František Kuba
O Václavu Havlovi toho bylo napsáno a diskutováno opravdu hodně. Tento diskurs má velké rozpětí: od neónového a srdíčkového formátu nad Prahou, až po transformaci celé jeho věci do komunálního odpadu současné historie; zde správce skládky Bohumil Hrabal.
Zahraniční zpravodajské agentury projektovaly na svých konstrukčních deskách (po roce 1945) skutečně s rozmyslem a se znalostí předchozí historie druhé světové války. Není to nic nového, jedná se, stejně tak jako u německých nacistů, o takzvanou politiku ovládnutí Eroberungspolitik, tj. vojensko-ekonomického procesu podle doktríny Drang nach Osten (tah na Východ), který znovu vypukl po ztřeštěné politice Michaila Gorbačova, budiž mu země lehká (autorův nevhodný obrat, protože M. Gorbačov nezemřel nýbrž dožívá v Londýně – pozn. red. NR vd). Nicméně, jak vědomo, si ho Hospodin také poznačil, stejně jako biblického narušitele řádu Kaina.
Zpátky do nedávné historie. Tedy především jistých rodin v Praze, v Brně (i jinde); a to nejen z prostředí dělnického odboje, ale hlavně z dobře situovaných a vzdělaných konfidentů. To se týká nejen Štěchovického archivu. Lidé si často kladou otázku, zda se i u nás (po roce 1989) jednalo o podhoubí repasovaných vládnoucích elit? Nezdá se, že by někdo z historiků (a že jich máme?) chtěl tuto zásadní otázku odpovědět. Tím se část historiků mění na dezinformátory, dost možná i na včerejší i současné kolaboranty. Že by to řádně opracoval vševěd z Kampy Petr Pithart?
„V tuto chvíli představují takzvaní havlisté tu nejhorší morální spodinu společnosti, na jakou můžeme narazit. Vypnuté mozky, kolaborantská mentalita, ochota podpořit jakoukoliv špinavost, žádné zábrany a skvěle vyvinutá schopnost zmocnit se dotací či grantů. Kdekoliv probíhá vzpomínka na Václava Havla nebo se staví lavička Václava Havla, pokaždé se tam soustřeďují právě takové deformované bytosti,“ říká sociolog Petr Hampl.
Jenže velmi produktivní, i místy vláčený na režné niti Václav Havel, vyrobil svým počínáním i velmi mnoho sociálních potratů, jako kolaterální ztráty v rámci jím projektované a vytvářené liberální demokracie (ve spektru od zahraniční politiky, po průmysl, zemědělství a vědu). Prostě vytvořil pro reálný život v České republice divadelní kulisy a prosadil své představy v portfóliu jisté velmoci, jako velký normalizátor, snad i jako rohypnolový a hospodský filosof.
Asi pod dojmem CHEMAPOLU a četných jiných příslibů úspěchu náš jedině čistý dramatik a známý asketa neodolal. Ale to už by asi bylo na informace od jednacího stolu ve Špalíčku, anebo v reflexi jogínky K. a vzpomínek gymnastky medailistky z OH paní Č.
Řada občanů, kteří se v listopadu 1989 nechali strhnout emocemi a nahnat do ulic s cinkajícími klíči, na to těžce doplatila. Právě oni, jejich příbuzní, sousedé nebo známí se stali prvními oběťmi globalizace. Důsledky známe, perspektiva pro ČR, po vstupu do EU zkrátka neexistuje. Zatraceně nízké penze, zpoplatněné zdravotnictví, neexistence sociálního bydlení… To vše nám údajně pohlídá Senát Parlamentu ČR, navíc třeba neexistencí referenda. Nebo existenci za naprosto nepřijatelných podmínek s předvídatelným koncem. Toto zajisté nelze označit za další vlnu kolaborace; rád vysvětlí Štěch, Vícha a jiní senátoři s vhledem.
Ivan Havel je uznávaný vědec, zkoumající umělou inteligenci a tak možná (občas) konvenuje k dovybavení citem svého bratra: režiséra morbidity a „váhavého svůdníka“. Nebyl by problém současné intelektuální zkraty Ivana H vyvrátit, a to i bez sochoru.
Pokud bychom chtěli jím proponovaný včerejšek popsat pomocí Hérakleita, tak můžeme nabídnout vstup do média vody, tentokrát s účastí majora Terazkyho. „Dva razy něvstúpiš do stejnej kášni…“ A o to se právě Ivan Havel nezdařile pokusil. Nicméně konzumací uzeného kolene s křenem, by to mohl v Lucerně napravit. Intelektuálně to od něj nečekám.
Nestačí jen bez rozmyslu následovat Václava Havla, je třeba ho prožívat. Dal jsem si proto dva rohypnoly a dvě piva a také jsem měl všechny rád, ba i svůj shora uvedený text.
