Zdeněk Hrabica
22.8.2018 NovéSlovoSk
„Dubček byl kovaný komunista. Nejvíce směšný byl v okamžiku, kdy si myslel, že se stane po revoluci československým prezidentem, a ve své prostoduchosti nemohl stále pochopit, že doba už si nežádá dalšího komunistu na Hradě.“
Martin Lukeš, Magazín DNES, 16. 8. 2018
Není mi známo, kdo byl hlavním kormidelníkem nedávné silné a hlučné propagandistické kampaně kolem smutného 50. výročí 21. srpna 1968. Bůh suď, není to už jistě příliš důležité. Z trubadůrů, vzpomínajících na smutné dny, mne potěšila jenom ekonomka docentka Ylona Švihlíková. Připomněla, že namísto hluboké analýzy, co se u nás dělo v šedesátých letech, se vše soustředilo na vojenský zásah Brežněvova Sovětského svazu a výstřely šly nyní plnou palbou na současné Rusko.
Myslím, že všechno bylo v mediální sféře – , ale i v politické (včetně projevu Milana Štěcha u budovy Českého rozhlasu) pojato slovem a hudbou jako happenink.
Shlédl jsem v ČT1 slovenské životopisné drama „Dubček“ (2018). V mnoha ohledech film výrazně ukázal a oživil pravdivé skutečnosti doby. Jenom pět minut před jeho demonstrací na ČT 24 promluvil i k českému národu slovenský prezident se zhola nic neříkajícím přehledem, dávno po celý týden připomínajících a probíhajících událostí před padesáti lety. Smysl mi unikl. Pak debata v televizních Událostech na téma „Happy end ala zvítězili jsme! Toho bohdá nebude, aby Haha Bimbi z boje utekla“.
Nemohu mlčet, musím učinit alespoň několik poznámek. Byly již mnohem dříve obsahem i mé knihy „Tváře bez retuše“ (Dialog 2014). Odmítl jsem se připojit svými návraty ke sběru vzpomínek Paměti národa – kvůli ideologické podjatosti této instituce.
2/ Na 1. máje 1968 jsem stál v blízkosti Alexandra Dubčeka na slavnostní tribuně, postavené u tehdejšího pražského kina Sevastopol. Vedle nás stáli politici František Kriegel a Drahomír Kolder. Debaty byly pro mne hodně zajímavé. Stejně jako to byly i debaty nezapomenutelné. V okamžiku, kdy se u tribuny zastavila početná delegace KAN (Klubu angažovaných nestraníků), jedna z vévodících pohledných žen vhodila do rukou Alexandra Dubčeka grilované kuře. Ten se do něj teatrálně zakousl. Kriegel, povoláním lékař, Dubčeka laskavě upozornil, že kuře může být kdoví čím infikované a chuť k jídlu Dubčekovi překazil. Kolder byl jiného ražení a Dubčekovi bez obalu řekl: „Sašo, jsi kokot! To se nehodí.“
3/ V červnu 1968 jsem se zúčastnil Festivalu československé a sovětské mládeže v Nitře. Doprovázel jsem sovětského generála D. D. Leljušenka, jednoho z velitelů tankových vojsk, které osvobozovaly v roce 1945 Československo. Oběd pro něho uspořádal Vasil Biľak. Generál při obědě, který všem kvůli jeho dlouhé řeči vychladl, vyslovil genezi o připravované budoucí vojenské pomoci, v případě dalšího zesílení útoků nepřátel socialismu. Biľak pomoc kategoricky odmítl, sdělil, že si pořádek dokážeme „urobiť“ sami.
4/ S Alexandrem Dubčekem jsem měl možnost ještě hovořit a fotografovat ho při setkání mládeže a studentů v zahradách Pražského hradu v květnu 1968. V jistých okamžicích jsem si z toho odnášel subjektivní dojem, že je na pokraji svých sil.
5/ V červenci 1968 jsem byl v Sofii na Světovém festivalu mládeže a studentstva. Provokace proti československé účasti z bulharské strany střídala provokaci. Policejní fízlové podstrkovali českým a slovenským delegátům letáky, vměšovali se do festivalového průvodu a vykřikovali v češtině hesla: „Ať žije Dubček!“ Dokonce i v auditoriu sofijského divadla. Zabránili skupině Čechoslováků překročit skupině mladých pěších festivalových turistů vstupu na bulharské území. Tlumočil jsem protest Petru Mladenovovi, ministru zahraničních věcí, který později nahradil hlavu státu a Bulharské komunistické strany – Todora Živkova. Bylo mi ostře vytknuto, že československá delegace nesla v průvodu Sofií velké fotografie prezidenta Ludvíka Svobody a prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. Tedy osob pro poměry v Bulharsku nežádoucích.
6/ Po 17. listopadu 1989 jsem byl Alexandru Dubčekovi nablízku častěji. Byl jsem s ním v Moskvě při jeho první návštěvě Sovětského svazu v Kremlu po roce 1968, při setkání s Michailem Sergejevičem Gorbačovem. Tam jsem měl několik příležitostí blíže poznat jeho charakter a duši člověka. Když jsem mu v jeho přechodné rezidenci pomáhal podle telefonního seznámku v kontaktech s bývalými kamarády a stále častěji slyšel odpověď: „ К сожалению, его уже нет!», přijímal ode mně zprávy o jejich úmrtí se slzami v očích.
7/ Absolvoval jsem s Alexandrem Dubčekem, předsedou Federálního shromáždění oficiální cestu do JZD Červenka na severní Moravě, kde se setkal se svým kamarádem, bylo to úžasně hřejivé setkání. Poprvé jsem se dozvěděl, že v polistopadových dnech roku 1989 mu znemožnil vstup na balkón na Václavském náměstí Pavel Tigrid! Kategoricky a odhodlaně. Dal mu najevo, že do jejich party nepatří a nikdy patřit nebude.
Heslo „Jsme s vámi, jste s námi!“ zmizelo jako pára nad hrncem.
K věci kolem 21. srpna 1968 nyní v roce 2018 promluvil i básník a dramatik Milan Uhde, sdělil nám, že jedinými prezidenty, na něž kdy bylo spolehnutí a kteří nikdy nezklamali, byli Masaryk a Havel. O tom prvním ani já nepochybuji, i když by se mnou můj tatínek Jakub nesouhlasil.
Foto: Autor
slovo@noveslovo.sk
