Karel Růžička17. 2. 2018 AlternativaZdola
Diskuse k úvodnímu vystoupení Dana Glase na Čaji o školství doložila velmi žalostný stav oblasti vzdělávání. Byla pestrá a tématicky bohatá, dotkla se během hodiny takové řady problémů – to vždy jen krátce – že je zřejmé systémové selhání současného modelu vzdělávání v ČR: struktury škol, skladby předmětů a osnov, financování a mezd, kreditu škol a učitelů atd. Série neoliberálních reforem po r. 1989 zdevastovala výchovno-vzdělávací systém, snížila kvalitu vzdělávání a naopak umožnila odtékání peněz mimo vzdělávací systém.
Líba Staňková otevřela diskusi otázkou nezvladatelných žáků, jejich rozvratného vlivu na ostatní žáky a nechvalnou úrovní diagnostických ústavů, kde by se měli napravit. Dan Glas podtrhl, že má-li dítě problém, tak vesměs je třeba hledat jeho příčiny v rodině, leč spolupráce rodičů se školou a s psychology v tomto směru je dnes nízká a jejich právo veta vůči umístění žáka do „pasťáku“ pustoší dětské kolektivy a přetěžuje učitele. Přitom, jak zaznělo vícekrát, dítě pozorováním, napodobováním rodičů přebírá jejich vzorce chování, je to pro ně základní způsob získávání informací o světě a lidech, takže spoluzodpovědnost rodičů je jasná, ovšem opomíjená či nevynutitelná. Glas se domnívá, že ústavy se již zlepšily, ale základ problému v patologickém prostředí rodiny je za stávajících pravidel neřešitelný. Pomohla by stálá místa na školách pro pedagogicko-psychologické poradce a speciální pedagogy, u nichž je větší šance na získání důvěry od žáků a zjištění jádra problémů. Nejsou však peníze ani zájem – jak poznamenala Suzana Exnerová, počátkem 90. let byli poradci zrušeni nejprve na jednotlivých školách a pak i na obvodech, odkud obsluhovali několik škol.
Historik Jiří Malínský konstatoval, že rakouský a dánský model řízení školství je podobný modelu z 1. ČSR. Vyslovil se za obnovení okresních a krajských pedagogických středisek k dovzdělávání učitelů. Zamyslil se nad možností využít k nápravě problémů lidskoprávní legislativy práva na kvalitní vzdělání, vyzval k uchovávání národní sebereflexe, zvýšení významu dělnických povolání a řemeslných dovedností, zvláště v krizových momentech společnosti to jsou potřební lidé. Vzpomněl rovněž Mezinárodní asociace učitelů dějepisu, která klade důraz na výuku dějin 19. a 20. stol. – jako prevence proti extrémismu. V ČR dějepis často končí 1. světovou válkou, počet hodin výuky je i o polovinu nižší než v zahraničí.
Exposlankyně Marta Semelová (KSČM) popsala české školství jako pokusy na dětech, učitelích a školství vůbec. Připomněla úpad kvality českých žáků a studentů zjištěný výzkumem PISA. Odsoudila rámcové vzdělávací programy, které plodí obtížně srovnatelnou úroveň žáků různých škol a zatěžují učitele při jejich tvorbě. Kritizovala rozvolnění systému, přemíru gymnázií, honbu za počty studentů a maturantů, rozšiřování možnosti domácího vzdělávání dětí, zrušení dílen (kde mohla část žáků zažít úspěch v jiných předmětech nedosažitelný. Vyslovila se pro povinnou výuku pouze jednoho cizího jazyka, další by měli studenti mít možnost si vybrat v rámci volitelných předmětů. Dle ní víceletá gymnázia neplní svůj cíl, ačkoli činí ze základních škol zbytkové školy. Zdůraznila, že církevní a soukromé školy nemají v zahraničí od vlád takové financování jako u nás, měly by být financovány z vlastních zdrojů. Kritizovala velkou administrativní zátěž učitelů, mj. ji přinesl i kariérní řád. Pozastavila se nad souvislostmi zařazování učitelů do různých stupňů kvality, kdy na vzdělávání vynikajících a jejich účasti na kurzech a školeních doplácejí jejich kolegové zvýšením přesčasů a suplováním.
Rozdílné názory měli účastnící Čaje na víceletá gymnázia, kdy většina kritizovala jejich nadměrné množství, rozbití dětských kolektivů, odliv tahounů, jejich roli elitářského systému – přitom vedení rezortu tlačí naopak na inkluzi rozdílně nadaných dětí. Přitom nevykazují měřitelně lepší výsledky než jiná gymnázia a školy.
Jaroslava Slabá se dotkla předškolní výchovy, nesouhlasí s povinným posledním ročníkem, naopak podporuje družiny i pro žáky 3. a 4. ročníků. Představila případ výuky dějepisu znevažující TGM a naopak podporující období německé okupace. Podle ní nejsou studenti pedagogických fakult připravování na euro, neučí se na nich učit.
Glas v reakci potvrdil těžký osud začínajícího učitele nepatřičně připraveného odolat tlaku dětí a rodičů. Odmítl rovněž nízkou prestiž nevysokoškoláků, kdy absolventy formuje elitářský systém, že bez VŠ nic neznamenají, ačkoli řemeslníci jsou stejně hodnotnými lidmi. Ilona Švihlíková zdůraznila paradox prosazování inkluze a současného využívání elitářských možností ze strany některých lidí, resp. jejich dětí, např. právě víceletými gymnázii.
Václav Vondráček je zastáncem myšlenky, že soukromé školy nemají být financovány jen státem. Položil si otázku, jak přispěla ke vzdělanosti víceletá gymnázia, a tázal se také na to, zda sociální složení českých VŠ odpovídá složení celé populace, tj. zda některé žáky a studenty neprovází handicap zrození. Varoval také před přemrštěným vlivem rodičů, nutnosti čelit jejich libovůli. Semelová dodala, že lepší výsledky některých studentů víceletých gymnázií mohou být dány přirozenou dětskou snahou napodobovat své rodiče, tím, že se jim rodiče věnují.
František Žaloudek z UK charakterizoval české školství jako cestu od pangejtu k pangejtu, ministry školství rozsortoval na neználky, všeználky a zemské škůdce. Zopakoval dětskou snahu o napodobování, vyzdvihl výuku matematiky jako nástroje logického myšlen. Pozastavil se nad tím, že školský zákon tři stránky věnuje inkluzi, avšak jen sedm řádků podpoře nadaných dětí.
 |
| Tabulka je součástí prezentace, která byla publikována zde. |
Václav Exner se dotkl problematiky školských výborů/rad a poznamenal, jak se v USA školské rady přičinily o rozvrat školství. Upozornil na velkou roli projektů, které obírají učitele a žáky o výklad (za pololetí o měsíc běžné výuky). Připomněl nesourodost výuky na SŠ a přijímacích otázek na VŠ (pětina v učebnici nebyla…). Podporuje jednotnou školu s diferencovaným přístupem, přičemž vyzdvihl nasazení a fandovství kantorů, z nichž ¾ shledává jako zodpovědné a nadšené pro věc.
Dan Glas v závěru pravil, že největší problémové okruhy jsou tři: 1. Financování školství včetně mzdového ohodnocení (k tomu je třeba přijmout kariérní řád s atestačním postupem); 2. Neexistenci osnov a malou hodinovou dotaci na dějepis, technickou nauku, lásku k vlasti; 3. Nevalné společenské mínění o školství a učitelích, instituci školy, aby děti opět si vážily možnosti chodit do školy.
