Zdeněk Hrabica
16. 2. 2018
Spojité nádoby. Na čem se už skoro třicet let přiživuje tento velmi nespravedlivý – v jiném gardu ve svých mnoha projevech totalitní režim? Každý člověk je pod nějakým tlakem. Jedni – stali se agenty StB, aby se skuteční loutkoherci mohli stát advokáty, exekutory, podnikateli, aby se jim v jednom šiku podařilo rozkrást naši bohatou zemi. Podařilo se, dostali se dokonce do Evropského parlamentu – ať již jako europoslanci nebo úředníci ve správním aparátu. Prožívají lukulské hody. Na nějakém euru málo záleží.
Po roce 1989 jsem se na Maltě při schůzce Gorbačov – Bush dozvěděl , že jsem byl zvolen v tajné volbě předsedou Českého svazu novinářů; nebylo co závidět. V krátké době se vytvořil Syndikát novinářů a já byl až do předání majetku a financí nástupnické organizaci zástupcem syndika. Kolo roztočili novináři Pražského jara a ojediněle i skuteční agenti moci. Žrali a mlaskali. Prodávali novinářský majetek – rekreační zařízení, vypláceli si z finančního bohatství náhrady za jim způsobené zločiny komunismu.
Ani jinde tomu nebylo jinak, stejné procesy probíhaly například v obrozeném Revolučním (sametovém) odborovém hnutí. Šlo přece o majetek patřící do rukou všeho lidu.
Aktéři se drali do funkcí, byli lační. Milovali Václava Havla! Nosili placky na klopách s jeho portrétem a s trikolorou. Někteří předtím se nestyděli za pěticípou hvězdu. Volali Havel na Hrad. Přebírali redakce a čistili je od škodlivých elementů. Redakci populárního týdeníku Svět v obrazech nakláněli k bulváru s erotickým laděním. Mladou frontu nabídli za kopečky a nakonec ji prodali, aby se z ní sami napapali.
V Syndikátu novinářů se objevil emisař, talentovaný novinář a scénárista, někdejší náš kolega v Mladé frontě – Jiří Křižan, toho času náměstek ministra vnitra. Z vyšší moci lustrovali lustrované; vylučovali pro šťastnou budoucnost novináře, které bylo potřeba pro demokracii a pro svobodu zachránit; konečně dělá to každý režim.
V Československé televizi se scházeli denně tzv. Garáže a určovali, na koho to slova padne a musí vypadnout z kola ven.
Ještě jsou naživu ti, kterým se tento film odvíjel před očima.
Překotně rychlé nedávné vyloučení novináře a podnikatele Karla Slezáka ze Syndikátu novinářů, kdy se proti surovosti ve vlastních řadách ohnal pěstí a zakrátko zemřel, je kontinuálním výsledkem a naplněním dávnější situace.
Kdy se lvi prali o ohryzanou kost, která jim nepatřila.
A nikdy nebude patřit.
A pak prý ten majetkový převrat – ona revoluce – byla sametovou a něžnou – lustrace, persekuce, exekuce – dokonce už i v podobenství šibenice.
