Petr Hájek,komentář
22.4. 2018 Protiproud
Jediný, kdo „udržel fazónu“ – byl opět prezident Zeman. Především tím, že jednal autenticky. Je nevěřící, ateista, levičák. Proto nešel do katedrály na znesvěcující mši, ale na sjezd, „posvěcující“ potenciálně možné „zmrtvýchvstání“ politiky – v níž věří.
Víkendové „dvojpředstavení“, v němž hrál poctivě jen prezident Zeman, zatímco pokrytci a oportunisté se shromáždili v katedrále, aby zde uctívali… koho vlastně?
Oba významné akty – nejen, ale především v symbolické rovině – Kavárna okamžitě spojila do útoků na Miloše Zemana. Její mediální paže (ČT, ČRo, Bakala) vytvořily fiktivní „skandál“, v přeneseném smyslu tak trochu podobný poslednímu slavnému „chemickému“ videu Bílých přileb v Sýrii: V televizním zpravodajství jsme viděli, že Kardinál Duka při mši kritizoval prezidenta, protože dal přednost sjezdu komunistů před uctěním památky Josefa Berana ve svatovítské katedrále.
V nastaveném „formátu“ se pak nad tím unisono rozhořčovaly mnohé osobnosti trpasličích politických stran, kteří ve své beznaději doufají ve vyvolání slovenského modelu „diktátu ulice“ voličské menšiny, jež byla poražena v parlamentních a prezidentských volbách: každá alespoň trochu emotivní záminka je vhodná k vyvolání sorosovských „demonstrací“ proti vládě vznikající pod prezidentovou taktovkou.
Mission Impossible?
Zamíchat návrat tělesných ostatků kardinála Berana do tohoto politického koktejlu by v normálních dobách znamenalo prakticky „Mission Impossible“. Doba však normální není, proto lze téměř cokoli. Nejenže se nad Zemanovým „výběrem“ rozhořčuje (téměř úplně) bezvěrecká kavárenská veřejnost, jež jinak Církev přímo nenávidí. Zmateni byli i mnozí poctiví katolíci přítomní v katedrále přímo či prostřednictvím televize.
Aby ne, když se do prezidenta takto veřejně „opřel“ i kardinál, jenž má s hlavou státu jinak docela přátelské vztahy. Dokonce takové, že za Dukovo setrvání v kardinálské (a primasovské) pozici po blízkých pětasedmdesátých narozeninách (kdy musí dle pravidel papeži nabídnout „demisi“), se Miloš Zeman přimlouval dopisem do Vatikánu. Lze tedy říci, že se Kavárně konečně podařilo nabourat do jedné nikoli bezvýznamné skupiny Zemanových voličů a podporovatelů?
Možná ano. „Nesplnitelná mise“ sice neměla parametry hollywoodského trháku – a jen částečně jeho vznešené a drahé kulisy – ale vycházela z podobného pohádkového principu: padouch a hrdinové jsou jasní po prvním záběru. Že není v reálném světě tak snadné rozeznat kdo z nich je kdo? No právě. K tomu slouží všechny ty symboly, jež působí na divákovo podvědomí, takže nakonec klidně přijme opačnou interpretaci dobra a zla. V době kardinála Berana to bylo velmi podobné.
Významný čin
Fakticky se autenticky – a statečně – zachoval právě jen prezident. Jel na sjezd KSČM s radostným vědomím, že tím Kavárnu – její politiky i média – rozžhaví do běla. Ale nešlo mu jen o „běžnou“ provokaci. V projevu oslovil delegáty „soudruzi a soudružky“ (ironicky poznamenal, že jde o tradiční oslovení sociálních demokratů) a přihlásil se k levicovému vidění světa.
V situaci, kdy je politická levice i pravice v troskách, a zemi ovládá „antipolitické“ hnutí, šlo o významný politický čin. Miloš Zeman se tím přimlouvá za obnovení standardního politického provozu, za soutěž standardních politických stran, za klasickou politiku proti kavárenské (havlistické) politice „nepolitické“. Mohl si možná odpustit teatrální výzvy k „pokání“ (komunisté to nejednou udělali), ale je jasné, že pro primitivní mediální džungli si musel nechat alespoň něco na úrovni „první signální“ k obraně svého odvážného vystoupení.
Ještě podstatnější byl ovšem symbolický obsah. Prezidentova přítomnost na sjezdu komunisty samozřejmě definitivně legitimizuje. Po téměř třiceti letech, kdy jsou pravidelnou součástí parlamentu, zastupitelstev na všech úrovních – a kdy se přesto vládnoucí mediální falanga (a politici, kteří se jí bojí) tváří, že neexistují. Že voliči, kteří jim pravidelně odevzdávají statisíce hlasů, jsou občany druhé kategorie, jejichž zájmy mohou a musí být v parlamentu ignorovány.
Zbabělí socialisté dodnes nenašli odvahu zrušit své (víceméně „omylem“ přijaté) takzvané Bohumínské usnesení, kterým si v pravěku zakázali spolupráci s KSČM na vládní úrovni. Tím na více než dvě dekády znemožnili pravdivé (volebním výsledkům odpovídající) rozdělení sil v parlamentu. Proto vznikaly stále se opakující povolební „paty“. Ve spojení ČSSD-KSČM by se snadno vytvářely levicové vlády.
A tehdy by také mohla existovat skutečná pravice. Nikoli její topolánkovská respektive fialovská karikatura (o M. Kalouskovi nemluvme, ten jako „TOP“ lidovec neměl s pravicí nikdy nic společného). Bez levice pravice nemůže být (a naopak). A bez nich ani regulérní politická soutěž nazývaná mechanicky stále ještě „demokracií“. To byl hlavní smysl Zemanovy přítomnosti na komunistickém sjezdu. Zda i to je dnes už „Mission Impossible“ se teprve ukáže.
Festival pokrytectví
Je příznačné, jaký festival pokrytectví to okamžitě spustilo. Zvláště v podání pár desítek politiků z těch několika tisíc lidí přítomných v katedrále. Jak jinak, skoro nejpřesněji vše charakterizovala jako vždy mediálně oblíbená „denní husa“, poslankyně za ODS Miroslava Němcová. Její mimořádný politický rozhled, jakými obskurnostmi žije (dovnitř i navenek) spolu se svými soudruhy, vyjádřila takto:
„S radostí vítáme, že se podařilo splnit přání Josefa kardinála Berana a můžeme po padesáti letech od jeho úmrtí uctít návrat jeho ostatků do vlasti. Tento návrat je významným momentem života naší společnosti. Ukazuje na to, že zločiny komunistického režimu nejsou zapomenuty (…) Tento návrat nese hlubokou symboliku v době, kdy čelíme ataku na dosavadní svobodný vývoj naší společnosti po roce 1989. V době, kdy si můžeme v plném rozsahu připomenout význam díla kardinála Berana i pro náš dnešní život, dochází k návratu komunistů k moci. Děje se tak z vůle prezidenta republiky Miloše Zemana a premiéra v demisi Andreje Babiše. Tento vývoj je ohrožením demokratického a svobodného života v naší zemi.“
Její hloupost je nejen příslovečná, ale dosahuje rozměrů dokonalosti. Co však víc: je totiž pravděpodobné, že tato paní (a s ní i valná většina vedení ODS) si tyto bláboly skutečně myslí. Političtí trubci a pokrytci, kteří se chtějí vést na mediální vlnce – a možná si stále ještě myslí, že jsou pravičáci. Ale tady nešlo jen o politickou „horizontálu“, ale také duchovní „vertikálu:
Když už kardinál Duka připustil – a dokonce sám podpořil – tyto trapné politické exhibice nad ostatky kardinála Berana, neměl zachovat alespoň formální aspekty církevní slavnosti? Jak je možné, že dovolil, aby po celou mši byli přítomni nevěřící? Po bohoslužbě slova se měli přece sebrat a odejít „ze sálu“. To by se to tam propucovalo! Ostatně Němcová a spol. to přece mají již na Hradě dobře nacvičené. Následovat ji opět mohli Kalouskové, Schwarzenbergové, Halíkové … no prostě všichni nevěřící, jejichž přítomnost mši znesvěcovala. Chudák pan kardinál Beran!
Kam s kloboukem?
Pokud si „diplomat“ kardinál Duka myslel, že něco napraví pozdější filipikou proti chystané obscénní urážce Krista a Církve v brněnské (noční) Huse na provázku, mýlil se. Nemluvě o tom, že toto jeho vyjádření se už – pochopitelně – do Bakalovy ČT nedostalo.
Zůstala tak jen pachuť zpolitizovaného představení nad ostatky našeho vzácného krajana a katolíka při jeho návratu do rodné země. A opět se vrací v kritické situaci. Při probíhající „popravě“, českého státu, na níž tak intenzivně a oddaně pracuje většina politických pokrytců (na rozdíl od komunistů skutečných bolševiků naší současnosti) přítomných v katedrále nad hroby českých králů.
Takže jediný, kdo „udržel fazónu“ – byl opět prezident Zeman. Především tím, že jednal autenticky. Je nevěřící, ateista, levičák. Proto nešel do katedrály na znesvěcující mši, ale na sjezd, „posvěcující“ potenciálně možné „zmrtvýchvstání“ politiky – v níž věří.
Klobouk dolů!
