Patrick Ungermann
25. 4. 2018
Přečetl jsem si stanovisko, že ilegální migrace započala v roce 1492. Z pohledu indiánských kultur i civilizací je to pravda. Shodou okolností v napínavém dokumentárním pořadu ze středoamerického pralesa ukazovali vědci pravděpodobnou rozlohu mayského města. Za pomoci satelitních záběrů podávala obrazovka počítače snímek sídliště, jak rostlo do desítek kilometrů dnešní tropické džungle. Pole se zavlažovací soustavou a pastviny, které by náročnou aglomeraci uživily, svíraly kolem ztraceného města další stovky kilometrů čtverečních. Město se stavělo dál a dál, jako by bylo slepé, až už se nedařilo ho nasytit.
Poptávka po energiích přerostla energetické zdroje a v poměrně krátkém čase několika roků to celé udělalo bác! Hle, varovný příklad.
Já ale chci mluvit o něčem jiném. Představme si tu práci s jednou lodí, se stem lodí, aby se na stavbu města svozil materiál. Představme si námahu při shánění, štípání a dopravě materiálu. Představme si vypětí duševních sil projektantů města, vypětí praktického rozumu těch, kdo stavbu řídili a konečně vypětí tělesných sil všech zúčastněných dělníků. A představme si to den co den na mnoho let. A konečně pracovitost těch, kteří ten velkoměstský mumraj „jenom“ udržovali při životě a v tempu! Tak co? Bolí nás celý člověk, jen na to pomyslet?
Přemýšlím nad prací, jako nad usilovnou činností od pondělí do pátku, ale i v čase dokolečka dokola po celý pozemský život. Tady je práce tavicí pecí, do které sypete suroviny a ze které tekou plody pospolitého života. A najednou vás opustí vůle k životu, vy opustíte práci a její plody zarostou pralesem. Brrr – tohle zažít!
Něčeho podobného se stali svědky lidé narození jako můj tatínek (1933) a jako já (1973). Tatínek nemohl studovat pro špatný původ (po mamince Němec, z úřednické rodiny, jeho otec pracoval na kapitalisty). Takové oficiální zdůvodnění stačilo, aby můj otec, jako šestnáctiletý kluk, mlel surový azbest, nebo pracoval v trojsměnném provozu u papírenského stroje. Potom ho startovní čára nasměrovala na stavbu nové hutě Klementa Gottwalda, několikrát fáral za trest, sloužil u Pomocných technických praporů a až potom na pořádné vojně. Vypracoval se a znovu šel se sto tisíci úředníky do dělnické profese, aby stavěl tepelnou elektrárnu a až pak dělal normovače, až nakonec propagačního malíře, fotografa a stavbyvedoucího. Okamžitá práce, kdykoli se vyhlásila pracovní pohotovost při úderných akcích a při bleskovkách. Práce o sobotách a bez peněz na odjezd vlakem domů. To nebyl nějak nepříznivý osud. Byla to situace stovek tisíc pracujících. Vyrostlo ocelové srdce republiky, těžké strojírenství, stát se stal potravinově soběstačný, byl sklářskou velmocí a textilní továrnou střední Evropy.
Pořád si nemohu v hlavě srovnat tu kuriózní situaci v osmdesátých letech, kdy zřetelně vázly dodavatelsko-odběratelské vztahy, a v devadesátých letech, kdy textilky a potravinářské závody bankrotovaly, jako utržená lavina. Zatímco osmdesátým letům vévodila nedostatkovost, devadesátá léta nešla žádnou žebrotou. Poslední desítka let dvacátého století si vystačila s tím, že se prodaly výsledky práce až z doby nové hutě Klementa Gottwalda a plynule se spousta pracovních zdrojů, sil a prostředků převedla na zahraniční investory. Ti investovali buď do další výroby, nebo do bankrotu, aby se jim u nás netvořilo konkurenční prostředí. Z těch dob mám nejdražší obyčejné triko na světě za dvacet tisíc korun. To byla zhodnocená cena mých akcií v Harvardských fondech, suma, za kterou mi pan Viktor Kožený poslal bavlněné tričko a nic víc.
Vem to nešť a nešť to taky vzal. Viděl jsem dost továren, opuštěných čestně i nečestně. Účastnil jsem se poslední útraty jedné z likvidačních komisí. Pozoroval jsem poničené a schválně poničené cukrovary. Zatímco politici mluvili složitěji, a snad i bystřeji než ti předchozí, zarůstala zemědělská družstva plevelem, tenčily se sady, smysl holého národního života se dosud tolik nezpochybňoval, hodnota našich skutečných statků už ale byla velmi pochybná.
Když dědečkovi státní statek znárodnil polnosti a zvířectvo, stal se děda zaměstnancem státního statku. Do statku jsem za dědou často a rád chodil. Hned pod kravínem pracovala mléčnice, odkud jsme odebírali mléko i smetanu. Vedle stály hangáry a dílny soustružníků, svářečů, mechanizátorů. Nad dílnami úřadovali zootechnik, mzdové účetní, kádrovačka a ředitel statku. Výš byly pastviny. Sám statek začínal jako pastvinářské družstvo. Po vesnici zlátla obilná pole nebo pole zelených kukuřic. Skot se na pastvu a z pastvy svážel. Hnojilo se z místních zdrojů (bio) i ze skladu hnojiv. Ano, práškovalo se. Statek, který zaměstnal místní i přespolní ze dvou generací, přechod na akciovou společnost nepřežil. K pustnoucímu zámku (poněvadž panstvo nesmělo být) se přidal chátrající statek (protože nemohl být státní). Chodím tudy jako v pralese: Pole zarostla úhorem, březinami, hlohy. Kdosi vysadil krkavce. „Ochranáři“ přírody přidali zmije a vlky. Vlci se zdárně množí a nezdárně hubí poslední stádo ovcí. Ze strojního vybavení zbyl zlomek. Z budov budovy dvě, funkční je jen jedna. Chybí dokumentaristé, satelitní scany a počítačové simulace bývalého růstu. Prosperita, nejdřív demoralizovaná nedostatkem vůle tvrdě pracovat, vzala za své, jak jen to bylo možné – v řádu několika let.
Zdá se, že stopy po práci dělníků i brigád skoro nejsou v krajině patrné. I tady příroda přebíjí civilizaci, jako tenkrát u Mayů. Vím, že psychotronici umí mapovat sídla, jejich ruch, růst i tragiku tisíce i desetitisíce let nazpátek a věřím, že lidé přísně smysloví jim to nikdy neuvěří. Sám jsem se dopracoval k víře, že z vesmírné kroniky života a práce nikdy nic nezmizí. My máme v Čechách velmi vyvinutý smysl pro nadsmyslovou moudrost. Jednak už zmíněnou psychotroniku založil jako vědní obor náš vědec. Anebo například naši pohádkoví čerti nejsou zlí ďasové. Jsou to tak trochu jiní zaměstnanci boží spravedlnosti. Trestají zlo, neubližují dobru – to je moudré stanovisko. A nanejvýš jasnozřivé je, že svátek lásky i práce světíme v jeden den. Sebetvrdší norma může při nárazu na strop, na protivenství nebo na antisílu podehnít a zpráchnivět. Když ale spojíme práci s láskou (to si pak prozpěvujeme nebo se dobře snášíme s lidmi), dosáhli jsme statků duševních, nesmazatelných. Jsem rád, že jsem na světě něco udělal – to je lejstro, které nás doprovodí do vesmírné kroniky života, do kapitoly bez výmazu. Nuže, buď lásce zdar a práci čest…
