rozhovor s Terezou Spencerovou
23.6.2018 Literárky
„Země jako Maďarsko mohou obehnat své hranice ostnatým drátem, ale pro Itálii nebo Španělsko takové řešení neplatí. Tam už totiž statisíce nelegálních migrantů jsou,“ říká Tereza Spencerová a navíc analyzuje nápad na třídění migrantů přímo v Africe či komplikace při jejich vracení. (vlevo protivládní protest v Budapešti)
Angele Merkelové se to doma trochu kazí, když ministr vnitra Seehofer chce vykazovat nelegální migranty zpět za hranice. Současně se nechal slyšet, že „s tou ženou už nemůže pracovat“. Co paní kancléřku teď čeká, když, jak dobře víme, je pod tlakem z Itálie, Rakouska a dalších zemí? Vznikne ta tzv. koalice ochotných, kteří budou bojovat s migrací jí navzdory?
To téma je sice na první pohled nosné, a tím pádem i mediálně vděčné, ale z týdne na týden bych v něm žádný vývoj nečekala. Už minule jsem říkala, že by byl Seehofer blázen, kdyby sesazoval kancléřku v době, kdy nikdo neví, jak s těmi stovkami tisíc migrantů naložit, a v podstatě jsem se trefila – sice na jedné straně „rozhodně“ prohlašuje, že s ní „už nemůže pracovat“, ale druhým dechem jí dává další měsíc. A vsadím se, že potom ještě další měsíc a další měsíc…
Zkrátka, když ani „bojovníci proti migraci“ netuší, co si – kromě „velkých“ frází k přilákání voličů – mají v praxi počít, nic zásadního se dít ani nemůže. A totéž platí i pro tak zvaný „italský tlak na Merkelovou“ nebo i pro vámi zmiňovanou případnou „koalici ochotných bojovat proti migraci“. Jedna věc je totiž zavřít lodím s migranty – ať už těm v rukou nevládních organizací, nebo lodím pašeráckým – své přístavy a pobřeží, jak to učinila nová italská vláda, ale úplně jiná věc je, co s těmi stovkami tisíc ilegálních migrantů, kteří už tu jsou. Třeba Finsko zkouší vracet do Iráku lidi bez dokladů, o nichž si alespoň myslí, že jsou Iráčané, ale irácké úřady je šupem vracejí zpět do Finska, protože to Iráčané buď nejsou, nebo doma beztak zůstat nechtějí… Bumerang.
Samozřejmě, země jako Maďarsko, které se už dříve obehnaly plotem, mají určitou výhodu – přes zátaras proniklo migrantů jen málo, a co víc, Maďarsko pro většinu z nich beztak nikdy nebylo jejich vysněnou cílovou zemí. A tak si včera mohl maďarský parlament dovolit přitvrdit a bez ohledu na námitky z Bruselu schválit zákon „Stop Soros“, který umožňuje věznit každého, kdo bude pomáhat ilegálním migrantům, nebo zavírat rovnou celé příslušné nevládní organizace. Nevím, kolik „sluníčkářů“ nakonec zavřou, ale mám dojem, že s ohledem na počty migrantů je to zákon ze všeho nejvíc na „efekt“, aby „v Bruselu viděli“. Takže ano, je to sice konkrétní krok, ale Německu, Francii, Itálii a dalším zemím plným migrantů jako vzor posloužit ani nemůže…
Nicméně, zmínění voliči, kterým se líbí protiimigrační rétorika, mohou dříve či později pochopit, že jsou to ze strany politiků zase jednou jen prázdná slova bez konkrétního obsahu, a pak ovšem může začít být opravdu zle nedobře…
Merkelová se snaží něco vymyslet s Macronem. Jasně proimigrační je Španělsko, které přijalo loď Aquarius, vykázanou Salvinim. Zeptáme se rovnou: Nastala „smrt sluníčkářů“? Deník Guardian běduje, že právě na otázce migrace se určí, zda Evropa bude nadále „liberálně-demokratická“. A třeba už příští rok, při volbách do Evropského parlamentu. Čili, kam až dostoupila voda při potopě?
To je v zásadě pořád dokola. Ano, Španělsko teď několik set migrantů přijalo namísto Itálie, takže z hlediska Evropy se na migrační vlně nic nezměnilo, a hned si do Bruselu zavolalo o spoustu peněz, protože sami nemají a už roky ani netuší, co si s těmi všemi migranty počít. S takovou logikou jim ta nová vláda nejspíš dlouho ani nevydrží.
To vše v situaci, kdy proti přijímání migračních vln v rámci EU vystupuje kromě Rakouska a nově Itálie také celý Visegrád a s ním třebas také Řecko, Slovinsko nebo Dánsko, které sice formálně migranty neodmítá, ale už nejméně tři roky je cíleně a vcelku úspěšně odstrašuje…
Na jedné straně je mi jedno, nad čím běduje nebo neběduje britský The Guardian, ale současně je jasné, že ani sebedelší výčet „protiimigračních“ vlád neznamená žádnou „smrt sluníčkářů“, už jen proto, že myšlenky takhle jednoduše – prostou porážkou ve volbách – rozhodně neumírají. Obecně, myšlenky neumírají skoro nikdy. A Sorosovy miliardové penězovody s nějakými volbami nevyschnou už vůbec, a tak se nedá vyloučit, že v nějakých příštích volbách „sluníčkáři“ zase převládnou.
Upřímně, osobně se nemohu ubránit pocitu spoluzodpovědnosti, že jsme coby členové NATO v posledních dekádách aktivně pomáhali „osvobozovat“ nejrůznější národy Blízkého východu nebo severní Afriky, a to tak dlouho, až přeživším vybombardovaným už nezbylo vůbec nic, a tak se dali na pochod. S pocitem, že jim ta Evropa přece něco dluží – a má navíc tu smůlu, že je na rozdíl od Ameriky hned za rohem.
To ale samozřejmě neznamená, že bych považovala za „rasismus“, když mají být migranti trestáni třeba za znásilnění, přičemž se jejich obhájci zahalují do proklamací o kulturních rozdílech. To je přece naprostá šílenost v situaci, kdy většina z těch stovek tisíc migrantů nejeví větší zájem o nějakou integraci a místo toho vytváří „no go zóny“, do nichž se bojí i místní policie.
To ale samozřejmě zároveň neznamená, že bychom s migranty měli zacházet jako se zvířaty, protože bychom tím taky mohli hodně brzy ztratit i ty poslední zbytky lidskosti, které v sobě jako jednotlivci i společnost ještě máme. A současně ale platí, že při vývoji, jaký nyní sledujeme, při absenci opravdu realizovatelných řešení a ztraceni mezi extrémními názory PRO a PROTI, míříme nejspíš k něčemu, jako je občanská válka v podobě jakési obrany států zevnitř. To, co některé „cílové“ migrační země v Evropě dnes prožívají, totiž není žádný multikulturalismus, ale sebevražda.
Belgický ministr pro migraci, který se postavil proti migraci, uvedl, že přeci není možné, aby v severní Africe nebyl bezpečný přístav, kde bychom mohli „protřídit“ migranty, kteří k nám nelegálně vniknou. Lze se s někým v této oblasti na něčem takovém domluvit? Kdo vlastně teď ovládá pobřeží Libye?
To jsme zase v kruhu, v němž se všichni „protiimigrační bojovníci“ tak marně točí. Ano, jistě, že se dá na severu Afriky najít přístav, kde bychom teoreticky mohli „třídit“ migranty. V Západem rozbité a nestabilní Libyi bych ho nehledala, ale třeba Maroko je věrný spojenec Západu, úzce spolupracuje také se Saúdy nebo Izraelem, a tak by nám jistě vyšlo vstříc. Je tu ale jedno velké ALE. Kdyby šlo o „outsourcing“ šití kecek nebo triček, tak by jistě nikdo v Maroku neprotestoval, protože by se nad nimi vznášela vyhlídka alespoň nějaké práce a výdělku. Třídění migrantů ale v sobě obnáší nepokrytý fakt, že by si Evropa vzala třeba jedno procento těch vzdělanějších, a zbylých 99 procent by nechala Maroku, ať se v nich za chvíli klidně i utopí, protože – ruku na srdce – nás kromě nás samotných nikdo jiný nezajímá. A Maroko by se v migrantech utopilo, protože i kdyby mu Evropa dala půl tuny miliard, ve skutečnosti by nemělo žádné prostředky, jak by je mohlo vracet k nim domů, někam do subsaharské Afriky… Zkrátka, ten belgický nápad na pohled vypadá chytře, ale je stejně hloupý jako všechno ostatní, s čím evropští politici zatím přišli.
Kdo se s migrací ne… Nemaže, slušně řečeno, je Donald J. Trump. Včetně separace dětí nelegálních migrantů od rodičů. Jak moc mu tato věc píárově uškodí? Anebo už mu to je jedno?
Trumpova „síla“ spočívá v tom, že je gumový a teflonový, a tak mu vůbec nevadí, že zítra řekne něco jiného, než tvrdil dnes nebo kdysi dávno, tedy včera. A tak už tuto svou separaci dětí od rodičů zase obratem ruky zrušil. Po důvodech se neptejte, ale nic moc humanistického bych v tom nehledala. Třeba mu jen někdo prozradil, že kongresové volby jsou na obzoru a mezi jeho voliči jsou nějací rodiče, co se v televizi neradi dívají na plačící děti za mřížemi a odtržené od svých matek…
Jinak, jeho popularita se bez ohledu na to, co všechno vyvádí, pohybuje konzistentně kolem 39 procent, což je prý dobrý průměr amerických prezidentů a současně o něco víc, než měl Obama. Takže si nějaký ten výstřel od boku může dovolit a nijak mu to píárově neubližuje.
Merkelová a Macron se shodli na záměru vytvořit společný rozpočet eurozóny. Šla byste s nimi do tohoto podniku?
Jasně, že bych do toho s nimi šla. Kdo by si přece nechtěl zahrát v orchestru na Titaniku?
Neviděla jste poslední dobou, prosím, něco o panu Skripalovi? Kde je, jak se mu daří, jestli vyšetřování někam pokročilo?
Terezu jste sice trefil, ale musíte za tou Mayovou, ne za mnou… A jestli vyšetřování pokročilo? Raději už ne, proboha! Vždyť s každým dalším „pokrokem ve vyšetřování“ se Londýn pokaždé až babčenkovsky blamoval a spolu s ním ztráceli poslední zbytky důvěryhodnosti i všichni jeho „solidárníci“, co jich jen po světě je. Takže bych si – být Mayovou – raději vzala k srdci název dávného italského filmového dramatu „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Ta Skripalovic dcera je v tom všem nejspíš úplně nevinně, ale vysoká politika na takovou oběť nehledí. Vždyť v Iráku západní armády zabily a způsobily smrt odhadem asi 1,3 milionu lidí, tak nebudeme nad jednou slečnou, jíž Londýn totálně změnil život, „zbytečně brečet“. Vždyť se místo toho dá už vymýšlet zase nová „ruská kauza“, ne?
Komentátor Petr Honzejk napsal, že si nedokáže naplno užít letošní mistrovství světa ve fotbale a srovnal pořadatelství Ruska s tím, kdyby šampionát pořádala v polovině 90. let Rwanda. Také vám fakt, že se hraje v Rusku, kazí sportovní zábavu? Mimochodem, čím to je, že arabské národy prožívají fotbal až tak divoce?
Přiznám se, že je mi úplně jedno, jaké fantazie se honí hlavou panu Honzejkovi, koneckonců, má na ně plné právo. Mně spíš vadí, že můj oblíbený Egypt dvakrát prohrál a končí. Moc rychle a až moc snadno. Pro sto milionů Egypťanů doma u televizí je to příliš kruté.
Obecně platí, že na Blízkém východě je fotbal srovnatelný s náboženstvím. Čím to je, nevím, možná to má něco společného s principem „chléb a hry“, možná je fotbal jakýmsi demokratizačním prvkem, protože staví v nerovné společnosti lidi do jedné roviny, možná je společenským ventilem pro spousty frustrací. Netuším. Ale vím, že kdo nezažil na vlastní kůži káhirské derby mezi Al Ahly a Zamalekem nebo v káhirských ulicích celonoční bujaré oslavy vítězství „nároďáku“, tak neví, co je to nadšení – nebo až fanatismus – pro fotbal. Naše Sparta a Slávie nebo „kdo neskáče, není Čech“ jsou fakt nuda, čajový dýchánek…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Nic konkrétního „převratného“ nás ve světě asi nečeká, ale zajímavých témat „v běhu” je spousta, a tak si každý jistě to své najde.
