napsal Jeff
20.8.2018 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Vlkův úvod:
Tenhle týden bude dost zvláštní. Je výročí srpna 1968 a nelze jinak, než toto datum reflektovat. Vím, že toho bude všude plno a že to mnoha kosířům poleze krkem, leč nemohu jinak. Tohle bylo doslova osudové datum pro nejméně dvě generace toho to národa. A jak se pokusím v samém závěru dovodit v samostatném článku, nejen pro ně. Nýbrž si troufnu říci, že pro celý svět. Není divu, že se k tomuto tématu vyjádřilo i dost kosířských autorů. Takže začínáme tím, co mi poslal Jeff.
K výročí 21. srpna se vyrojí komentářů a názorů moc. Zcela jistě převažovat budou hlasy, jež odpovídají téměř dokonalému ovládnutí sdělovacích prostředků jistou skupinou lidí. Není pochyb, že vzplane nová krásná revolution proti Rusku, jež jest pasováno jako čert N°1, alespoň na ČT 24 a u pana uhlobarona to tak bude. Ale i mnohá alternativa si přisadí. Děsí mě vytrvalé bušení té opravdové slušnosti, mixované nenávistí, kde pravda a láska je jen jedna.
Mám vzpomínky, bylo mi tehdy celých sedm. Po ranním probuzení dne 21. 8. 1968 mi babička, která mě o prázdninách neúnavně hlídala, nervózně sdělila: „Hochu, dneska nikam nechoď, napadli nás západní Němci..“. Později mi vysvětlila, že ne Němci, nýbrž Rusáci, ale i tak, že. Nebylo jasné která ze stran se podělí o bohatou nevěstu zn. CS, pamatujete. Nějak jsem to tehdy vstřebal, co s tím v tak raném věku. Televize přestala makat, jen diskuse na černým pozadí, pak Husák a táta přikyvoval, chápaje nutnost doby. Taky na to řádně doplatil. Co mi zůstalo v paměti, bylo však to neuvěřitelné vzedmutí lidí okolo mě, i v okresním městě samá lidská tvář. Hrála se Kubišová, Gott, Neckář, Vondráčková a Matuška, pamatuju na Lilku Ročákovou i Hanu Pazeltovou, Grossmana i Suchého, podle táty byl on, Gott a Kodeš trojice nejbohatších Čechů. Měli jsme za hrdiny hokejisty za jejich vítězství 5 : 4 nad Rusáky v Grenoblu, milovali jsme Holíky, Golonku a Nedomanského, Rašku, Hanku Maškovou s Jirkou Štaidlem, sexy Iwonku Přenosilovou, Věru Čáslavskou i Darka Vostřela. A Dubček a Svoboda nade všecko. To fluidum ve společnosti vnímal každý. Byla tam hrdost k vlasti, národu, pýcha češství v dobrém slova smyslu. Závan skutečné svobody, možnost dýchat volně, svobodně. A najednou šmytec. Konec, finito. Pomalu jsme se sunuli k normalitě, která je tu i dnes. Tehdy to nazvali normalizací, ale dnes .. co to tady máme vlastně dnes?
Viděno malinko z výšky – ten vpád vojsk Varšavského paktu se dal čekat, CCCP jen hájil svý jistý. My jsme hráli roli pokusné myši, která chtěla z bludiště ven a dostala umravňující lekci. Být tam šikovnější první tajemník čili vůdce (šílený slovo, ale dnes moderní), mohli jsme mít možná dalších dvacet let finsko-jugoslávkou glasnosť, ta na sebe dala ale jaksepatří čekat. Dvacet let jsme potichu a hezky pietně nosili v den Výročí černý trika a koledovali si takříkajíc o průser. Pak jsme to sametově vyhráli a byla sláva. A co dnes, máme být na co hrdi? Natáhnout si zase černý trika a pokálet Koněvův pomník? Je parodií dnešní doby, že národ, který si vytrpěl své během 40 let socialismu bez lidské tváře, dnes zakazuje svobodu projevu, rukama svých volených maže fejsbuk, cenzuruje televizi a lže. To černý sametový triko si prostě nevezmu.
Slova z úvodu tohoto článku v originále zní opravdu majestátně a jsou vzpomínkou na dobu, která nám stále není jedno a na zpěváka, jenž tehdy na slavné Bratislavské lýře uchvátil porotu. Jmenuje se Píseň o mé zemi, zpívá Karel Černoch. Člověče zpívej! https://www.youtube.com/watch?v=VHNjiDLym20&feature=youtu.be
