Zdeněk Jemelík
Sněmovna má za sebou rušné dny jednání o důvěře vládě Andreje Babiše a o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Všem bylo vše předem jasné: kdo nevěří na zázraky, neměl pochyby o tom, že vláda důvěru nedostane a páni poslanci budou vydáni. Kdyby se o těchto záležitostech jednalo bez rozpravy, výsledek by byl stejný jako po mnoha hodinách mlácení prázdné slámy, jež jsme mohli sledovat v přímém přenosu. Poslanci si to mohou dovolit: neodpovídají voličům za efektivitu využití svého času.
Přebujelá rozprava k oběma tématům bohužel odhalila pozoruhodně nízkou úroveň právního povědomí některých poslanců. Zarážející byla např. výtka zkušeného politika Zbyňka Stanjury ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi, že nezastavil trestní stíhání Aleny Vitáskové, kterou právě Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby. Pan poslanec by za dlouhou dobu svého působení v politice komunální i vrcholové už mohl mít základní vědomosti o pravidlech fungování justice. Proto překvapuje, že si jaksi nevšiml, že od doby, kdy se průběh procesu s Heliodorem Pikou denně projednával v kanceláři ministra včetně konzultací rozsudku, se poměry podstatně změnily. Ministr spravedlnosti by mohl vystoupit na podporu Aleny Vitáskové pouze stížností pro porušení zákona, ale tu může podat až proti pravomocnému rozsudku. Vrchní soud v Olomouci mu ale naštěstí neposkytl příležitost. Hypoteticky by mohl uvažovat o kárném řízení se soudcem Alešem Novotným, který vědomě uložil Aleně Vitáskové krutý trest bez ohledu na nedostatek důkazů. Kárný soud by ale jeho žalobě patrně nevyhověl, protože soudcovský komunita vnímá nezávislost justice jako právo dopouštět se přehmatů zcela beztrestně.
Pozoruhodný byl i názor horlivé bojovnice za nevydání pánů poslanců Babiše a Faltýnka, poslankyně Taťany Malé, že by se odsunutím jejich vyšetřování o čtyři roky asi nic nestalo. Samozřejmě by se stalo. Čím větší je časový odstup od činu k zahájení vyšetřování, tím je menší pravděpodobnost, že se věc podaří objektivně objasnit. Mimo to páni poslanci jsou jen dvěma jednotlivci v celé skupině obviněných. Policie by nemohla kvůli jejich nevydání odročit o čtyři roky celé řízení, ale vyšetřování v případě jejich vyjmutí ze souboru obviněných by bylo neúplné a mohlo by vést k nesprávným závěrům. Posléze je třeba připustit hypotetickou možnost uplatnění katastrofického scénaře, podle něhož by paní Monika Babišová byla odsouzena k nepodmíněnému trestu a její imunitou chráněný manžel by jezdil za ní na návštěvy do některé z ženských věznic. Andrej Babiš se ovšem navzdory horlení poslankyně Malé projevil jako chlap a hlasoval pro své vydání. Imunita by ale také svazovala ruce státnímu zástupci, který by nemohl po projednání podaných stížností proti sdělení obvinění případně rozhodnout o vrácení věci policii k došetření nebo dokonce k zastavení trestního stíhání. Čili nevydání by bylo ochranou – neochranou. Námitka poškození prestiže České republiky přítomností trestně stíhaného politika ve vládě by nevydáním k trestnímu stíhání nezanikla, neboť sdělení obvinění by nepozbylo platnost. Naopak nevydání pánů poslanců by zpochybnilo povahu České republiky jako právního státu, neboť by prozradilo nadřazení politické moci nad právo a spravedlnost.
Za pozornost stojí také způsob, jakým poslanci nakládali se zprávou OLAF. Spoléhajíce se na to, že nezáživný text se nestane masově rozšířenou četbou, někteří z nich ji vydávali za důkaz opodstatněnosti trestního oznámení proti Andreji Babišovi. OLAF se ale zabýval nabyvatelskou společností jako subjektem správního práva a dospěl k pochybnostem o jejím právu na získání subvence nikoli hlavně kvůli akcionářské struktuře, ale kvůli její nepřehlédnutelné ekonomické provázanosti s Agrofertem. Není zde nic, o co by se mohla opírat domněnka o trestné činnosti osobně Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Pokud je zde řeč o pochybení jednotlivců, pak se jednalo výlučně o manažery společnosti, což odpovídá skutečnosti, že operativní řízení akciové společnosti nevykonávají akcionáři, ale management. Zpráva by mohla posloužit jako popud k trestnímu stíhání předmětné akciové společnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který ovšem v době přiznání dotace ještě neexistoval. Lze z ní vyvodit, že přiznáním dotace patrně došlo k správnímu deliktu, v jehož pozadí se může i nemusí skrývat trestné jednání. Nezbývá než poukázat na skutečnost, že ekonomická provázanost společnosti Farma Čapí hnízdo a.s. musela být zřejmá z předloženého projektu a měli ji také vidět auditoři, kteří využití dotace opakovaně zkoumali. Zdá se proto, že na správním deliktu mají svůj díl viny orgány státu, které žádost prověřily jen povrchně, což vyvolává otázku, zda akcionáři nemohli přijmout dotaci v dobré víře, že jejich společnost ji nabyla právem.
Samozřejmě tím není vyvráceno podezření, že předložením žádosti o dotaci a jejím přijetím byl spáchán trestný čin. Trestný čin ale páchá konkrétní jednotlivec, jehož osobní podíl a odpovědnost v řetězci jednání, vedoucího k protiprávnímu výsledku, musí být v trestním řízení řádně popsán a vyhodnocen. Ze zprávy OLAF v žádném případě nevyplývá, že se v daném případě trestného činu dopustil právě a jedině Andrej Babiš, když jeho osobní podíl nebyl zjištěn. Pokud jej někdo označuje za hlavního viníka, nakládá s ním podobně jako presstituti, kteří tvrdili, že Alena Vitásková je trestně stíhána za to, že připustila nezákonné vydání licencí elektrárnám rodinného klanu Zemků, když ve skutečnosti v době jejich vydání ještě nevěděla, že bude někdy působit v čele úřadu, jenž licence vydal. Napadá mě také srovnání s postavením obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, který má být odpovědný za krácení DPH v objemu 2,5 miliard Kč v obchodování s pohonnými hmotami, když ve skutečnosti na zločinném jednání se účastnily desítky osob, které o jeho existenci neměly tušení a opačně ani on o jejich existenci nevěděl.
Nejzávažnější na zprávě OLAF je doporučení, aby tato dotace byla vyjmuta z dotačního programu. Prakticky to znamená, že se dodatečně stala čistým výdajem ze státního rozpočtu, čili dle presstitutů nákladem daňových poplatníků. Bylo by jistě na místě, aby Agrofert projevil velkorysost a příslušnou částku vrátil do státního rozpočtu. Výkřiky o zaplacení dotace z peněz daňových poplatníků budou poškozovat hnutí ANO v komunálních a senátních volbách.
Složitější je poměr ústavněprávně zakotveného institutu presumpce neviny a etického principu presumpce viny politiků v hlavách politiků. Nepřátelé Andreje Babiše považují presumpci neviny za balast a tvrdí, že vrcholový politik se za ni nesmí schovávat. Je jim dobrý každý prostředek k zastření jejich neúspěšnosti ve volbách, k smazání úspěchu hnutí ANO a k připravení Andreje Babiše o výsledek jeho osobního úspěchu. Proto se jej snaží vytlačit z vlády za každou cenu a jsou i ctižádostivci, kteří sní o tom, že v čele své pidistrany usednou do křesla předsedy vlády. Ve státě s vyspělou politickou kulturou a stabilizovaným právním prostředím by takové úvahy byly nezpochybnitelné. Je ale otázka, zda jsou oprávněné v zemi, v které prokazatelně dochází k opakovaným případům beztrestného zneužití orgánů činných v trestním řízení k ovlivnění veřejného života. Je také otázka, zda je správné po úspěšném politikovi žádat, aby se ve jménu nějakého „vyššího principu“ vzdal svého úspěchu a nechal si zničit kariéru, jak se to např. stalo Vítu Bártovi. Lidé, kteří vyvolali jeho trestní stíhání, by tak byli odměněni za svou ničemnost. Ve jménu stejného „vyššího principu“ byla Alena Vitásková pod nepřetržitým tlakem na resignaci, aby ji soud nakonec pravomocně zprostil obžaloby. Díky své osobní statečnosti zaplatila jen zdravím, ale plné odměny se jejím nepřátelům přece jen nedostalo. Je nezbytně nutné, aby stejným způsobem byl likvidován Andrej Babiš ?
Andrej Babiš v průběhu parlamentního „karnevalu řečnických úletů“ vyvolal nevoli opozice výrokem, že v této zemi si lze objednat trestní stíhání. Nemohu vyloučit, že se to může v ojedinělých případech podařit, ale je jisté, že se znalostí pravidel chování orgánů činných v trestním řízení a s použitím vhodného podnětu lze spustit trestněprávní mašinerii. Dostane-li policie trestní oznámení, které vypadá na první pohled věrohodně, je bezbranná: musí začít prověřovat. Výsledek tím není zaručen, ale lze se takto postarat vyhlédnuté oběti o pořádné potrápení. Případů využití této možností k ovlivnění veřejného života je více než dost. A lze se domnívat s pravděpodobností blízkou jistotě, že lidé, kteří oslovili PČR a OLAF v kauze Čapí hnízdo, věděli, co činí a počítali s tím, že se jim podaří ovlivnit výsledek parlamentních voleb a zastavit vzestupnou kariéru Andreje Babiše. Účelovost jejich jednání je zřejmá, ovšem ve věci viny či neviny nelze činit jakékoli předběžné závěry bez znalosti obsahu obvinění.
Pokud v této souvislosti opozice napadá hnutí ANO a jmenovitě ministra Roberta Pelikána, že tyto poměry jsou důkazem jejich neúspěchu v řízení resortu spravedlnosti, nemají pravdu: k zneužívání orgánů činných v trestním řízení docházelo také již za dřívějších vlád. Bujení nešvaru je umožněno tím, že původcům nepřístojností se nikdy nedostalo spravedlivého trestu. Je na čase, aby smířlivost společnosti vůči takovým jevům skončila.
