 |
| Jaroslav Gongol |
Rozhovor s Jaroslavem Gongolem, bývalým poslancem a ředitelem dolu
Dvakrát po sobě, v neděli 27. května a 3. června, nás oblažila Česká televize údajně autentickým miniseriálem o katastrofě na Dole Dukla. Viděl jste ho?Ano, viděl. Já jsem byl totiž před více než třemi lety, když ještě nebylo definitivně rozhodnuto, že ČT bude takovýto film financovat, kontaktován tvůrcem scénáře panem J. Režným, který v té době shromažďoval informace o tom, co se vlastně na Dole Dukla v osudový den 7. 7. 1961 stalo. Přiznám se, že jsem moc nevěřil tomu, že ČT takovýto film bude financovat. Navíc jsem zprvu ani nechápal, k čemu to poslouží. Měl jsem již jednu neblahou zkušenost, když Ostravská televize stvořila snímek nazvaný Osudové okamžiky, který se týkal téže problematiky a kde moje vyjádření doznalo po konečné úpravě takových změn, že jsem si řekl »již nikdy více«.
Po několika osobních kontaktech s panem Režným jsem byl ujišťován, že se bude skutečně jednat o snímek, který nebude politicky zneužit, ale jeho smyslem bude přiblížit divákům objektivní pohled na tuto tragédii. Jinými slovy, vzdát hold namáhavé a nebezpečné práci horníků, ale především obětem tohoto neštěstí. To byly argumenty, které mě přesvědčily, takže jsme nakonec společně strávili nemálo hodin nad konzultacemi o tom, jak probíhá dobývání uhlí, jaká technologie se v minulosti používala, jak probíhaly jednotlivé procesy a co bylo hlavní příčinou důlní katastrofy.
Musím říci, že jsem obdivoval odvahu tvůrců, kteří se pustili do složité problematiky hornické profese, o které neměli vůbec ani zdání, což samozřejmě chápu. Nakonec se našlo více pamětníků, kteří byli ochotni předat scenáristovi své zkušenosti. Mimo jiné jsem se snažil obrátit pozornost na publikace, které vydal Klub přátel Hornického muzea Ostrava, kde se o této tragédii objektivně píše. Spolupráci jsem přerušil až v době, kdy jsem se dozvěděl, že impulzem pro scénář byla kniha pana Landsmanna nazvaná Pestré vrstvy. Jedná se o knihu, kterou napsal jeden z bývalých brigádníků na Dole Lazy, který na své dobrodružné cestě životem se zřejmě omylem nějaký čas ocitl na tomto dole. Po roce 1989 se vrátil do republiky a vycítil, že by mohl dostat dotaci na vydání oné knihy. A skutečně ji od ministerstva kultury dostal. Jde opravdu o »kulturní zážitek« číst takovouto knihu. Já jsem neměl žaludek na to ji dočíst. A přesně v tomto duchu je natočen i film Dukla 61. Proto jsem další spolupráci ukončil.
Jste také pamětník, co jste v té době dělal?
Ano, jsem pamětníkem, dokonce jedním z mála dosud žijících, který byl v osudový den v dole. V té době jsem byl čerstvým absolventem Hornicko–geologické fakulty VŠB Ostrava s titulem horní inženýr. V sobotu jsem promoval a ihned v pondělí jsem nastoupil na Dole Dukla, kde jsem dostal umístěnku. Možná bylo trochu symbolické, že jsem nastoupil na šachtu, kde v minulosti pracoval jako horník i můj otec, který zemřel v pouhých 34 letech. V té době jsem měl pět let. Jako mladý inženýr jsem také proto nastupoval do práce s vizí, že musím přispět k tomu, abych pomohl ulehčit těžkou a fyzicky náročnou práci horníků, kterou jsem si zkusil i já, když jsem si o prázdninách přivydělával na studia. V rubání o výšce 80 cm, kde se pracovalo vleže, jsem zpočátku tvrdil havířovi, že vleže přece házet lopatou nemohu. Ten mě samozřejmě ihned poučil o opaku a já jsem se po osmihodinové směně sotva doplížil k jámě, protože mě bolel »celý člověk«. Kdo to nezažil, neuvěří.
Když jsem vyšel z koupelen, myslel jsem si, že jsem dokonale očištěn. Teprve doma, při pohledu do zrcadla, jsem zjistil, jak jsem se mýlil a proč jsem ve vlaku sklízel pozornost cestujících, a to i mladých slečen, což jsem si ješitně vysvětloval jako projev obdivu. Trvalo mi minimálně tři týdny, než si tělo na takovouto zátěž zvyklo. To byly mé začátky v hornictví a já nastoupil do trvalého pracovního poměru.
Měl jsem štěstí v neštěstí, že rubání, ve kterém jsem v okamžiku tragédie byl, nebylo zplodinami po požáru zasaženo. Jen málokdo ví, že v takovém dole je kolem 80 km důlních chodeb, a proto celý důl je z hlediska větrání rozdělen do několika větrních oddělení, takže zplodiny po hoření zasahují jen některá z nich. Pamatuji se, že jsem reagoval až na merkaptanovou signalizaci, což je zápach po sirovodíku, který byl vpuštěn do dolu jako výstraha před nebezpečím. Po konzultaci s dispečerem jsem pak osádku v počtu 64 lidí vyvedl k jámě. Teprve po vyfárání jsem se dozvěděl, o jakou tragédii jde. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jako mladý inženýr nemám jen úkol ulehčit namáhavou práci horníkům, ale i zajistit jejich i svou bezpečnost. A tím jsem se řídil po celou dobu 32 let, kdy jsem procházel všemi provozními funkcemi, včetně 13 let ve funkci ředitele dolu.
Bylo to vše skutečně tak, jak se nám ČT snažila vsugerovat?
Jsou okamžiky v životě člověka, které si bude pamatovat navždy. Pro mě to je například i ona tragédie. Dodnes si naprosto přesně pamatuji, že ihned po vyfárání z dolu jsem se zapojil do zajišťování materiálu pro záchranné čety a poprvé opustil na chvíli šachtu až odpoledne v neděli, abych mohl zajet k rodině a ujistit je, že jsem naživu. Věděli totiž, že jsem byl v tu dobu na směně a domnívali se, že jsem mezi 108 oběťmi. Já jsem totiž v té době žil na brigádnické ubytovně u šachty. Ještě tentýž den v noci jsem se zúčastnil kontroly důlních pracovišť, která nebyla uzavřena. Bylo nutné zjistit, zda ostatní pracoviště jsou bezpečná.
Vím, že tento film není dokumentární, ale přesto se ptám, k čemu měl posloužit? Dokonce to netuší ani mnoho diváků, kteří tyto televizní filmy zhlédli. S tolika rozporuplnými názory, které jsem vyslechl od různých lidí, jsem se snad nikdy nesetkal. V našem regionu dosud žije mnoho lidí, kteří zde prožili většinu života a kteří jsou velmi kritičtí k tomuto filmu. Většinou se polemika týká nadměrného používání vulgarismů, kterými se umělci snaží zvýšit atraktivnost svých vystoupení, neboť se zdá, že existuje určitá sorta lidí, kteří po takovýchto výrazech na scéně prahnou. Zřejmě to zvyšuje i kasovní úspěch. Nezpochybňuji, že slovník některých horníků byl poněkud vulgární, dokonce bych řekl, že tvrdá a fyzicky náročná práce, navíc v podmínkách dolů, jaké si lidé, kteří v dole nikdy nepracovali, neumí ani představit, vygenerovala takovouto mluvu. Oni si totiž potřebovali nějakým způsobem i ulevit. Ale čeho je moc, toho je příliš.
Co však z toho trčelo jako »sláma z bot«, bylo, že šlo o vytvoření dojmu, že všichni horníci byli sprosťáci, gauneři a ochlastové. Ptám se: Qui bono – komu ku prospěchu? Asi zadavatelům, čili ČT, aby dehonestovali občany tohoto regionu, jejichž názory nejsou totožné s »pražskou kavárnou«. Samotní tvůrci filmu to potom samozřejmě museli respektovat. Vždyť 20 milionů korun není k zahození. Rodinná konta některých se patřičně rozmnožila, dokonce z našich peněz, které ČT poskytujeme.
Co se tedy na Dole Dukla skutečně stalo?
Stručně řečeno, došlo k prokluzu gumového pásu a jeho zahoření, od kterého se vzňalo uhlí a dřevěné obložení výztuže na pásové třídě. Následkem obrovské teploty došlo k takovým změnám proudění větrů, kdy se kouř a zplodiny dostaly do oblastí, kam se za normálních okolností nemohly dostat. Šlo zejména o rubání v osmé sloji, kde tento zvrat větrů způsobil uzavření útěkových cest pro 98 horníků. Paradoxně v 11. sloji, kde požár vznikl, bylo obětí nejméně, a to proto, že tam pracovalo deset brigádníků, kteří byli zaučováni. Nejednalo se o učně, jak je uvedeno ve scénáři k filmu, což ovšem není podstatné. Osudovým se stalo právě to, že 11. sloj se teprve připravovala a pracovalo se tam pouze v ranní směně. Jinak by zcela jistě došlo ke zjištění požáru v zárodku a jeho likvidaci osádkou. I tak lze říci, že došlo k opožděné reakci těch, kteří jako první ucítili zápach spálené gumy a kteří jej možná zaměnili se zápachem po trhacích pracích. Soud, který tuto tragédii řešil, to komentoval obdobně a několika lidem vyměřil nepodmíněné i podmíněné tresty za ohrožení z nedbalosti. Nyní se to označuje za politický proces »socialistického« soudnictví. Ptám se, jak by to řešil dnešní »kapitalistický« soud?
Konkrétně v čem ČT neměla pravdu?
Těch věcí je samozřejmě mnoho a bylo by to na samostatný rozhovor. Tak především samotné záběry z dolu jsou tak ošizené, že v žádném případě pro laika nemohou být zdrojem objektivních informaci o pracovních podmínkách. Dle mého názoru tvůrci filmu přecenili své síly, neboť objektivně ani neměli šanci se sžít s prostředím dolu za tak krátkou dobu, co na filmu pracovali. Záběrů z dolu je tam minimum, a to ještě jen z důlních chodeb. Záběr z rubání, kde se uhlí těží a kde se stala největší tragédie, nebyl ani jediný. Chápu, že dostat povolení filmovat v činném rubání je dnes problém, neboť většina dolů je již zlikvidována a soukromý vlastník se řídí ziskem. Navíc bezpečnostní opatření by byla příliš nákladná a snížila by množství financí pro tvůrce. Proto nejvíce záběrů bylo z povrchových objektů, jako například z bytu horníka Šlachty, známkovny, dispečinku, koupelen, vrátnice, kanceláře ředitele apod. Nejautentičtěji působil snímek z propíjení první výplaty mladého Šlachty, včetně hospodské rvačky.
Jen jsem nepochopil, proč dostal výprask záchranář, který se tam objevil. Protože jsem po celou dobu odstraňování následků požáru dělal pomocníka vedoucího likvidace havárie a velmi úzce spolupracoval se záchranáři, vůbec nechápu, proč se tvůrci filmu snažili ukázat na konflikt horníků se záchranářem. Naopak záchranářem se mohl stát pouze člověk znalý důlního provozu, který byl ochoten nasadit svůj vlastní život za záchranu svých kolegů.
Pánové, vy jste si stěžovali na těžké podmínky při natáčení. Mohu vás ujistit, že to byla »procházka rozkvetlým sadem« proti tomu, co zažívali záchranáři v každé záchranářské akci. Můžete mi věřit, neboť sám jsem byl záchranářem více než třicet let. Jen na likvidaci následků havárie na Dole Dukla bylo odpracováno kolem 10 000 směn záchranářů. Při větší námaze se dýchací aparáty rozehřály natolik, že si záchranáři dávali na záda led, aby to vydrželi. Pánové umělci, troufám si říci, že ani jeden z vás by to nezvládl. Já si naopak práce záchranářů velice vážím, a nejen já, ale i horníci.
Těch nepravd, ať úmyslných či nevědomých, je tam samozřejmě více. Již záběr, kdy došlo k závalu na chodbě, kde fárali horníci, a došlo k smrtelnému úrazu kamaráda horníka Šlachty, je mírně řečeno přitažený za vlasy. Zkušení horníci by zajisté odhalili hrozící nebezpečí pouhým pohledem. V té době ještě nebyly hlavové svítilny, jak je ukázáno ve filmu, ale těžké akumulátorové lampy, tzv. kýble. V rubání v 8. sloji byly válcové kombajny, hřeblové dopravníky a kovová výztuž a divák viděl jen horníky se sbíječkou, a to pouze na chodbě.
Co podle mého názoru považuji za hrubě zkreslující, je to, že ředitel na pietním aktu předává (chce předat) vyznamenání vdovám. To je účelová lež a tvůrci by se za to měli stydět.
Údajně se komunisté snažili zabránit informacím, pak hledali viníky tam, kde nebyli. Bylo to tak?
Není pravdou, že se tato tragédie zamlčovala, koneckonců každý soudný člověk ví, že to ani nebylo možné. To jen opět zaperlila paní Martha Issová, když prohlásila, že to komunisté zatajovali. Když jsem se stal ředitelem této šachty, nechal jsem přemístit pomník obětem tohoto důlního neštěstí z nedalekého nepříliš udržovaného hřbitova na nádvoří dolu, abychom měli na očích jména našich kamarádů, ale také si uvědomovali naši zodpovědnost za životy horníků. Při každém výročí tragédie jsme uctívali jejich oběti kladením věnců k pomníku padlých horníků a tuto tradici dodržujeme dodnes za účasti horníků Klubu důchodců Dolu Dukla, ale i funkcionářů magistrátu hornického města Havířova. Proto vůbec nechápu, proč si paní Issová musela uplivnout jedovatou slinu. A abych jí doplnil chybějící znalosti, neboť se vyjádřila, že dosud o této tragédii nic nevěděla, musím jí připomenout, že tryzny, která se konala v Ostravě v Domě kultury, se zúčastnili nejvyšší představitelé ČSSR, ÚV KSČ a velmi důstojně se s oběťmi rozloučil národní umělec Zdeněk Štěpánek.
O tom, jak probíhal soud, jsem se již vyjádřil v předchozí otázce. Soud rozhodl tak, jak rozhodl. Jsem dalek toho, abych odsouzené i já odsuzoval. Největším trestem pro ně bylo to, že s tím museli žít. Dnes již většinou nejsou mezi živými. Dle mého názoru byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Nikdo z nás neví, jak by se v dané chvíli zachoval.
A co ti pamětníci, které nám nabídli v ČT?
Pokud si pamatuji, vystupující pamětník, který byl opravdu v dole, byl pouze jeden. Ten nám sdělil »důležitou informaci«, že ten den 7. 7. 1961 skutečně nikdo, ale opravdu nikdo nečekal, že se takováto tragédie stane. Za to nám sdělil, že byl za trest přeřazen do rubání v osmé sloji, po jeho zprovoznění. Musím konstatovat, že si nemyslím, že je to pravda. Někteří, zejména rodinní příslušníci, se vyjadřovali, jak to bylo pro ně tragické, což plně chápu. Jen nevím, zda nebyli vystaveni opětovnému stresu, který jim způsobil zbytečné trauma. Čas totiž léčí rány.
Poněkud překvapen jsem byl vystoupením těch, kteří v té době ještě na dole nepracovali a přišli až později. O takovýchto lidech většinou říkám, že se rádi prezentují a vyznávají rčení »Máňo, dívej se večer na televizi, budu tam vystupovat«. Férově musím přiznat, že pan Režný mi sdělil, že i já budu mít možnost se vyjádřit. K tomu nedošlo, nehodilo se to zřejmě do scénáře. Možná, že je to tak dobře, alespoň neměli problém to sestříhávat. Osobně jsem byl ale překvapen tím, že následně po odvysílání každého dílu Dukla 61byly odvysílány další dva filmy nazvané Černé zlato s obdobnou tematikou. Jsem překvapen tím, že ČT na to našla další peníze. Asi to bylo za odměnu tvůrcům.
K čemu tedy slouží takovýto dvojfilm, když je tolik zavádějící?
Již v předcházející odpovědi jsem si takovouto otázku kladl i já. Dříve se říkalo »za vším hledej ženu«. Po převratu se to změnilo na »za vším hledej peníze« a ČT peněz naší zásluhou má ročně sedm miliard. Je třeba jen přijít s projektem, náležitě jej zdůvodnit a najít spřízněné duše, které to prosadí. Našlo se téma o osudech horníků, kteří za socialismu měli privilegované postavení ve společnosti, které jim mnozí záviděli. Dnes o toto postavení přišli a uvědomují si, že byli podvedeni. Proto kritizují způsob privatizace OKD, její obrovské zadlužení, které musí uhradit stát, a zejména krádež bytů. Blíží se opět volby a toto téma by mohlo být žhavé. Je proto nutné nastavit jiné téma a zkreslit v něm skutečná fakta. Vždyť stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Z toho, co jsem zde uvedl a co jsem skutečně zažil, když jsem ve svých 24 letech unikl smrti jen o vlásek, by se dalo očekávat, že se připojím k těm, kteří využijí módní vlny kritiky všeho, co se dělo za socialismu. Nejsem však přítelem lží a nenávisti. Zpracovatelům scénáře jsem několikrát uváděl, jaká technická a organizační zajištění se přijala po této havárii. Pro nezasvěcené uvedu jen některá. Předně to byl zákaz používání gumových pásů v dole a jejich náhrada za nehořlavé. Po dobu tří hodin od ukončení provozu musely být kontrolovány fyzickou osobou. Zavedly se sebezáchranné přístroje s vyvíječem kyslíku, který umožňoval přežití po dobu 30 minut, tj. po dobu potřebnou k útěku. Pravidelné cvičné odvolávání osádek z dolu pomocí merkaptanové signalizace, zavádění čidel signalizujících zvýšenou koncentraci kysličníku uhelnatého, což by upozorňovalo na vznikající oheň, apod.
Havárie byla krutou daní za technický pokrok v dolech, který se po vál***K čemu tedy slouží takovýto dvojfilm, když je tolik zavádějící?ce rychle zaváděl. Vždyť já jsem ještě zažil v dole stáje pro koně, kteří v minulosti sváželi uhlí k jámě. Teprve začínala elektrifikace v dolech a musela se řešit řada opatření, aby nedošlo k výbuchu. Elektrifikace umožňovala zavádění dobývacích a razicích kombajnů, které snížily obrovskou dřinu horníků, zaváděly se hydraulické posuvné výztuže a další.
Z vlastních poznatků mohu usoudit, jaké změny hornictví zažilo. To koneckonců oceňovali i odborníci, kteří dost často Důl Dukla navštěvovali, a to z Východu i ze Západu. To se však do režie, která měla jediný cíl podrobit zdrcující kritice vše, co se dělo za socialismu, nehodilo.
S filmem určitě byli spokojeni redaktoři bulváru. Jeden takový, aby nalákal senzacechtivé čtenáře, nadepsal svůj článek »Nechali je udusit«. Pánové, styďte se! Nepředvídatelné havárie byly a zřejmě bohužel i budou. Ale ztráta životů není jen při haváriích. Kolik lidí bez domova umrzne ve světě, ale i u nás, a napsal někdy bulvár »Nechali je umrznout«?
Tvůrci filmu se vyjádřili, že jejich úmyslem bylo, aby se na tyto oběti nezapomnělo. Ujišťuji vás, že na ně nezapomínáme. Osobně se domnívám, že výsledkem vašeho díla je spíše vzbuzení vášnivých diskusí rozdělujících společnost, a nikoliv připomenutí památky obětí. Nechme je v klidu spát. A pokud hledáte témata, zkuste se přihlásit u ČT s návrhem na natočení filmu Jak zásluhou pana Bakaly a politiků horníci přišli o práci, prestiž a byty. Problém budete mít ale u ČT, která by na to peníze zřejmě nedala.
A nakonec mi dovolte jednu osobní poznámku. Jsem hrdý na to, že jsem mohl po třináct let stát v čele skvělého kolektivu, který tvořili čestní, obětaví a pracovití lidé.
