23.6.2018 Tribun
Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.
To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.
Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.
Takže jak zní ten výrok celý?
Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.
Lepší? Horší!
Protože jinými slovy tu paní kancléřka říká, že vůbec nezáleželo na tom, co vyhnání předcházelo! Takže je to pořád vytržené z kontextu? Dost možná, ale nedovedu si představit žádný kontext, ve kterém by takový výrok nevyzníval jako revizionistický, zaměňující příčinu a následek, pachatele a oběti. Výrok nešťastný a nebezpečný sám o sobě, natožpak v kontextu množících se výroků o tom, že se na rozpoutání 2. světové války podílelo Rusko a že jeho gigantický příspěvek k porážce nacismu nebyl osvobozením, ale dobytím, a tím, kdo po Evropě šířil hrůzu, nebyli Němci, ale nějací nacisté, kteří s Němci a Německem neměli zase až tak moc společného (na rozdíl od Čechů, kteří měli všichni do jednoho společného s Revolučnímu gardami víc, než dost).
Jenže paní kancléřka jaksi zapomněla na jednu podstatnou okolnost: zločiny nacismu neměli na svědomí jen pohlaváři odsouzení v Norimberku, ale aktivně se na nich podíleli i obyčejní a slušní (ti zejména, neboť jejich „slušnost“ je chránila před výčitkami!) Němci. Brutalita vyhnání byla nezbytnou a jedinou možnou reakcí na brutalitu Německé okupace, protože jinak by pořád přetrvával pocit křivdy a nespravedlnosti a dojem, že Němci vlastně zase až tak úplně neprohráli. Nebylo možné dělat, že se nic nestalo. Tehdy ne.
Dnes už můžeme odpustit a smířit se a není důvod to neudělat, ale nesmíme přistoupit na to, že vina pachatelů, kteří měli na výběr, a obětí, které byly zkušeností nenormálnosti, již jim pachatelé připravili, sami svedeni k jinak nenormálnímu chování, je souměřitelná. Nelze klást nároky míru z bezpečného odstupu 73 let na bezprostřední účastníky událostí, již se vymykají všem nárokům lidskosti a chtít po nich, aby jako jediní zůstali lidmi a nezešíleli v situaci, kdy šíleli všichni ostatní a oni v tom šílenství žili.
Jestli jste nikdo nikdy ve stresu nevybuchli, nepopadl vás vztek, nezvýšili jste hlas, nepraštili do stolu – tak nejste lidé. A válka je ten největší existenciální stres, jaký lze zažít. Dnešní doba má ovšem více pochopení pro posttraumatickou stresovou poruchu u operátorů dronů, kteří masakrují civilisty, než kolik jí mají přímí účastnícy válečného běsnění. Ti, kteří jsou dnes odsuzování ze „nemorální a neospravedlnitelné“ jednání by si naopak zasloužili soucit a pochopení, protože to oni byli oběťmi, a nic na tom nemění fakt, že ti, na nichž si vylili svůj vztek, byly oběti rovněž.
Snadno se soudí a moralizuje tomu, kdo příliš dlouho žije v míru a válku si představuje jako Hurvínek nebo německá kancléřka Merkelová. Z tohoto pohledu je takový blábol, jako pronesla paní kancléřka, i pochopení, které pro něj řada lidí má, vlastně dobrou zprávou, protože to znamená, že válečná zkušenost je nám cizí. Teď jen, abychom si ji nezopakovali. Dobrý začátek by například mohl být právě takové věci neříkat.
