Richard Siemko
22.4. 2018 Rukojmí
Co má společného hon na čarodějnice a současné aktivity demokratického bloku. Malý exkurs do historie a jeho konfrontace se rčením: nic nového pod sluncem. Zastánci demokracie se v době informační exploze cítí nejistě a hledají viníky své nejistoty jak už bývá bohužel zvykem všude jinde, než u sebe. Ve středověku zastánci konzervatismu nacházeli viníky své nejistoty i v jiných osobách, které označili za čarodějnice a upálili je. Hlásáš něco, co je v rozporu s dogmaty? Pak musíš být vyslanec ďábla! Že pro to nejsou důkazy? Nevadí. Stejně tě upálíme.
Dnes je sice už neupalujeme, nebo nevězníme, ale ostrakizujeme a bez důkazu obviňujeme ze všeho zla na světě. Tentokrát způsobil informační revoluci rozmach sociálních sítí. Vyrovnat se s touto informační revolucí není snadné a lidé na ni reagují různě. Proto je znovu v módě i hon na čarodějnice. Tentokrát jde o hon na Rusko, jako nejhoršího vnějšího nepřítele a jako vnitřní jsou u nás nejhorším nepřítelem komunisté. Proč tyto dvě množiny? Protože je není třeba spojovat přímo, každý přece ví, že v Rusku byl 70 let komunismus. Že už je v Rusku skoro 30 let demokracie? To nevadí, klidně přece můžeme tvrdit, že tam vládnou bývalí komunisté, nikdo jím přece nemůže věřit, že to je jinak. Jsou zlí a proto jím nemůžeme věřit.
Důkazů netřeba, ďáblovi se přece nedá věřit. Tento princip nejprve převládl v mezinárodním právu, kde se už tradičně nejprve střílí, pak se teprve mluví o vyšetřování. Posléze to použili také ve vztazích mezi pohlavími – k odsouzení muže stačí obvinění. Třeba z toho, co spáchal před dvaceti lety. Nebo se použije multikulturalismus a islamofobie. Hnutí Me Too zatím nedisponuje krásnými a chytrými raketami, ale i tak dokáže napáchat nevratné škody. Jak jinak lze vysvětlit chování některých západních politiků, kteří se zas a znovu uchylují k honu na čarodějnice – především na Rusko. Podle některých lidí je dobře, že Rusko podobnou demencí zatím netrpí.
Poslední události v Sýrii ukázaly, že druhá strana konfliktu, tedy Ruská federace, Čína a jejich spojenci, se zatím chová zdrženlivěji, snad proto, že se více válčí na Twitteru a televizních obrazovkách. Proto se náš svět ještě nepropadl do pekla velké války. Takže mě napadá jedna kacířská myšlenka: nezpůsobila to náhodou skutečnost, že východní elity netrápí digitální demence v takové míře, která postihla jejich západní protějšky?
Hon na čarodějnice může mít mnoho různých podob. Od inkvizičního teroru na zaostalé chudáky křivě nařčené z černé magie, či smilněním s ďáblem, až po promyšlenou kampaň, mající za úkol zdiskreditovat nepohodlnou skupinu lidí. Důvody a ideologie v tomto případě nehrají roli. Hon na čarodějnice se totiž může uspořádat v jakémkoliv režimu s jakoukoliv záminkou. Třeba i v tom, který se prohlašuje a současně je i vnímán, jako ten nejdemokratičtější na světě.
Mccarthismus rozjíždí obrovské fízlování, zastrašování, cenzurování poštovních zásilek a s tím spojený nelegální nátlak na každého, kdo se lišil. Podezřelí z neamerické činnosti jen s potížemi nalézali obhájce, protože advokáti se báli, že pokud budou řádně dělat svou práci, budou sami obviněni z komunistických tendencí. Současně byl vyvinut silný tlak na inteligenci – učitelé, univerzitní profesory, novináře, či spisovatele. Byli například nuceni k ponižujícím přísahám věrnosti režimu jako ve fašistické Itálii. Jeden z největších psychologů našeho století Erikson raději opustil svou univerzitu, než by přísahal, že není tím, čím opravdu nebyl – komunistou. Většina se samozřejmě nátlaku podvolila a mnozí z nich pak publikovali další antikomunistické texty.
Nevím jak vám, ale podobnost dnešních událostí u nás a v bývalých postkomunistických zemích, například v Polsku, Maďarsku není náhodná. Demonstrace v 15 městech najednou, příklon části umělců a především velké části médií, nelze chápat jinak, než že jsou organizované z jednoho centra.
Uvedu dva příklady, které jsou charakteristické a nejvíce známé. Nejdříve hon na Zemana, před jeho první volbou prezidenta a jeho pokračování dodnes. Druhým je Babiš a jeho enormní růst preferencí loni na jaře. Nejdříve byly vypuštěny pomluvy, Kalouskovy dluhopisy, Čapí hnízdo a když to nezabralo, našel se příliš iniciativní tvůrce žaloby kvůli trestnímu stíhaní. Že dodnes není pravomocně odsouzená údajná Babišova spolupráce s STB je jen třešinkou na dortu. Aby to nebylo málo, bylo vítězné ANO s Babišem v čele, vmanipulováno do jediné možnosti pro sestavení vlády s SPD a KSČM. Rozjezd včerejší kampaně proti KSČM a projevu prezidenta Zemana na jejich sjezdu, v konfrontaci s ostatky kardinála Berana jen dokazuje, že tito tvůrci současného honu na čarodějnice se nezastaví před ničím, co slouží jejich záměrům.
Richard Siemko
Co má společného hon na čarodějnice a současné aktivity demokratického bloku. Malý exkurs do historie a jeho konfrontace se rčením: nic nového pod sluncem.
Zastánci demokracie se v době informační exploze cítí nejistě a hledají viníky své nejistoty jak už bývá bohužel zvykem všude jinde, než u sebe. Ve středověku zastánci konzervatismu nacházeli viníky své nejistoty i v jiných osobách, které označili za čarodějnice a upálili je. Hlásáš něco, co je v rozporu s dogmaty? Pak musíš být vyslanec ďábla! Že pro to nejsou důkazy? Nevadí. Stejně tě upálíme.
Dnes je sice už neupalujeme, nebo nevězníme, ale ostrakizujeme a bez důkazu obviňujeme ze všeho zla na světě. Tentokrát způsobil informační revoluci rozmach sociálních sítí. Vyrovnat se s touto informační revolucí není snadné a lidé na ni reagují různě. Proto je znovu v módě i hon na čarodějnice. Tentokrát jde o hon na Rusko, jako nejhoršího vnějšího nepřítele a jako vnitřní jsou u nás nejhorším nepřítelem komunisté. Proč tyto dvě množiny? Protože je není třeba spojovat přímo, každý přece ví, že v Rusku byl 70 let komunismus. Že už je v Rusku skoro 30 let demokracie? To nevadí, klidně přece můžeme tvrdit, že tam vládnou bývalí komunisté, nikdo jím přece nemůže věřit, že to je jinak. Jsou zlí a proto jím nemůžeme věřit.
Důkazů netřeba, ďáblovi se přece nedá věřit. Tento princip nejprve převládl v mezinárodním právu, kde se už tradičně nejprve střílí, pak se teprve mluví o vyšetřování. Posléze to použili také ve vztazích mezi pohlavími – k odsouzení muže stačí obvinění. Třeba z toho, co spáchal před dvaceti lety. Nebo se použije multikulturalismus a islamofobie. Hnutí Me Too zatím nedisponuje krásnými a chytrými raketami, ale i tak dokáže napáchat nevratné škody. Jak jinak lze vysvětlit chování některých západních politiků, kteří se zas a znovu uchylují k honu na čarodějnice – především na Rusko. Podle některých lidí je dobře, že Rusko podobnou demencí zatím netrpí.
Poslední události v Sýrii ukázaly, že druhá strana konfliktu, tedy Ruská federace, Čína a jejich spojenci, se zatím chová zdrženlivěji, snad proto, že se více válčí na Twitteru a televizních obrazovkách. Proto se náš svět ještě nepropadl do pekla velké války. Takže mě napadá jedna kacířská myšlenka: nezpůsobila to náhodou skutečnost, že východní elity netrápí digitální demence v takové míře, která postihla jejich západní protějšky?
Hon na čarodějnice může mít mnoho různých podob. Od inkvizičního teroru na zaostalé chudáky křivě nařčené z černé magie, či smilněním s ďáblem, až po promyšlenou kampaň, mající za úkol zdiskreditovat nepohodlnou skupinu lidí. Důvody a ideologie v tomto případě nehrají roli. Hon na čarodějnice se totiž může uspořádat v jakémkoliv režimu s jakoukoliv záminkou. Třeba i v tom, který se prohlašuje a současně je i vnímán, jako ten nejdemokratičtější na světě.
Mccarthismus rozjíždí obrovské fízlování, zastrašování, cenzurování poštovních zásilek a s tím spojený nelegální nátlak na každého, kdo se lišil. Podezřelí z neamerické činnosti jen s potížemi nalézali obhájce, protože advokáti se báli, že pokud budou řádně dělat svou práci, budou sami obviněni z komunistických tendencí. Současně byl vyvinut silný tlak na inteligenci – učitelé, univerzitní profesory, novináře, či spisovatele. Byli například nuceni k ponižujícím přísahám věrnosti režimu jako ve fašistické Itálii. Jeden z největších psychologů našeho století Erikson raději opustil svou univerzitu, než by přísahal, že není tím, čím opravdu nebyl – komunistou. Většina se samozřejmě nátlaku podvolila a mnozí z nich pak publikovali další antikomunistické texty.
Nevím jak vám, ale podobnost dnešních událostí u nás a v bývalých postkomunistických zemích, například v Polsku, Maďarsku není náhodná. Demonstrace v 15 městech najednou, příklon části umělců a především velké části médií, nelze chápat jinak, než že jsou organizované z jednoho centra.
Uvedu dva příklady, které jsou charakteristické a nejvíce známé. Nejdříve hon na Zemana, před jeho první volbou prezidenta a jeho pokračování dodnes. Druhým je Babiš a jeho enormní růst preferencí loni na jaře. Nejdříve byly vypuštěny pomluvy, Kalouskovy dluhopisy, Čapí hnízdo a když to nezabralo, našel se příliš iniciativní tvůrce žaloby kvůli trestnímu stíhaní. Že dodnes není pravomocně odsouzená údajná Babišova spolupráce s STB je jen třešinkou na dortu. Aby to nebylo málo, bylo vítězné ANO s Babišem v čele, vmanipulováno do jediné možnosti pro sestavení vlády s SPD a KSČM. Rozjezd včerejší kampaně proti KSČM a projevu prezidenta Zemana na jejich sjezdu, v konfrontaci s ostatky kardinála Berana jen dokazuje, že tito tvůrci současného honu na čarodějnice se nezastaví před ničím, co slouží jejich záměrům.
