Zbyněk Fiala: Školní píle s pilníky

Vláda Andreje Babiše chce prokázat akceschopnost i v demisi, a tak prší nápady. K těm dobrým počítám pokus o návrat k dávné školní praxi, kdy se děti jednou týdně vypravily do dílen nebo na zahrádku a pokoušely se něco vytvořit vlastníma rukama. Ne všude se to dařilo, ne každému se to líbilo, a možná ani samotný důvod, kvůli kterému se k tomu dnes vracíme, není nejpřitažlivější. Vypadá to jako snaha přesvědčit část mladé generace, aby mávla rukou nad vyhlídkami dalšího studia, protože ve fabrikách chybí obsluha spousty strojů. Nejsou lidi, křičí průmysl, něco s tím udělejte!

Jenže lidé tu nejsou kvůli strojům, ale stroje jsou tu kvůli lidem. Dnešní nedostatek pracovníků a řemeslníků je projevem zaostalosti české ekonomiky, která byla budována na výhodách laciné práce, jakou v těch vyspělejších zemích nahrazují robotické linky. U nás se taková technika nevyplatila, taky proto, že doma něco takového vznikalo málo a dovoz se prodražoval nesmyslnou politikou laciné koruny. Navíc je to jedno, jsme kolonie, nic nám nepatří.

Teď však prožíváme jakési přechodné období, a když se znovu šlápne vedle, bude ještě hůř. Ano, je konjunktura a nejsou lidi. Mzdy jdou nahoru, to je správné. Koruna posiluje, to je taky správné. Ale firmy už uvažují, jak se těmto úskalím vyhnout i bez dodávek Ukrajinců, a tak až se to promítne i do posunu v průmyslových provozech, práci převezmou automatické linky a lidí bude najednou moc.

Zítra se to ještě nestane, ale tahle změna určitě nastane dřív, než děti vylezou z nových školních dílen. Když je tam budeme připravovat jen k manuální práci, měla by zahrnout i obratné vybírání almužny do čepice. Zkušenosti ze školní dílny a zahrady můžou mladé generaci posloužit jen tehdy, pokud budou přípravou na skutečný svět, do kterého vyroste.

Věřím, že to bude nádherný svět, kterému dnes děti často rozumí lépe než my. Je to podobné jako ve výchově informatiky, kde většina kluků a holek zvládá digitální hračky lépe než učitel, a proto zlobí nebo zarytě paří pod lavicí, aby hodinu nějak přetloukli. Do onoho nádherného světa, který je přichystán pro naše děti, mi umožnil nahlédnout už před pěti lety americký autor Chris Anderson svojí knihou Makers: The New Industrial Revolution. Jeho nová průmyslová revoluce je přitom trochu jiná než Průmysl 4.0, který na sebe častěji strhává pozornost.

Je to revoluce malých dílen, které si mohou dovolit vlastní roboty a 3D tiskárny sestavené za pár šupů ze stavebnice. Odehrává se to zatím častěji mezi hobbisty, kteří se sdružují v garážích nebo opuštěných továrnách. Na svých konstrukčních návrzích volně spolupracují na síti. Výsledkem práce není výkres nebo prototyp, ale soubor pro stroj řízený počítačem, jehož příkazy tak samy převedou do hmoty. Bity se přesunou do atomů. Kdo to sám nezvládne, pošle to do lepšího stroje v nějakém specializovaném provozu, jaké pro tyto účely vznikají.

Bude tedy obojí, i Průmysl 4.0, i lokální dílny. To první se mladí jednou naučí ve fabrice, kam přijdou jako inženýři, to druhé – i jako lákadlo pro inženýrskou dráhu – se mohou začít učit ve škole. Pokud zvládnou nejen upnout díl do svěráku a šimrat ho na zádíčkách pilníkem, ale také programovat a obsluhovat robotickou vyřezávačku nebo aditivní obráběč, který si nota bene samy postaví, dostanou tak vedle vzdělání i notnou dávku svobody.

Škola by neměla děti učit, jak být ukázněným a skromným zaměstnancem, to je naučí život. Měla by je učit, jak být věčně nespokojeným vynálezcem, i kdyby vynalézal jen stále lepší trakař. Měla by je učit odvaze k výpravám po hrbolaté stezce mezi nápadem a chlebem. Měla by je naučit technicky myslet, a pak myšlenku rozvíjet do něčeho, co lze nejen vyrobit, ale taky prodat nebo nabídnout k dalšímu využití.

Škola by měla děti vodit po cestách, po kterých chodil Křižík, Škoda, Kolben a Daněk, techničtí tvůrci a vynálezci, ze kterých se stali zakladatelé oborů a průmyslové moci Československa vůbec. Jak to dělali? Jak se objevuje praktická využitelnost fyzikálního principu a jak se hospodaří s tvůrčím kapitálem? Jak rozvrhnout síly v týmové práci a zrychlit průchod slepých uliček, abych se dobral k výsledku, který je k něčemu užitečný? I kdyby to mělo být jen ptačí krmítko s ochranou před toulavou kočkou.

Moudrá škola, a s jinou nepočítám, by měla učit celému ekosystému tvůrčí práce, ukazovat, co všechno je potřeba a jak to musí spolupracovat. K čemu jsou banky, poradenské firmy, co má dělat obec a na co jsou spolky a sdružení, aby se lidem práce líbila a přinášela plody. Až ze školy odejdou se závěrečným vysvědčením, pomohou nám takový svět budovat jako zanícení občané.

A spojí se i s těmi, kteří se učili jinou sadu znalostí na školním pozemku. Samozřejmě, pokud jim učitelé dokázali vysvětlit, v čem spočívá bohatství živé půdy. Některým dětem možná školní zahrada nabídne první příležitost ochutnat skutečné rajče a zjistit, že je podstatně lepší než bledý předmět nacpaný spoustou chemie, který se k nám dováží přes celou Evropu, aby se ničení půdy, přírody a lidského zdraví doplnilo i dostatečným prosmraděním vzduchu.

Práce na školním pozemku by proto měla být doplněna praktickým poznáváním výhod lokálního hospodaření, místního zpracování místních zdrojů, jak se to děje ve školách, dodávajících do své vlastní školní kuchyně. Tohle zároveň učí radosti z práce. Lekce svobody pak obsahují základy individuálního či družstevního podnikání, neboť je lepší být subjektem, než objektem.

Školní dílny a pozemky by tak mohly děti naučit, že podnikání není někoho nápaditě okrást, ale být užitečný a vytvářet si pro to prostor. K tomu by se měly dozvědět, co musí vyžadovat od státu a úřadů a co od obce a dalších součástí společenského ekosystému, aby to fungovalo. Když to pak fungovat bude, bude to přát připraveným. To poznáme, v obcích a regionech bude narůstat podíl české ekonomiky, a tím se zároveň bude snižovat míra naší koloniální závislosti.

Jistě, jsou tu překážky. Školy už dávno své dílny použily na něco jiného. Pokud z nich vznikla učebna informatiky, nic se neděje, stačí se posunout o další kousek s novou technikou. Také pozemky mohou některým školám chybět. A nejen jim. Každá obec by měla mít aktivní zemědělské zázemí, které slouží něčemu lepšímu, než je produkce bionafty a zemědělských dotací. Chybí také učitelé a odborníci pro nové disciplíny. Opět, tihle odborníci chybí taky všude. Jde o rozsáhlejší problém než pouhé heslo a reakce na fakt, že nejsou lidi. Je to historická výzva, je to příležitost pro vůdce a vizionáře. Tady může vzniknout nový velký třesk, třesk velké „malé ekonomiky“, sem třeba hrnout peníze. Školy jsou jen začátek.

Školní dílny a pozemky by tedy měly být přípravou na nový krásný svět plný nebývalých radostí a svobod, které nám přinášejí nové technologie a prozření z globalizace. Samozřejmě, že to může dopadnout i jinak a svět, do kterého ty děti přijdou, bude naprosto hnusný. Zhnusit jej lze tím, že se ještě více vyostří závislost na centrálních dodavatelích mezd a důchodů, prostě všeho. Že se ještě víc vyhrotí naše otrocká závislost na koloniálních poměrech, které od nás chtějí jen držet hubu a krok a odevzdávat peníze do zahraničí. Ale tohle by se děti učit neměly, jinak nebude nikdo, kdo by nás z toho vyhrabal.

– – –