÚV KSČ, na své omezené pravomoci a ev. nutnost jejich předchozího schválení speciálně svolaným plénem ÚV KSČ, etc.

Napětí na obou stranách prudce stoupalo. Brežněv se usilovně domáhal urychleného plnění dohod: je to poslední šance všechno zachránit bez velkých prodlev a ztrát! Ztráty mohou být obrovské, pokud bude SSSR donucen přijmout odpovídající opatření! Dubček: Soudruhu Brežněve! Přijměte všechna opatření, která vaše politbyro považuje za správné! Brežněv: To je od Tebe, Sašo, neseriózní! Brežněv dobře věděl, že zmíněná opatření představují vojenskou intervenci do ČSSR. Tak to musel chápat též Dubček, minimálně od jejich otevřeného dialogu v Čierné. Brežněv byl vrchovatě rozčilen, domníval se, že mu Dubček lže a vymlouvá se. Brežněv se osobně nacházel pod velkým tlakem politbyra, přijaté dohody již nemohl změnit. Pravděpodobně se snažil poněkud distancovat od převažujících názorů politbyra a působit v roli prostředníka, mediátora kompromisu. Dubček však neposkytoval žádné záruky, že v ev. nových termínech bude schopen sjednané závazky splnit. Přišel snad Dubček už o své pravomoci, kdo nyní KSČ vůbec řídí? Mimořádný sjezd se nebezpečně blížil. Brežněv nechápal náhlou změnu uvnitř vedení KSČ. Dubček mu nabídl, že se vzdá funkce prvního tajemníka KSČ. Na příštím plénu bude zvolen jiný První tajemník! Já nemohu pracovat pod stálým tlakem a bez odpovídající podpory. Rozhovor probíhal v nervózní, dusné atmosféře. Brežněv doufal, že se jej zúčastní také Bilak, přítomen však byl Smrkovský. Moskva dospěla k přesvědčení, že Dubček již nezvládá kontrolovat a řídit činnost strany a že strana již neřídí chod událostí v Československu; že se Dubček vzdává přípravy rozhodujícího XIV. sjezdu KSČ a brzy úplně odejde z vedení strany. Pravděpodobně se zásadně změnilo rozložení sil uvnitř vedení KSČ, vítězí již ve vedení KSČ pravicové křídlo? Způsobily to nám dosud neznámé aktivity ministerstva vnitra a druhého centra v KSČ? Chystá se už v zemi pravicový převrat?

Politbyro vedené Kirilenkem (16. 8. 1968) přijalo po konzultacích s Jihem a Kadárem, Živkovem, Ulbrichtem a Gomulkou text dopisu Brežněva, který předá Dubčekovi sovětský velvyslanec v Praze. Obsahoval mj. seznam obvinění, výtek a nedostatků, vyplývajících z neplnění přijatých dohod. Brežněv se důvodně domnívá, že předsednictvo ÚV KSČ již není schopno plnit přijaté dohody, ale ani rázně zakročit proti pravicovým antisocialistickým a kontrarevolučním elementům a zachránit stranu a ubránit socialismus v ČSSR! Úkolem Červoněnka bylo seznámit s obsahem dopisu též zdravé jádro, které si potom musí prosadit jeho projednání na nejbližším zasedání předsednictva ÚV KSČ.

17. 8. 1968 zasedalo politbyro opět v plném počtu. Největší nebezpečí vidělo ve kvapem se blížícím mimořádném sjezdu KSČ, kde může podle očekávání zvítězit pravice. Ihned začaly bezprostřední přípravy ke vstupu vojsk. Uvítalo nevídané iniciativy Kadára zapojit se do poskytnutí bratrské pomoci Československu, navrhlo využít poslední šanci k nalezení ještě politického východiska z konfliktu. Proto se 17. 8. 1968 setkal Kadár naposledy s Dubčekem.

Kriticky nebezpečná situace v ČSSR se každým dnem zhoršovala, napětí prudce stoupalo. Pravice podporovaná reakcí a imperialisty připravovala kontrarevoluční převrat. Politické metody působení na ČSSR se vyčerpaly, nastal čas poskytnout pomoc a podporu ozbrojenými silami Varšavské smlouvy. 18. 8. 1968 se v Moskvě scházejí představitelé SSSR, PLR, MLR, NDR a BLR, rozhodují se synchronizovat nevyhnutelná vojenská opatření v Československu s aktivitami zdravého jádra v KSČ. Závěry byly přijaty jednomyslně, žádné spory nenastaly. Bylo schváleno usnesení politbyra k situaci v ČSSR, dopis adresovaný ÚV KSČ, Výzva občanům a armádě ČSSR. Pro zdravé síly v KSČ byl předem vypracován návrh Deklarace předsednictva ÚV KSČ a Revoluční vlády ČSSR, kterou po vstupu vojsk měly zdravé síly doma zveřejnit. Zmíněný text měl v Praze předat Bilakovi a Indrovi velvyslanec Červoněnko. 19. 8. 1968 se sešlo rozšířené plénum ÚV KSSS, mj. byla schválena též Zpráva TASS o prosbě čs. vedení adresované spojencům o poskytnutí neodkladné pomoci Československu z důvodů ohrožení socialistického sytému.

Těsně před započetím vojenské intervence, v noci 20. 8. 1968 ve 23,20 hodin měl velvyslanec Červoněnko informovat o vstupu vojsk do země prezidenta L. Svobodu; při této příležitosti mu měl též taktně nabídnout k veřejnému použití předem již vyhotovený návrh textu Vystoupení prezidenta ČSSR k občanům a armádě ČSSR!

Dlouhodobě připravovaná a dobře provedená největší vojenská akce v Evropě od skončení druhé světové války však skončila politickým neúspěchem, naprostým debaklem! Nepočítala s překvapivě tuhým odporem náhle sjednoceného domácího obyvatelstva, se spontánně organizovanými demonstracemi a důmyslnými formami lidového boje obou národů za svobodu, nezávislost a demokracii! V daných souvislostech záměrně abstrahujeme od obrovských negativních dopadů těto tragické vojenské intervence na celkové světové dění a budoucnost jednotlivých dotčených zemí a národů.

Úplnou porážkou skončila sázka na zdravé jádro ve straně. Ještě 19. 8. 1968 bylo sovětské politbyro přesvědčeno, že úzkostlivě připravovaná akce získá většinovou podporu v předsednictvu ÚV KSČ. Nakonec byli Sověti donuceni proti své vůli vyjednávat dokonce i s původně zatčenými a unesenými čs. představiteli! Pustou iluzí zůstala snaha vytvořit v ČSSR Revoluční vládu. Potvrdil se pravdivý předpoklad Kosygina nespoléhat se na tzv. zdravé jádro ve straně, nýbrž se přednostně orientovat na jednání s Dubčekem a jeho kolegy, kteří disponují nebývalou podporou širokých vrstev obyvatelstva!

26. 8. 1968 byl podepsán Moskevský protokol, ale již o den dříve přiznalo zasedání Politického byra ÚV KSSS. které řídil Kosygin, zřetelný neúspěch použitých „krajních opatření“! Kosygin zde vytypoval tři skupiny názorů. První – zahrnující přístupy Sovětů a Kadára – podporovala další působení Dubčeka ve vedení KSČ. Druhá, představovaná Živkovem, vyzývala k nesmiřitelné válce s reakcí, k úplnému zničení kontrarevoluce a přimlouvala se za ustanovení Revoluční vlády v ČSSR. Třetí pohled zastával Ulbricht a Gomulka, blížil se přístupu Živkova, ale byl propracovanější; KSČ je zcela v rozkladu, v ČSSR dnes neexistuje komunistická strana, proto je nezbytné zřídit Revoluční vládu! Brežněvův návrh na kompromis – vyjednávat též s dosavadním čs. vedením, u nich vyvolával rozčilené protesty. Ulbricht se tázal, proč jsme vstupovali do ČSSR, když Dubček stejně zůstane ve vedení? Gomulka jej podpořil: nyní nikdo nepochopí, proč jsme přivedli vojska.

Politbyro posuzovalo tři varianty dalšího postupu v ČSSR: 1. vytvoření Revoluční vlády na čele s prezidentem Svobodou, jeho zástupcem Černíkem; podle Kosygina dobře a klidně působil též Husák. 2. varianta viděla na čele vlády nebo strany Černíka a jako premiéra Husáka. 3. varianta počítala se zachováním většiny představitelů ve funkcích, ovšem za předpokladu plnění dohod z Čierne. Odejít měli nejen Kriegel, Císař a Šik, ale též Bilak, který propadl v důsledku viditelného neúspěchu všech jeho akcí. Tuto 3. variantu zastávali Brežněv a Kosygin – stoupenci politických řešení, od počátku varující před negativními dopady krajních opatření. Kosygin sice upřímně nenáviděl Dubčeka, nedůvěřoval mu, považoval jej za podlého člověka, připouštěl však, že nejsou lidi vhodní do Revoluční vlády. S tím souhlasil Šelepin i Děmičev, který zdůraznil, že pokud neprojde tato 3. varianta, čeká nás válka. Jiné východisko není, budeme muset bojovat. Stojí nám však boj za to?

Andropov navrhoval využít všechny tři varianty. Nejbližší mu ale byla první – nastolit v okupované zemi rychle přísný pořádek, rozehnat ministry ukrývající se na Hradě u Svobody, zavřít ministra Pavla. Maršál Ustinov horoval pro vznik Revoluční vlády a pro větší svobodu akcím našich spojeneckých armád v ČSSR. Druhou variantu podporoval Podgornyj, nejraději by odstranil Dubčeka z vedení prostřednictvím samotných Čechů na plénu ÚV. Kosygin namítl, to se nepodaří. Podgornyj souhlasil s návrhem Andropova izolovat viditelnou kontrarevoluci, vzhledem k osobním neblahým zkušenostem s Bilakem ale nepodpořil vznik Revoluční vlády, nedostává se nám kádrů.

V praxi zvítězila kompromisní varianta Brežněva, normalizace se protáhla na dlouhé roky. Vize extremistů (Andropov. Ustinov, Podgornyj, Šelest) se nerealizovaly. Nepovedlo se zopakování Vítězného února 1948, jak slibovalo zdravé jádro. Porážka reforem v Československu předznamenala konec reforem v Sovětském svazu. Konečné úhrnné ztráty způsobené brutální vojenskou invazí v srpnu 1968 jsou prakticky nevyčíslitelné.

Pozn.: Tato účelová informace byla selektivně zpracována především na podkladě vědecké publikace Pichoja Rudolf Germanovič: Sovětskij Sojuz: Istorija vlasti. 1945 – 1991, Novosibirsk 2000, Sibirskij chronograf, 2. vydání, 684 stran