Tomáš Pecina
21. 3. 2018 Paragraphos
Doba, jež bývá – hrubě nespravedlivě – nazývána temným středověkem, měla, pokud se trestní politiky státu týče, jasnou a nezpochybnitelnou logiku, vedenou fundamentální a praxí prověřenou právní zásadou mladý viselec na stáří nekrade. Popravy byly relativně levné, pobyty ve vazbě krátké a spravedlnost vzorně efektivní a odstrašující. Novověk přinesl humanismus, moderní penologii a s ní myšlenku, že zločince je možné napravit již na tomto a nikoli až na onom světě. Výsledek je, tak jako u většiny novot, tristní, zato růst nákladů enormní.
Věznění zločinců je neefektivní a nákladnou kratochvílí, vyhlídka na to, že se z nich po propuštění stanou vzorní občané a daňoví poplatníci a nikoli ještě větší ničemové než na počátku inkarcerace, mírně řečeno nevalná, a každý stát by se proto svých vězňů nejraději zbavil. Totéž platí i o Jihoafrické republice, které k vlastní nelibosti nezbývá než věznit nejslavnějšího žijícího českého gangstera Radovana Krejčíře. Proto, když selhal Krejčířův pokus o útěk z tamního kriminálu, zavládlo v oné zemi rozčarování; to však nyní vystřídala opatrná naděje, an vězeň prohlásil, že by se chtěl nechat vydat do České republiky, a soud tomuto procesu dal nyní zelenou.
Pokud se plán realisuje, hrozí, že odsouzený svůj slib splní a po převozu procesně použitelným způsobem vyjmenuje osoby, kterým v době své aktivní podnikatelské dráhy platil za beztrestnost. Nejhorší variantou by bylo, že by na všechno existovaly i důkazy, a pokud je tomu opravdu tak, pak, troufáme si tvrdit, by mythy opředený Mrázkův archiv byl oproti archivu Krejčířovu než příslovečným jahodovým puddingem
.
Ale netřeba zoufat, milí orgáni činní v trestném řízení: naděje v podobných případech umírá poslední. Umělecky to už před desítkami let vyjádřili klasikové trestněprávního genru, kteří ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, věrně popsali nejen roli soudního znalce, ale geniálně ztvárnili i nadcházející události v kause Krejčíř.
