Jaroslav Tichý
25. 4. 2018
Stále častěji jsme svědky toho, jak s rostoucími problémy v EU a s nesouhlasem mnohých obyvatel členských zemí EU s počínáním jejího vedení v Bruselu, roste i snaha o nálepkování kritiků EU či příznivců vystoupení z EU, kteří jsou obvykle (kdoví proč) označováni za extrémisty.
Již samotné označení tohoto druhu má vzbudit ve společnosti dojem, že naše účast v EU, přestože se v ní po našem vstupu zásadním způsobem zhoršily podmínky a její vedení prosazuje stále více postupy směřující k likvidaci členských zemí EU, jejich národů, jazyků, kultury, zvyklostí, náboženství atd., je něco normálního, zatímco snaha obyvatel členských zemí bránit se vlastní zkáze (když to nedělají ti, které si tito obyvatelé ve volbách k tomu zvolili), je něco extrémního.
A to vše údajně jen proto, že prý „musíme dodržovat smluvní podmínky“. Tedy podmínky, k nimž se po našem vstupu do EU postupně zavázali za nás, bez našeho souhlasu a často i bez našeho vědomí ti námi volení (a někdy dokonce i nevolení), kteří z důvodů, které jsou zřejmé, začali prosazovat zájmy EU (zejména subjektů řídících ze zákulisí vedení EU) na úkor našich národních zájmů. Obdobná situace existuje i v dalších členských zemích EU.
Podobně je tomu i v případě NATO, do něhož jsme vstoupili dokonce bez souhlasu našich občanů. Průběžně roste množství občanů a institucí, a to nejen v EU ale i jinde ve světě, kteří odsuzují praxi NATO využívaného k prosazování svých mocenských zájmů zejména ze strany USA, Velké Británie a Francie. Tato organizace v rostoucí míře porušuje nejen Chartu OSN, nýbrž i svá vlastní pravidla v podobě zakládací Washingtonské smlouvy, která mimo jiné:
– ve své preambuli říká, že strany této smlouvy:
· znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami;
· jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu; Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru.
· jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti.
– a ve svém dalším textu mimo jiné uvádí, že:
· smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hroz-by silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN (čl. 1 smlouvy);
· Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně (čl. 2 smlouvy).
· Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti (č. 5 smlouvy);
· Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá oznámení o odstoupení vládě Spojených států amerických, která vyrozumí vlády ostatních smluvních stran o každém oznámení o odstoupení (čl. 13 smlouvy).
Přes veškeré proklamace této smlouvy je účel založení této organizace zřejmý již ze sloganu uveřejněném při jejím založení, tedy: „America in, Russia out and Germany down“, který souvisí se záměrem udržování trvalé vojenské přítomnosti USA v Evropě, se snahou vytlačit Rusko (tehdy SSSR) z Evropy a podmanit si Německo, Fakticky tedy revokovat výsledky 2. světové války.
Ačkoliv od té doby se mnohé změnilo, tento záměr USA zůstal nejen zachován, nýbrž byl v souvislosti s perestrojkou v Rusku postupně též realizován. Výsledkem je, že NATO má dnes své základny prakticky již na hranicích Ruska. Cílem je ruské nerostné bohatství a jeho území, jakož i rozklad Ruska a jeho depopulace.
Za této situace se nabízí logická otázka, zda ČR má též úmysl přepadat jiné státy, krást jejich nerostné bohatství a území, redukovat počty jejich obyvatel. A pokud ne, proč jsme vlastně do NATO vstupovali. Přesto jsme dnes členem organizace, která se připravuje očividně k napadení Ruska a k následnému rozpoutání 3. světové války.
Zdůvodnění, že je to „na ochranu před Ruskem“, neobstojí. Jednak proto, že s Ruskem již dávno nemáme společnou hranici, neboť jsme se stali vnitřním státem jiného uskupení, jednak proto, že nám ustanovení čl. 5 washingtonské smlouvy, který je nám tak často prezentován ve zdeformované podobě, žádnou jistotu vojenské pomoci ze strany členských zemí NATO nedává. Stačí si řádně přečíst text článku 5 uvedené smlouvy a přitom si vzpomenout na naše „spojenecké smlouvy“ z období před 2. světovou válkou. Krom toho jsou to naši vojáci, kteří stojí v Pobaltí na ruské hranici, nejde tedy o ruské vojáky na naší východní hranici se Slovenskem.
Je na místě též připomenout, že NATO nebylo ochotné reagovat na vývoj situace s migrací v Evropě, ačkoliv mu svojí činností v dalších oblastech světa vydatně napomáhají zejména USA prostřednictvím organizování barevných revolucí, vyvoláváním chaosu a válek. V některých zemích dokonce pod pláštíkem boje proti terorismu.
Děje se tak v příkrém rozporu jak se zakládací washingtonskou smlouvou NATO, tak i v rozporu s Chartou OSN, tedy bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Důsledky toho pociťuje pak i Evropa ve formě masové imigrace obyvatel z takto rozvrácených zemí, kdy do Evropy proudí z těchto zemí i teroristé.
Je přitom skutečností, že NATO v této situace:
– schengenské hranice nebrání a
– boje proti terorismu v Evropě se (zatím) neúčastní. Zřejmě naštěstí pro nás, jinak by Evropa vypadala jako dnešní Sýrie.
Otázka důvodu našeho vstupu do NATO z pohledu českých národních zájmů tak zůstává nezodpovězena.
I v tomto případě tak dochází k tomu, že:
– jestliže někdo hájí naše zapojení do NATO, které se dopouští agresí vůči jiným zemím, které postupuje v naprostém rozporu i s vlastní zakládací smlouvou a některé členské země (USA, V.Británie, Francie) pak i v rozporu s Chartou OSN, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, je to vydáváno za normální, zatímco
– nesouhlas s takovým postupem, jeho kritika či dokonce návrhy na vystoupení z této organizace jsou vydávány za extrémní. Nebezpečí našeho zatažení do připravované války NATO (pod vedením USA) s Ruskem a zničení našeho území jako budoucího válčiště včetně našeho národa je přitom oficiálními kruhy bagatelizováno či dokonce přehlíženo. A namlouvat si přitom, že vstupem do války na straně NATO zvýšíme naši bezpečnost, je logicky protimluv.
Za pozornost přitom stojí i fakt, že s cílem zatáhnout evropské země do této války na straně USA došlo v průběhu posledních let k užšímu smluvnímu propojení NATO s EU, o čemž svědčí ustanovení čl. 42 Konsolidované znění smlouvy o EU (dříve čl. 17 Smlouvy o EU).
Shrnutí:
1/ Je nutné posuzovat uvedené otázky v kontextu českých národních zájmů a toho, co jim prospívá a co jim naopak škodí. A odmítnout přitom jakékoliv a priori nálepkování a zejména pak od těch, kteří:
– převracejí na ruby pojmy jako je pravda a lež;
– obhajují cizí zájmy, s nimiž spojili i zájmy vlastní, a to na úkor našich národních zájmů;
– neváhají prosazování cizích a s nimi spojených vlastních zájmů přitom vydávat paradoxně za české národní zájmy;
– osočují a priori ty druhé a snaží se je nálepkovat, protože dobře vědí, že při bližším prozkoumání jimi obhajované zájmy neobstojí. Snaží se proto příslušné otázky personifikovat, příslušné osoby nálepkovat a tím je nejen diskvalifikovat, nýbrž takto vyřadit i dotyčné otázky z veřejné diskuze. Klasickým příkladem toho byla nejen poslední prezidentská volba, nýbrž i současné očerňování některých politických stran, hnutí či alternativních skupin vydávaných mainstreamem a některými politickými stranami, jež vesměs propadly v říjnových volbách, účelově za extrémisty (či zahnědlé apod.), ačkoliv takové by měli hledat jejich osočovatelé především ve svých vlastních řadách s ohledem na chování a vyjadřování některých jejich členů či příznivců. Nejde o nic jiného, než o klasické „rozděl a panuj“, a to v modernějším hávu, na což u nás stále ještě nachytají část spoluobčanů. Nejprve se jim takto podařilo v nedávné minulosti rozdělit levici, nyní stejným způsobem se snaží rozdělit obhájce českých národních zájmů. Z rozdělování občanů přitom samozřejmě obviňují právě ty druhé, vč. prezidenta republiky.
2/ Na druhé straně je však pravdou, že usilovat o vystoupení z EU a z NATO pouze s cílem vyhovět z konjunkturálních důvodů poptávce části voličů je málo. V každém případě platí, že vystoupení z obou institucí by nemělo být cílem, nýbrž nutným prostředkem k dosažení programových cílů dotyčné politické strany. Ty by měla taková politická strana předložit k veřejné diskuzi (dostane-li ovšem k tomu v našich podmínkách potřebný prostor).
K tomu se hlásí (na rozdíl od některých jiných stran či hnutí) Aliance národních sil, která
– považuje vystoupení z EU a z NATO čistě za prostředek umožňující realizaci nápravných opatření v naší zemi po stránce ekonomické, politické a sociální a
– jasně a nedvojsmyslně uvádí i hlavní důvody pro vystoupení ČR z obou organizací, neboť nelze usilovat o to postavit naši zemi po stránce ekonomické, politické a sociální opět na nohy a přitom setrvávat v podmínkách kolonie. Nikoliv náhodou proto ANS hovoří o nutnosti systémové změny.
Konkrétní důvody pro vystoupení ČR z obou organizací budou předmětem našich navazujících článků, hlavní body navrhovaných změn jsou obsaženy v programu ANS na www.aliancens.cz.
3/ Je třeba pohlédnout pravdě do očí a přiznat si, že:
– s ohledem na podřadnou roli, kterou v obou uvedených organizacích jako ČR hrajeme, jakož i na to, kdo fakticky tyto organizace a s jakými zájmy řídí, nelze rozumně uvažovat o možnosti jejich skutečné reorganizace či o možnosti naší země na řízení obou organizací něco změnit;
– jak Lisabonská smlouva, která aktuálně upravuje fungování Evropské unie, jakož i podmínky členství jednotlivých členských zemí v této organizaci, tak i Washingtonská smlouva (zakládací smlouva NATO) připouštějí možnost z těchto organizací vystoupit a upravují základní podmínky pro jednotlivé členské země k tomu vedoucí. Jsou snad i jejich tvůrci extrémisté?
4/ V relativně nedávné minulosti představitelé ČR podepsali na základě ad hoc referenda vstup do EU a bez souhlasu našich občanů pak i vstup do NATO. Obě organizace se od té doby změnily, a to výrazně k horšímu. S ohledem na důsledky těchto kroků je třeba položit si otázku, jak dále v těchto záležitostech, které zásadní měrou ovlivňují náš další vývoj, postupovat. Obvykle přitom platí, že:
– je-li někdo oklamán či udělá-li chybu, je zapotřebí takovou skutečnost co nejdříve rozpoznat a celou záležitost napravit;
– pokud to dotyčný neučiní, je nezpůsobilý k řízení, a to i daleko menšího subjektu než je stát či některý rezort;
– pokud takovou chybu ještě obhajuje (a stejně tak i skutky svých „spojenců“, které jdou nejen proti českým národním zájmům, nýbrž i proti mezinárodnímu právu), stává se jejich komplicem a tedy i spolupachatelem jejich trestných činů.
Jinými slovy nastal čas skončit s dosavadní „pštrosí politikou“. Pokud tak neučiníme, budeme konfrontováni s masovou imigrací do ČR, staneme se příp. i přímými účastníky válečného konfliktu, který je již za dveřmi. Stejně tak i spolupachateli nových agresí proti dalším státům.
A začít musíme tak, že nejprve vrátíme jednotlivým pojmům jejich správný původní obsah. Pojem bílý bude tedy opět označovat bílou barvu, zatímco černý opět barvu černou, nikoliv tedy „z bílé černou udělám …..“, jak je to ve známé starší písni ze 60. let. Tehdy též vysoce aktuální. Extrémisty budou tedy nutně ti, kteří hájí cizí zájmy proti českým národním zájmům a vydávají to dosud za pomoci mainstreamu za normu správného chování. Není to ale normální jednání, je to z jejich strany extrém. A antidemokraty pak ti, kteří se snaží nepokoji v ulicích změnit pro ně nepříznivé výsledky říjnových demokratických voleb. A jak je poznáte? Snadno. Ve snaze zastřít skutečnost se sami totiž vydávají za pravé a jediné demokraty u nás.
