K nedožitým pětašedesátinám Miloslava Ransdorfa

Jeho záliba v knihách a neustálý hlad po nových poznatcích se projevily již záhy při vstupu do školních lavic. Maturoval s výtečnými výsledky a jeho další kroky dle očekávání směřovaly za vysokoškolským studiem. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval historii a filozofii. Od 70. let působil v akademické oblasti, pravidelně publikoval a  přednášel. Postupně napsal na tři desítky knih zejména s tematikou historie, filozofie, sociologie či mezinárodních vztahů.

Rok 1989 přinesl zásadní zvrat nejen pro naši společnost, ale i pro další směřování Miloslava Ransdorfa. Vstoupil do politiky a setrval zde po  celý zbytek života. Do konce roku 1992 zasedal ve Federálním shromáždění. Roku 1996 se stal na osm let poslancem Sněmovny. A od roku 2004 zasedal v Evropském parlamentu, kam byl zvolen celkem třikrát. Naposled v roce 2014, kdy kandidoval z nevolitelného místa a díky voličským preferencím svůj mandát obhájil.

Mimořádný úspěch zaznamenal on sám i celá kandidátka, kterou vedl v premiérových volbách do EP roku 2004, kdy získal mimořádnou důvěru voličů (více než 142 tisíc preferenčních hlasů bylo vůbec nejvíce ze všech tehdy zvolených českých poslanců EP) a celkem šest zástupců KSČM získalo post europoslanců. Pro jeho obrovské znalosti nejen z oblasti společenských věd, nevšední všestrannost a vysoce nadprůměrnou jazykovou vybavenost mu byl český Parlament brzy velmi těsný a svádět slovní souboje se zaslepenými ideology, to opravdu nebyla disciplína dlouhodobě hodná jeho formátu. Brzy si získal autoritu i u svých nových kolegů nejen ve frakci v EP, ale i ve výborech kde působil.

Jeho přítomnost v televizních diskusích byla vždy vítaným osvěžením uprostřed planých frází a neplodného mudrování stále stejných osob. Jednou z mála dobrých zpráv pro samotnou KSČM v poslední době, ve světle opakovaných volebních neúspěchů a  neschopností výrazně oslovit občany čitelným programem, byla právě ta, že po zesnulém europoslanci nastoupil mandát odborně zdatný a též jazykově velmi dobře vybavený Jaromír Kohlíček. Ransdorfův dlouholetý zkušený kolega z EP v roce 2014 svůj mandát sice neobhájil, ale stal se na kandidátce KSČM prvním náhradníkem. Sám na svého kolegu po jeho nečekaném odchodu zavzpomínal a vrátil se přitom do roku 2004, kdy šest zástupců KSČM poprvé vstoupilo na půdu EP: „ V roce 2004 po prvních volbách do EP v Česká republice jsme objevovali různé kouty budov v Bruselu. Nejdříve ve dvou, potom individuálně. Právě jsem procházel jeden tajemný zákrut. Z vedlejší chodby vyrazila dívčina – docela mladá a optala se francouzsky. Pane, vy jste Čech? A znáte toho pana Ransdorfa? Po ujištění pokračovala otázka. A opravdu mluví 14 jazyky? Moje odpověď NE ji znejistila a tázavý pohled vyžadoval vysvětlení. „Mluví 16 jazyky.“ Zvedla ruce nad hlavu, usmála se a  zmizela v chodbě. Míla byl – ať chceme nebo ne – naší „výstavní skříní.“ Někým, kdo je široce uznáván pro své znalosti.“ 

Zajímavou vzpomínku z 90. let, která názorně přibližuje Ransdorfovu osobnost, podal před dvěma lety bývalý dlouholetý předseda OV KSČM v České Lípě, aktivní vlastenec a vydavatel Severočeské pravdy Miroslav Starý: „ M. Ransdorf byl výrazná individualita a kromě Demokratického fóra komunistů na počátku už asi potom nikdy nebyl týmovým hráčem. KSČM ho příliš nepřijala. Jedni proto, že byl mnohem chytřejší a  inteligentnější. To se v KSČM, zejména dnešní, nepromíjí. Druzí proto, že mu nerozuměli. Uvedu to na příkladu. Bylo to na „kladenském“ sjezdu. Chtěl diskutovat. Než zahájil svůj příspěvek, vysypal na delegáty jména asi třiceti filozofů, o kterých většina přítomných neměla ani tušení, že existovali. Reakcí bylo mručení. M. Ransdorf tuto odmítající reakci zaznamenal, sbalil příspěvek a odešel od řečnického pultu. Potom tam seděl v koutku nešťastný jako šafářův dvoreček. Řekl jsem mu tehdy: „Vidíš to, ty vole? Máš to zapotřebí? To sis tu filozofickou produkci nemohl odpustit?“. Jiný příklad: Ve stejném roce byl v České Lípě na shromáždění v Merkuru. V nabitém sále a na balkonech bylo asi 500 lidí. Než vystoupil, řekl jsem mu: „Mílo, uvědom si, že tady sedí obyčejný lidi z fabrik a tak. Jestli na ně vybalíš zase ty svý filozofy, tak tě kopnu do pr…., že vletíš i s tím kecpultem mezi ně.“ Bylo to nejlepší veřejné vystoupení, jaké jsem kdy od M. Ransdorfa zažil. Bylo sdělné, naprosto srozumitelné všem a sklidilo velký potlesk.“ 

Byl vpravdě renesanční osobností obdařenou mimořádnou pamětí, nadprůměrnými řečnickými schopnostmi, obrovskou šíří zájmů a také proto to měl v  politice i v životě těžké. Svůj výrok o tom, že pravda je vektor naplňoval v každé své činnosti. Jeho četní kritici s ním nebyli schopni vést plnohodnotnou diskusi, hledat odpovědi na jeho pádné argumenty a  tak se většinou zmohli jen na povrchní a velice přízemní kritiku, primitivní pomlouvání pavlačové úrovně či přímo lhaní. Zejména novináři si nikdy nenechali ujít příležitost, jak do něj s chutí kopnout. Využívali k tomu jakoukoliv záminku a neštítili se obtěžovat ani jeho rodinu. Manželka i dcera sice statečně nesly skutečnost, že jejich manželem a otcem je právě on, ale pokud podobné kampaně trvají dlouhá léta, musí se to na člověku nutně negativně podepsat (vztahy s přáteli, zdraví, zaměstnání).

Rok po jeho smrti se sešlo několik osobností, například Ilona Švihlíková, Zdeněk Zbořil nebo Oskar Krejčí, aby představili projekt Knihovny a vzdělávacího centra Miloslava Ransdorfa. Tak, aby jeho myšlenky, dílo a životní odkaz nezapadly do zapomnění. Zvláště když po sobě zanechal velmi rozsáhlou osobní knihovnu čítající na 50 tisíc svazků (mezi nimi i velmi vzácné a unikátní svazky) i  vlastní výrazné spisovatelské a publicistické dílo – http://ransdorf-knihovna.cz/ Sám napsal a knižně vydal řadu titulů. Některé již ovšem vydat nestačil a lze jen doufat, že se najde v budoucnu vhodná možnost dostat tyto texty ke čtenářům. K jeho nejzásadnějším autorským titulům patří rozsáhlé dvoudílné Nové čtení Marxe či autobiografická kniha Není všem dnům konec. Známé jsou i jeho knihy o významných postavách naší a  světové historie.

K jeho posledním veřejným vystoupením patřilo to na podzim 2015 na premiérovém Litoměřickém semináři, kde se otevřeně a  jak bylo jeho dobrým zvykem, velmi fundovaně, vyslovil k aktuální problematice migrace do Evropy. Prakticky až do svých posledních dnů stále publikoval texty v Haló novinách, na svých osobních stránkách či v  Parlamentních listech. Žil a pracoval velmi intenzivně, téměř neodpočíval, při množství svých aktivit měl málo času na své nejbližší, nedokázal odmítat ty, kteří jej požádali o pomoc a nebylo jich málo, nestaral se příliš ani o vlastní zdraví, a tak jej předčasná smrt zastihla uprostřed plné práce. Za necelých 63 let života však díky enormní pracovitosti zanechal dílo, k němuž budou s úctou a zájmem shlížet ještě další generace.

Za jedno z jeho zásadních životních vyznání může sloužit závěr z knihy Svět zleva, kterou napsal společně se Stanislavem Sujou: „Za myšlenky socialismu bojovaly a umíraly v  minulosti miliony lidí a mnozí z našich otců, matek, bratrů či sester přinesli tu největší oběť na oltář osvobození člověka. Omyly a chyby minulosti nemohou diskreditovat ryzost velké ideje sociální spravedlnosti, ani podlomit vůli milionů těch, kteří chtějí a mají právo ji prosadit do života. Sociální spravedlnost a důstojnost člověka společně se skutečnou rovnoprávností národů, dialogem kultur a  civilizací, mírovým soužitím zemí s rozdílným společenským zřízením a  vzájemně výhodnou spoluprací mezi nimi, to jsou hodnoty, za něž skutečně stojí bojovat a přinášet oběti.“