Klára A. Samková
6. 4. 2018 (předneseno na semináři v Poslanecké sněmovně 4. 4. 2018)
Vážení přítomní,
mám dnes zde promluvit na téma „největší bariéry efektivní integrace romské komunity“, a to v rámci semináře s tématem „Rezervy sociálního systému ČR“.
S tímto tématem se vypořádám velmi snadno a původ bariéry efektivní integrace romské komunity do české společnosti označím také velmi snadno. Je jím totiž samotný fakt, že se problém „integrace Romů“ probírá v rámci „sociálního systému“. Tím je řečeno vše. Pokud budou Romové součástí otázek probíraných v rámci „sociálního systému“, pak se i nadále budeme těšit ze stejných úspěchů při tak zvané integraci Romů v ČR, jak jsme toho svědky i nyní.
Totiž stálému nárůstu počtu vyloučených lokalit, po generace předávané nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti, všeobecně katastrofální úrovně vzdělání Romů, která vůbec neodpovídá normálnímu rozložení úrovně dosahovaného vzdělání v české společnosti, kriminality a drogové závislosti velké části romské komunity, přetrvávající elementární chudoby a alarmující předluženosti, hraničící s doživotním a děděným otroctvím.
Pokud chce někdo v auditoriu tvrdit, že v otázce „integrace Romů“ dosáhla Česká republika úspěchů, ráda si jej vyslechnu, ale předem říkám, že chci tvrdá fakta. Pakliže budou předložena, zjistí se, že každý jeden tak zvaný „úspěch“ je vykoupen tak neskutečnými náklady, že je zcela evidentní, že nemůže jít o systémové řešení, ale spíše o to, že se těchto úspěchů dosahuje nikoliv na základě sociální státní politiky ve směru k Romům, ale spíše navzdory ní.
Rozhodla jsem se, že využiji času, který mi zde byl dán a seznámím vás se svým náhledem, proč je politika státu vůči Romům tak neúspěšná, proč nikdy úspěšná být nemůže a jaké jsou eventuální možnosti nápravy.
Pro pochopení problému a jeho řešení je nutno se vrátit do moderní historie a připomenout zejména tu její část, která nebyla psána vítězi. Jejich prohra je totiž důvodem současného neutěšeného stavu.
Nutnost řešit tak zvanou „cikánskou otázku“ začala být pociťována i stranickými orgány KSČ na konci osmdesátých let s obzvláštní naléhavostí. I pro tehdy vládnoucí režim se začala stávat úroveň a způsob zacházení s „cikánskými spoluobčany“ neúnosná.
Dne 20. ledna 1989 předložil známý normalizační politik a člen ÚV KSČ Karel Hoffmann předsednictvu ÚV KSČ „Zprávu o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSSR a základní zaměření dalšího postupu“. Celá koncepce ÚV KSČ, která byla schválena 3. 2. 1989, vychází z pohledu, že Romové jsou problém sociální. V materiálu se hovoří o nutnosti zvýšení počtu a odborné způsobilosti sociálních pracovníků, zlepšení sociální práce a „zapojování Romů do pracovního procesu, předškolní a školní výchovy“. Zvláště ten pracovní proces mne zaujal s ohledem na skutečnost, že v té době byla práce povinná, jinak hrozil trest za trestný čin příživnictví. V tomto zásadním materiálu se hovoří o zákonném ukotvení postavení Romů takto (cit.):
„…reálně existující etnickou svébytnost Romů bude nutno legislativně vyjádřit v našem právním řádu, především v připravované nové Ústavě ČSSR a navazujících zákonech jako etnické skupiny.“ Zejména mělo dojít k přiznání „některých“ práv na sdružování a všestranný kulturní rozvoj.
Na základě tohoto materiálu přijala Vláda České socialistické republiky dne 29. listopadu 1989 usnesení č. 294 s názvem „Ke zprávě o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSR a základního zaměření dalšího postupu.“ Nepostrádá pikantnosti, že posledním vládním aktem komunistické vlády ČSR bylo usnesení právě o Romech. Vláda v něm konstatuje, že (cit.:) „proces společenské integrace romského obyvatelstva neprobíhá v souladu s potřebami a možnostmi společnosti“. Dále usnesení hovoří zcela v duchu předcházejícího materiálu ÚV KSČ o nutnosti (cit.): „systematicky vytvářet podmínky pro rozšíření a zkvalitnění sociální péče poskytované romskému obyvatelstvu…včetně pravidelného doškolování sociálních pracovníků, … přijmout opatření ke zvýšení účinnosti zdravotní péče o romské obyvatelstvo … přehodnotit koncepci výchovy a vzdělávání romských dětí a mládeže … a upravit zásady kulturně – výchovné práce mezi romským obyvatelstvem se zdůrazněním většího využití romské kultury k pozitivnímu ideově výchovnému působení na příslušníky této etnické skupiny a ostatní veřejnost.“
Abych to vzala zkrátka, byla to právě tato komunistická idea řešení romské otázky coby otázky sociální, která přes odpor Romů po listopadu 1989 zvítězila a která je dosud státem aplikována. Ještě jinak řečeno – normalizační stranický funkcionář uskutečňuje svou vizi a program ÚV KSČ ještě 29 let po údajném odstavení KSČ od moci a pět let po své vlastní smrti. K dosaženým úspěchům soudruhům upřímně gratulujeme!
Kromě komunistické vize, která Romy charakterizovala jako tak zvaně „sociálně nepřizpůsobivé“, se kterými je nutno sociálně pracovat, a která nyní zažívá svou naprostou renesanci, existovala ještě cesta, o kterou stáli samotní Romové. Ideově vychází z Prohlášení Charty 77 číslo 23 „O postavení Cikánů – Romů v Československu“, a jejími autory byli Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Oba mluvčí v dokumentu Charty uvádí: (cit.:) „…Ve skutečnosti vychází oficiální pojetí „cikánské otázky“ dodnes ze Stalinových výkladů národnostní otázky. Pro Romy to znamená, že se mohou rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout…“ Dále se v dokumentu hovoří o ignoraci romštiny českým i slovenským školstvím, takže děti často nerozumí jazyku, ve kterém probíhá výuka. Zvláště je zmiňovaná oficiální politika umísťování romských dětí mimo rodinu do dětských domovů. Prohlášení Charty 77 končí následujícími slovy (cit.:) „Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní úpravy bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti.“
Abychom pochopili, co vlastně Václav Havel ve své kritice státní politiky vůči Romům říká, musíme si zopakovat Stalinovu tezi národnostní otázky. Podle Josifa Vissarionoviče platí, že „národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“. Romové se nemohli vykázat zásadním stalinistickým znakem národa, totiž vlastním územím. Proto dle komunistů neměli také nárok na ochranu jako národnostní menšina. Toto nepříznivé pojetí se pokusili Romové zvrátit okamžitě po 17. listopadu 1989, kdy se jejich představitelé hned v prvních dnech přihlásili k Občanskému fóru a jeho ideám. 25. listopadu 1989 na Letenské pláni, na shromáždění při svatořečení Anežky Přemyslovny, stáli zástupci Romů vedle Václava Havla a český národ pod tribunou skandoval „Ať žijí Romové!“
Snaha Romů o národní emancipaci se okamžitě projevila v jejich práci v Občanském fóru. Samozřejmě Romy ani nenapadlo chtít nějaké vlastní území, ale chtěli být uznáni jako národ nejen v kulturně-etnickém slova smyslu. A rozhodně odmítali být jen „sociální skupinou“. Dne 8. 2. 1990 předložil romský místopředseda Národnostní komise koordinačního centra Občanského fóra materiál, vypracovaný z jeho podnětu právníkem Alešem Dvouletým, na zřízení Federálního ministerstva národností, které by řešilo především otázku romskou – a to jako otázku národnostní. Takto pojaté řešení romského problému Občanské fórum zcela akceptovalo a zařadilo je do svého volebního programu. Ve výkladu volebního programu k národnostní politice Občanské fórum mimo jiné uvedlo: (cit.) „….navrhneme zřízení ústředního orgánu výkonné moci v postavení ministerstva na federální úrovni, který by realizoval funkce státu v oblasti národnostní a současně plnil funkci prostředníka mezi státem, respektive státotvornými národy a národnostmi….. U Romů předpokládáme v souladu s návrhem nové Ústavy jejich postavení národností rovné postavení národnosti maďarské, ukrajinské, polské a německé.“ V tomto duchu předložila v srpnu 1990 Romská občanské iniciativa vládě ČSFR „Koncepci řešení problematiky Romů v ČSFR a koncepci odstranění sociální nerovnosti“. Základem tohoto programu byl (cit.:) „Program národního obrození se všemi jeho atributy.“
Přes svůj závazek Romům, že jejich postavení bude postavením národnostní menšiny, Občanské fórum, a i obě jeho nástupnické politické síly, totiž Občanská demokratická strana a Občanské hnutí, jakož posléze i Sociální demokracie, Romy zradilo. Ačkoliv i komunisté v lednu 1989 počítali ve svém materiálu, že by se zástupci Romů měli účastnit práce na proponované nové Ústavě ČSSR, k práci na Ústavě demokratického polistopadového Československa Romové přizváni nebyli. To se projevilo i na textaci Listiny základních práv a svobod, která byla v lednu 1991 přijata coby ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Zde se v hlavě III. hovoří o „právech národnostních a etnických menšin“. Pod pojmem „etnická menšina“, který není v českém právním řádu nikde definován, se pak automaticky mysleli Romové. Tím se první polistopadová vláda fakticky přiklonila ke Stalinově definici národa a Romové byli tam, kde dříve v dobách komunismu.
Přesto se Romové i nadále snažili o tak zvanou „ústavně zaručenou“ participaci na správě svých vlastních věcí. Přestože jejich postavení jako plnohodnotného národa bylo přijetím Listiny základních práv a svobod paradoxně zmařeno, předložila Romské občanská iniciativa federální vládě dne 1. 11. 1991 „Návrh souboru opatření k odstranění příčin kriminality části romského obyvatelstva“ a dne 10. 11. 1991 „Návrh na zřízení Úřadu zmocněnce vlády České republiky pro romskou národnost.“ Ani s touto koncepcí Romové a jejich politická reprezentace neuspěli.
Dovolte mi nyní jednu drobnou odbočku: vím, že po internetu a sociálních sítích koluje seznam asi 150 romských organizací a jejich údajná existence je dávána jako příklad toho, jací jsou Romové vyžírky a co všechno jim majoritní společnost platí. Jedná se o organizace, které v naprosté převaze vznikly na úplném počátku 90. let jako výraz autentické snahy Romů začlenit se a přispět ke společenským změnám. Vím to, protože naprostou většinu lidí, kteří tyto organizace zakládali, jsem znala a znám osobně. Dnes z těchto organizací funguje asi pět, přičemž je otázka, zda se jedná o organizace romské nebo tak zvaně „pro-romské“, které často s autentickým romským hnutím mají společného jen velmi málo, pakliže vůbec něco. Nadšením lidí, kteří tyto organizace, povětšinou občanská sdružení na místní úrovni, zakládali, stejně jako sedmdesáti tisíc členů federální Romské občanské iniciativy, politická reprezentace jak na pravici, tak na levici pohrdla.
Místo autentické občanské angažovanosti vláda dosadila profesionální tzv. nevládní a neziskové organizace, které tuto sice často naivní, neumětelskou, avšak upřímnou a akční občanskou angažovanost Romů prostě převálcovaly. Z Romů vlády udělaly klienty sociálních středisek, a ačkoliv to po vládě nikdo z Romů nežádal, ba právě naopak, jejich národnostní identitu vyměnila za identitu „nepřizpůsobivého občana“. Na námitky Romů nedbala a posléze vládou ustanovená Agentura pro sociální začleňování stejně jako koncepce, která jí byla dána vládou do vínku, vznikla vyloženě proti vůli a proti názoru, vyjádřeném romskými členy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Však také všichni vzpurní členové byli vládou obratem vyměněni. Ještě nutno dodat, že nejen proti vzniku Agentury, ale i proti jejímu personálnímu obsazení zbytky romské reprezentace marně protestovaly a upozorňovaly, že takovéto uspořádání nemůže fungovat. Inu – nefunguje. Romům tak zbyla jediná identita, totiž identita „sociálně nepřizpůsobivých“, neboť jejich národnostní identita není ani dnes v zásadě povolena, natož aby byla podporována. Všechny vlády se pak velmi diví, že Romové v této své umělé sociální identitě, podporované obrovskými granty pečujících organizací, přetrvávají. Nic jiného totiž nemají.
Pokud bych měla shrnout činnost všech zmocněnců pro záležitosti Romů v ČR, nezbývá mi než jmenovat pány Bratinku, Uhla, Mlynáře, Kocába… ti všichni se zpronevěřili myšlence svého údajného guru, Václava Havla, a místo naplnění původních slibů Romům, že budou uznání jako národ a budou moci alespoň spolurozhodovat o svých záležitostech, dali jim faktickou identitu sociálně patologické skupiny osob bez národnostních práv. I těmto soudruhům k dosaženým výsledkům gratulujeme, zejména pak gratulujeme k udržení stranické linie vytýčené již soudruhem Hoffmannem.
Jen na okraj podotýkám, že ti stejní lidé, kteří dovedli řešení romského problému do dnešního zcela neutěšeného stavu, se aktivně hlásí k řešení problému tak zvaných migrantů a poučují nás, jak jsme xenofobní, když odmítáme islám. Zároveň se opět pasují na jediné vhodné a kompetentní řešitele tohoto nového národnostně-ideologického problému. Po zářných výsledcích, kterých dosáhli při řešení romských záležitostí bych řekla, že už stačilo…
Výsledky řešení národnostní problematiky cestou tak zvané sociální práce s příslušníky toho kterého národa je přitom dobře známé. V roce 1994 zveřejnila vláda USA zprávu, nazvanou „Aljaška 1994“, která pravdivě vylíčila důsledky dopadů sociálních programů na eskymácké obyvatelstvo na Aljašce. Zpráva konstatovala, že dnes lze na Aljašce najít jen rozvrácené trosky původních obyvatel, které podlehly alkoholu, drogám, jinde dávno vymizelým nemocem a nachází se v naprostém morálním rozkladu, neboť tak zvané dobré úmysly sociálních programů inuitské národy zcela zdecimovaly. Stejná situace je v Kanadě, kde se v šedesátých letech dopustila vláda na Inuitech, dříve Eskymácích, obdobných zvěrstev jako komunistická vláda na Romech v 50. létech. V Československu se zabavovali koně a sundávala se kola z kočovných vozů, v Kanadě se vybíjeli eskymáčtí tažní psi. Zoufalý úpadek Inuitů nemůže zastavit ani pozdnější vznik kanadského severního teritoria – Nunaviku, s jeho nepřeberným nerostným bohatstvím, které je Inuitům k disposici. Zcela stejně vyznívající jsou i zprávy o tak zvané převýchově Aboriginců v Austrálii, ke kterým také docházelo prostřednictvím adopčních a sociálních programů.
Tato obecně známá fakta, totiž, že příslušnost k národu či národnosti je součástí individuální lidské duše a tu když člověku seberete, tak mu seberete i jeho vlastní identitu, jeho vlastní já a tím z něj vytvoříte mentální trosku, vláda, respektive všechny vlády České republiky soustavně ignorují. V nejlepší plzákovské tradici radící ono pověstné „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ nikdy nepřizná vláda chybu, natož aby se ji pokusila napravit změnou přístupu, který očividně přináší zcela kontraproduktivní výsledky. Následkem pochybné protiprávní i protiústavní vládní politiky je, že prostřednictvím státních nákladů je ve skutečnosti páchána na romském národě genocida – a to ještě za nepřejícné závisti české společnosti, která doposud nepochopila, že sociální experiment na Romech je pouze pilotním projektem zkoumajícím, jak zlikvidovat jakoukoliv národní identitu, tedy včetně té české.
Jak by řekl klasik: to nevymyslíš…
Vrátím se však k názvu tohoto semináře a zodpovím na otázku, co je největší bariérou efektivní integrace romské komunity. Je to současný sociální systém. Jeho rezervy nejsou žádné, protože je zcela zvrácený. Pouze tehdy, když se stane nástrojem sociální, a nikoliv národnostní politiky, můžeme se vůbec bavit o tom, zda má či nemá nějaké rezervy. V současné době nemohu říci nic jiného, než že jako celek jej považuji za zcela kontraproduktivní.
Bylo by nefér, kdybych jen kritizovala a nenabídla ani náznak řešení. To je jasné: návrat k řešení „romské otázky“ jako otázky národnostní. Zavedení stálého dialogu s byť i roztříštěnou romskou reprezentací. Současné omezení aktivit těch, kteří si tak zvanou romskou otázku v podstatě privatizovali a udělali si z ní dojnou krávu.
Přála bych nejen Romům, ale nám všem, aby se to jednou povedlo.
klara.samkova@lawyers.cz
P.S. k tištěné verzi tohoto projevu:
V listopadu 1989 autorka spoluzaložila Romskou občanskou iniciativu. Po ustavení Koordinačního centra Občanského fóra začala pracovat jeho národnostní komisi. Od června 1990 byla za Romskou občanskou iniciativu na kandidátce Občanského fóra zvolena poslankyní Federálního shromáždění; pracovala v ústavně-právním výboru. Členkou Romské občanské iniciativy byla do roku 1994, kdy se tato strana fakticky rozpadla. Neformální poradkyní různých částí romské reprezentace byla ještě zhruba dalších deset let. Událostí od listopadu 1989, které popisuje, byla osobně účastna. Citované dokumenty má k disposici ve svém soukromém archivu.
