Napsal/přeložil: Boris Džerelijevskij
17.2. 2018 Eurasia24
Názornou ukázku systémové krize Spojených států představuje program nejnovějších torpédoborců třídy Zumwalt. Ztrácí se v něm další a další miliardy dolarů, přitom americký průmysl není schopný jej dotáhnout do navrhované podoby, nemluvě o úplném selhání vývoje hlavního zbraňového systému. Namísto nejdokonalejší lodi světa má realita až tragikomickou podobu.
Nejnovější americký torpédoborec USS Michael Monsoor DDG-1001 programu Zumwalt opustil v prosinci loděnici a zahájil první etapu provozních testů na moři. Jeho konstruktéři a posádka ověřují činnost hlavních systémů. Název lodi připomíná památku důstojníka amerického námořnictva Michaela Monsura, který zahynul v Iráku v roce 2006. Ten byl členem smíšeného oddílu námořních „speciálů“ USA a iráckých vojáků. Monsur přikryl vlastním tělem granát vržený ze strany nepřítele. Za cenu vlastního života zachránil životy tří amerických spolubojovníků a osmi Iráčanů. V dubnu 2008 pak americký prezident George Bush podepsal výnos o vyznamenání Michaela Monsura Medailí cti in memoriam. Ten byl již za svého života za službu v Iráku vyznamenán i medailí „Stříbrná hvězda“.
Je věcí USA, zda stojí za to pojmenovat po takovém hrdinovi loď, postavenou v rámci tak zjevně neúspěšného projektu, jakým je projekt Zumwalt. Američtí mariňáci už dali torpédoborci svůj vlastní název – „železo“, a to nejen podle neobvyklého vzhledu, ale i z důvodu jeho, mírně řečeno, průměrných schopností.
Cesta nikam
S jistou dávkou ironie současně s oznámením o zahájení provozních testů druhého torpédoborce třídy Zumwalt vešlo ve známost, že se americké velení rozhodlo odmítnout armádní využití tzv. railgunů – elektromagnetických děl, které se měly stát hlavní zbraní této třídy plavidel. Pro ty byla vlastně i celá třída torpédoborců Zumwalt projektována.
Cena „torpédoborce budoucnosti“ se vyhoupla na 7 miliard dolarů, to je víc než cena letadlové lodi Nimitz. Fungující model railgunu, který by bylo možno podrobit vojskovým zkouškám, se však sestrojit nepodařilo, přestože jeho vývoj probíhal 12 let. Realizace jeho základního principu již přišla na 500 milionů dolarů, ale požadovaných výsledků nebylo dosaženo a projekt bude nejspíš ukončen.
V rámci objektivity je třeba uvést, že railgun zkonstruovaný na zakázku vojenského námořnictva USA funkční je, místo požadované rychlosti střelby 10 výstřelů za minutu je však schopen vystřelit pouze čtyřikrát. Existují navíc důkazy o mimořádně malé životnosti hlavních součástí zbraně, přestože její tvůrci údaje o počtu výstřelů, po kterých je tyto součásti nutno vyměnit, pečlivě tají.
I kdyby však railgun svými parametry odpovídal požadavkům námořnictva, bylo by jeho použití na Zumwaltu víc než problematické vzhledem k nepostačujícímu výkonu lodního elektrického generátoru. Během střelby by totiž musely být odpojeny ostatní systémy lodi, takže by se prakticky stala „slepou a hluchou“. Řešení tohoto problému není aktuální. Zato ovšem vyvstal nový problém – čím tedy „loď budoucnosti“ vyzbrojit?
Bezzubá „hrozba moří“
Jednoduše řečeno záměna elektromagnetických, resp. laserových zbraní za tradiční výzbroj raketovými či dělostřeleckými systémy vyvolala potřebu radikálního přepracování celého projektu. Na to však již nebyl ani čas, ani prostředky. Projekt „torpédoborce budoucnosti“ i tak přišel daňové poplatníky USA na 22 miliard dolarů.
Cena vlastního Zumwaltu (7 miliard dolarů) je vyšší než cena poslední letadlové lodě třídy Nimitz uvedené do služby (tou byla USS George G. H. Bush – CVN-77 v r. 2009; pozn. překl.) a její další zvyšování už prostě nebylo možné. A tak byly zbraňové systémy vybírány z toho, co bylo zrovna k dispozici. V lodním arzenálu tak chybí protilodní rakety, jež jsou dnes nezbytnou součástí výzbroje všech projektů, které si činí nárok na univerzálnost.
Torpédoborec se může svým soupeřům na moři postavit pouze dělostřeleckými systémy ráže 155mm, které jsou sice účinné, ale (opět) mají malou rychlost střelby (10 výstřelů za minutu). Mimo to má Zumwalt 20 odpalovacích zařízení pro rakety s plochou dráhou letu Tomahawk se zásobou 80 raket. Otázka zní: stálo to za to? Vždyť například modernizovaná jaderná ponorka třídy Ohio nese Tomahawků 154 a náklady na její modernizaci jsou zhruba čtyřikrát nižší, než je cena Zumwaltu.
Podle původního technického zadání má být jedním z hlavních úkolů Zumwaltu protiraketová a protivzdušná obrana. Tyto úkoly by měly plnit raketové systémy RIM-162 ESSM s dálkovým dosahem do 50 km a s dostupem 15 km, což je pro takto mohutnou loď málo, tím spíš pak pro zajištění obrany celé útočné skupiny letadlové lodě (CSG – Carrier Strike Group) nebo většího námořního prostoru.
Neviditelný – a slepý
Navíc je třeba poznamenat, že palubní radary Zumwaltu mají oproti technickému zadání armády jen poloviční výkonnost. Pancéřování torpédoborec nemá. Má sice kevlarové ohrazení citadelového typu, které odolá střepinám, ale před ruskými raketami s průbojnými hlavicemi ho neochrání.
Odpalovací zařízení raket také nejsou chráněna a mohou být poškozena třeba i střelbou velkorážních kulometů, kterými jsou vyzbrojeny například čluny somálských pirátů.
Hlavní chloubou torpédoborce je jeho „neviditelnost“, nebo lépe řečeno snížená viditelnost pro radiotechnické pátrací prostředky, dosažená díky speciálnímu tvaru trupu a nástaveb. Ty jsou maximálně hladké, zužující se směrem nahoru, takže lodi dodávají futuristický vzhled. Celá loď pak má speciální nátěr pohlcující radarové paprsky. Díky nátěru a technologii stealth vypadá loď o délce 183 metrů na obrazovce radaru jako malá jednostěžňová plachetnice. Ze stejných důvodů má plavidlo výrazný kloun, jehož úkolem je dobře „řezat vodu“ (tj. omezit stopu za lodí).
Silueta a bojové kvality Zumwaltu silně připomínají kasematové obrněné monitory z období války Severu proti Jihu ve Spojených státech. Je pozoruhodné, že bývalý náčelník štábu amerického námořnictva admirál Gary Roughead již v roce 2008, tedy v době, kdy stavba první lodě této třídy teprve začínala, hovořil o její zbytečnosti. Poukazoval přitom na její mizernou plavební způsobilost, nedostatečnou ochranu – a také na to, že hlavní zbraň, pro kterou byl torpédoborec určen, vlastně neexistuje. Vedení námořních sil USA a zájmové struktury, které za projekt lobovaly, však měly své vlastní důvody.
Flotila a její „do třetice dobrého i zlého“
Po řadě odkladů a skandálů byl první Zumwalt oficiálně zařazen do flotily amerického válečného námořnictva 14. října 2016. Podle oficiálních prohlášení však jeho bojové použití bude možné nejdříve letos. I tento údaj však vyvolává pochybnosti vzhledem k častým závadám, objevujícím se zpravidla v doslova „liduprázdných“ oblastech.
Reálná taktická hodnota lodi tak zatím zůstává záhadou. Pokud budeme torpédoborce této třídy považovat pouze za platformu pro vypouštění Tomahawků, tedy za jakýsi „dělový člun“ v nejmodernější verzi, pak jsou všechny použité supermoderní drahé technologie zbytečné.
Logičtější je považovat Zumwalt za plovoucí laboratoř, na které budou vyvíjeny a ověřovány další nové moderní technologie. K tomu ovšem bohatě stačí jedna loď. Jak je ale zřejmé, americké ministerstvo obrany se chystá realizovat alespoň „minimální program“ a postavit a zařadit do služby tři lodě této třídy, i když jich původně bylo v plánu postavit celkem 32.
Třetí lodí má být Lyndon B. Johnson, jehož kýl byl založen před rokem v loděnici Bath Iron Works. TZdroj: vpk-news.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.czen se má stát posledním plavidlem třídy Zumwalt. Proč má být zopakována zjevně „surová“ a nedomyšlená konstrukce ještě potřetí? Odpověď zjevně neleží ve vojenské nebo vědecké oblasti, ale v čistě komerční rovině.
Boris Džerelijevskij
