V úterý 17.července si tisíce Rusů v Jekatěrinburgu připomnělo sto let od zavraždění členů carské rodiny Romanovců. Zdejší uralský sovět v ten den rozhodl o popravě cara Mikuláše II. a jeho rodiny (vlevo na snímku).
Dobytí města československými legionáři pod velením plukovníka Vojcechovského. 25.července přišlo pozdě a nezabránilo krvavému masakru. Komorná a šlechtičny byly zabity bajonety. Mrtvoly byly později převezeny z původního zatopeného lomu a ohořelé a napůl rozleptané kyselinou, zakopány na dvou místech, aby byly zahlazeny stopy po Romanovcích. Podle historiků tehdy Rusové neprojevovali lítost nad smrtí Romanovců, neboť poslední car nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy a země byla zaostalá (viz). Zde se vytváří jeden ze známých stereotypů Ruska jako kruté a zaostalé země. Na což navazuje další historické období vlády J. V. Stalina, II. světové války a po ní pro mnohé z nás známá sovětizace zemí Východní Evropy. To vše je dobře známé a popisované také v ruské klasické i novější literatuře. Vzniká literární stereotyp o představě Ruska, který je hojně na Západě i u nás čten. Neumíme si dnes Rusko ani jinak představit.
Redakci přišel text, jeho autorka jej napsala, jak uvádí: „k pochopení ruské reality a snad i tak zvané ruské duše“. Jde o spisovatelku Jindřišku Ptáčkovou, která pro Literární noviny píše v zdařilé fejetony. Využijme textu jako záminku k pochopení naší západní mentality a našeho obrazu Ruska prostřednictvím znalce ruské literatury a východoevropské vůbec amerického teoretika literatury Andrew Wachtela. Zdá se to podnětné, neboť stejně jako vnímáme my Rusko, prostřednictvím literatury, stejně vnímá Západ i nás. Uvedené vybrané texty z ruské literatury uvádíme na konci článku.
Začněme Američanem citované ruské spisovatelky a novinářky žijící v USA Taťány Tolsté, jejíž citát nás vnese do problematiky: „Rusové, po desetiletí uvěznění za železnou oponou, v zemi, kde ne všechny města jsou otevřená občanům a někdy nejsou ani označená na mapě, země tajemství a tabu, zavřených dveří a tajných podzemních železnic, země plotů a podezřelých pohledů, si Rusové vytvořili schopnost snít jako nikdo jiný.“
Wachtel s tímto naprosto nesouhlasí a považuje to za literární kýč vytvořený pro Západ, kde bez toho by si ruský spisovatel neškrtl a hlavně by nikdo nerozuměl jeho psaní, pokud nedodrží známé klišé a pomalu až Jungovský stereotyp podle Západu daný Rusům v genech.
Spolu s tím všimněme si formulace „jsou jako nikdo jiný“. Zde Tolstá, která má mimo jiné na Západě jako spisovatelka úspěch nejen svým obsahovým klišé o Rusku, ale již pro své jméno připomínající slavného klasika. Jinakost zdůraznil také generál Petr Pavel, který v dokumentu ČT o sobě zdůraznil, že díky tomu, že prošel socialistickou armádou vedenou podle sovětského vzoru, dokáže tyto schopnosti dnes v NATO uplatit a rozumí věcem, které západní vojenští experti nedokáží ani vnímat ani pochopit. Stejně v souvislosti s MS v kopané v Rusku často sportovní komentátoři se zabývali ruským týmem a zdůrazňovali, jak ruští fotbalisté nepůsobí až na výjimky v zahraničních klubech. Uvedli, že sice zde byli a byli i úspěšní, ale jejich jinakost jim nesedla v hostování na Západě a že se mnohem cítí lépe doma v Rusku.
Opět k literatuře, literární teoretici vidí vše komplexněji. Vše souvisí se společenskou změnou v Rusku. Spisovatelé v Rusku měli vždy zvláštní postavení a kvůli nedostatku demokracie byli mluvčími pravdy a veřejného svědomí. To tvrdí ruský literární historik Vitalij Šentalinskij. Po perestrojce se mnohé změnilo, může psát kdekdo a o čemkoli. Jak nyní ruští spisovatelé sdělují pravdu? Zjistíme, že všichni najednou začínají hledat kompromis mezi způsobem vidění světa východní a západní Evropy nebo Severní Ameriky. Je zde ovšem jedno ALE! Jednak je zde snaha čelit na Východě globalizační kultuře Západu a na druhé straně touha pronikat na velký trh – být úspěšným autorem. Jak toho dosáhnout?
Je to velice těžké, jak na to americký badatel Andrew Wachtel ostatně upozorňuje: „Knihy (kombinace východo-západních perspektiv) se vždy potácejí na pokraji propasti. Z důvodu uspokojení západního publika se snaží východní autor zjednodušit domácí podmínky a tím se odcizuje domácím čtenářům. Naopak, když chce ukázat život Západu domácímu publiku, bohužel nevidí jemné rozdíly mimo svoji zemi a píší knihy, které jsou nepřijatelné pro zahraniční čtenáře.“ Tento druh psaní Wachtel nazývá „nový internacionalismus“.
Jak vidno, zdá se nadále zůstáváme zakletí ve svých stereotypech a autoři, spisovatelé se musí, chtějí-li vidět své knihy na pultech knihkupců tomuto imperativu přizpůsobit a tento „kýč“ zvolit za svoji metodu psaní. Jinak, pane spisovateli račte zvolit jinou profesi, nejste v socialismu, nejste svědomím národa ani sluhou určité ideologie, což zaručovalo tisícové vydání knih.
Je-li řeč o ruské literatuře příkladem tohoto zápasu je francouzský spisovatel Andreï Makine žijící od konce osmdesátých let minulého století ve Francii. Mimo jiné je držitelem několika francouzských literárních cen a píše francouzsky. Od roku 1987, když získal ve Francii politický azyl, se v Paříži těžko životem protloukal, dokonce spal v hrobce na slavném hřbitově umělců a spisovatelů Père-Lachaise a první dva romány (Dcera hrdiny Sovětského svazu – 1990 a Zpověď sesazeného praporečníka – 1992) mu vydavatelé odmítli vydat až do doby, kdy Makine začal tvrdit, že jde o překlad jeho díla z ruštiny. Jeho již čtvrtý román Francouzský testament (autobiografický příběh chlapce, který se narodil na Sibiři a od mala snil o Francii jako o své Atlantidě – vyšlo u nás v roce 2001) mu přinesl úspěch a Goncourtovu cenu (další jeho knihy česky a slovensky: Spoveď padlého zástavníka – 2001, Za času řeky lásky – 2005, Rekviem za Východ – 2009, Kniha krátkych lások, čo trvajú večne – 2014. Žena, ktorá čakala – 2016). Proto trefně Wachtel poznamenává: „Jakmile byl Makine považován za ruského autora a šlo o překlad jeho díla, nikdo jeho autentičnost nezpochybňoval a jeho text mohl být čten jinak.“ Krásná ukázka fungování stereotypu. Když však jeho román vyšel v překladu v roce 1996 v Rusku, nenašel žádnou odezvu. Z toho Andrew Wachtel dochází k závěru, že je „obtížné vytvořit dílo, jež by se setkalo se stejným zájmem jak na Východě tak Západě… důkaz faktu, že žádný rovnovážný stav neexistuje“.
Zde můžeme úvahu uzavřít, že je to potvrzení fungování stereotypu a klišé, že Francouzi zabrali na kýč o Rusku, kdežto to samé přišlo Rusům podivné až směšné. Byl to pro ně ruský kýč. Wachtel však upozorňuje na další podmíněnost toho klišé, a to v tom, že nejlépe je, když toto klišé pochází od ruského autora, od pravého Rusa a jedna ruská kritička Maja Zlobina nejdříve cituje Makinea: „Autorovo ruské období začíná: ´Rusko jako medvěd po dlouhém zimním spánku, se ve mně probudilo.´“ Potom kritička dodává: „Bylo by lepší, kdyby se nikdy neprobudilo! Je to jakoby Makineovo dílo neslo nálepku vyrobeno v zahraničí. Máme před sebou typický kýč prezentovaný beze stínu ironie, s významnými úšklebky a patetickými vzdechy. Kombinace předsudků bez fantazie…“
Ruské kritičce je nepříjemné zjednodušování až zesměšňování Ruska, ale jako i jiní nezná návod, jak dále. Zřejmě nadále a rádi jako čtenáři zůstaneme v literárním stereotypu, ve své virtuální představě o Rusku, Česku a jiných zemích, o kterých nám spisovatelé podají zjednodušující zato poutavý pohled.
„Tak kostel je teďka prázdnej…“
„Jo.“
„Jsou tam dobrý cihly, z těch by se dělal vepřín jako malina, ne jako z těch, co sem vozej z cihelny.“
Diváci sestupovali v hlučném a spokojeném zástupu po točitých schodištích k podjezdu. Dole se rozléhal křik žandarmů a lokajů. Dámy, zabalené a přitisknuté ke stěnám a zakrývané medvědími kožichy mužů s tatínků před drzými pohledy mládeže, chvěly se zimou a usmívaly se na známé. Důstojníci a dvorní šviháci s lorněty chodili sem tam, řinčeli, jedni šavlemi a ostruhami, druzí – galošemi. Dámy vyššího světa tvořily zvláštní skupinu na spodních stupních parádního schodiště, smály se, mluvily hlučně a nasazovaly si zlaté lorněty, hledíce na dámy z nižšího světa, obyčejné ruské šlechtičny, a jedny tajně záviděly druhým: ty z vyššího těm z nižšího krásu, ty z nižšího světa, běda! Hrdost a lesk vyšším.
Staří Šarokovi neměli Pankretovovy rádi. Neměli rádi otce, že je inženýr, matku, že je „až moc vzdělaná“ a tím spíš strýčka, že je jeden „z těch nahoře“. Na dvoře sedala Sašova maminka s „inteligencí“ a Šaroková s obsluhovačkami výtahů a domovnicemi. O Sašově zatčení usoudili, že se „soudruzi“ štěkají mezi sebou a pánbůh dá, že jeden druhého zadáví.
„Doufám, že jsme se dostatečně poznali, abychom si nevěřili.“
„Nepohrdněte, vaše prevoschoditělstvo, naším pokrmem. Co máme, to dáme,“ opakovala stařenka, uklánějíc se.
„Prosím, prosím…“ pravil Ivan Iljič a dokonce s radostí vzal si vlašský ořech a mezi prsty ho rozlouskl. Rozhodl se, že bude již až do konce lidovým.
„My, Rusové, lidé se smyslem pro řád věcí, si vášnivě libujeme v těchto otázkách, které zůstávají otevřené. Láska se obyčejně poetizuje, zdobí růžemi a slavíky, ale my, Rusové, okrášlujeme lásku osudovými otázkami a vybíráme z nich právě ty nejméně zajímavé. Když jsem ještě studoval v Moskvě, měl jsem družku, milou dámu, která vždycky, když jsem ji držel v náručí, přemýšlela o tom, kolik jí dám na měsíc a co teď stojí libra hovězího.“
Polyxena Borisovna zazvonila; maminka vyskočila z houpacího křesla a vztáhla ke mně ruce; zaryl jsem jí hlavičku do klína; župánek vzlétl tisícem lesklých hádků.
Kočí s blankytně modrou poduškou na hlavě je přirostlý tlustým zadkem; vraníci pofrkávají, hryžou zpěněná udidla – na rohu Arbatu; vidím to z okna, ze stříbrných květů mrazu; maminka v krátkém hnědém kabátku s broží si přehodila kožešinovou pelerínu; jede na celý den ke Světovovým; a večer do divadla.
Půjdeme na procházku.
Sundají mi bačkorky; a strčí nohu v punčošce do kožešinové botičky; botičku opírají o kolena a mě to škrtí.
Přijel parník přecpaný cestujícími. Již z daleka z moře z něho čišel odporný puch. Když jsem viděl, co lidí se namačkalo na loď, když jsem viděl tu špínu, to skutečné týrání lidí – užasl jsem. A pak vyšli na břeh. Tváře jim zářily. V té chvíli zapomněli na všechny obtíže cesty, na všechno trápení.
„Země zaslíbená!“
„Když vás nezajímají lidé, nemáte je rád. Nemáte zájem o lidi,“ řekl kdysi Dau jednomu ze svých žáků.
Landau sám měl o lidi zájem. Zcela upřímný. Možná proto mu tak mnozí svěřovali i svá soukromá tajemství. Jednou si dvacetiletý chlapec postěžoval na podivnost chování dívky, kterou měl rád. Dau se smutně usmál:
„…podivnosti se vyhýbejte. Všechno dobré je jednoduché a srozumitelné. Jak malicherné jsou hádky a hysterie nebo ostatní malé city ve srovnání s velkým problémem života.“
Tady se podle zdi a kolem kamen povalují celé hory nemocničních krámů. Matrace, staré rozdřípané marodní pláště, spodky, modře pruhované košile, nepoužitelné už trosky obuvi a všechna ta veteš, naházená na hromadu a zvalchovaná páté přes deváté, tu plesniví a zatuchle páchne.
„Jako je Bůh všemohoucí nade mnou,“ dušoval se Nikanor Ivanovič, „nikdy jsem neměl v ruce cizí peníze. Ani nevím, jak takové valuty vypadají. Pánbůh mě po zásluze trestá za moje hříchy,“ pokračoval procítěně, střídavě si zapínal a rozpínal košili a přitom se křižoval. „Ano, bral jsem, přiznávám. Bral jsem, ale naše, sovětské! Přiděloval jsem byty za úplatu, nezapírám. Náš tajemník Proležněv je taky pěknej syčák! Říkám to na rovinu, v naší správě sedí samí zloději… ale cizí valutu – nikdy!“
A když jsem Nikitinskýho do toho salonu přitáhnul, tak se Naděžda honem běžela posadit do křesla, na hlavě mala sametovou korunu ozdobenou péřím, na to šup si sedla do křesla a šavlí mi vzdala hold. A pak jsem milého bárina Nikitinskýho podupal. Dupal jsem po něm hodinu, a možná ještě dýl, a za tu dobu jsem načisto poznal, co je to život. Zastřelit ho – to je pro něj smilování a vod tebe je to hnusná slabost, zastřelit ho, tim se mu na duši nedostaneš, kde ji má a jak se mu projevuje. Ale mám dny, že sám sebe nelituju, já mám dny, že po nepříteli dupu hodinu a možná dýl, poněvadž já chci poznat život, jakej u nás je…
