7.1. 2018 Argument!
Pokud studujete kurz mezinárodních vztahů na univerzitě a váš učitel se nezmíní o „mocenské rovnováze“, tak prosím kontaktuje svojí alma mater a žádejte svoje peníze zpátky, začíná svou úvahu Walt.
Tuto myšlenku lze najít v Thúkydidésově Peloponéské válce, v Hobbesově Leviathanovi i třeba v díle indického autora Čánakji Ticho politiky. Je také ústředním pojmem pro moderní realistickou školu mezinárodních vztahů.
Navzdory dlouhé tradici je tato jednoduchá myšlenka zapomenuta elitami zahraniční politiky Spojených států. Místo toho, aby se ptali, proč se Rusko a Čína sbližují, nebo co přivedlo Írán dohromady s různými partnery na Blízkém východě, předpokládají, že je to výsledek sdíleného autoritářství, reflexivního proti-amerikanismu a nějaké ideologické solidarity. Podle Walta vede tato kolektivní amnézie americké lídry k tomu, že nevědomky tlačí nepřátele blíže k sobě a nedokážou je rozdělit, když je k tomu příležitost.
Co je velmocenská rovnováha?
Základní logika mocenské rovnováhy jako teorie (nebo teorie rovnováhy hrozeb, chcete-li) je jednoduchá. Říká, že protože neexistuje světová vláda, která by chránila státy před druhými státy, každý stát se musí spolehnout na svoje zdroje a strategie k tomu, aby zabránil tomu být dobyt, donucen nebo jinak ohrožen jiným státem. Pokud stát stojí tváří tvář mocnému státu nebo státu, který jej ohrožuje, tato země může mobilizovat nejen své zdroje, ale také hledat spojenectví s těmi, se kterými sdílí stejnou hrozbu. Cílem je obrátit rovnováhu ve svůj prospěch.
V extrémních případech vznikají spojenectví mezi státy, které se před tím považovaly za nepřátele nebo jsou chápány jako rivalové do budoucnosti. To byl příklad spojenectví USA, Velké Británie a Sovětského svazu v době druhé světové války.
Mocenská rovnováha hrála pro zahraniční politiku velkou úlohu, a to hlavně v otázce bezpečnosti. V době studené války USA hledaly spojenectví v zemích, které měly autoritářské vlády v Africe, Latinské Americe a na Blízkém východě. Podobně se sblížil Richard Nixon s Čínou, protože v roce 1972 uznal, že bližší spojenectví s Čínou oslabí SSSR.
Přesto ale politici i odborníci často nedovedou rozpoznat, jak mocenská rovnováha určuje chování spojenců i oponentů. Součástí problému je americká tendence si myslet, že zahraniční politika nějakého státu je především utvářena jeho vnitřními charakteristikami (jako je osobnost lídra, politický a ekonomický systém, vládnoucí ideologie), než že by byla tvořena vnějšími okolnostmi (např. hrozby, kterým čelí).
Z tohoto pohledu vyplývá, že přirozenými spojenci USA jsou země, které sdílejí naše hodnoty. Když se mluví o tom, že USA jsou „lídrem svobodného světa“ nebo o tom, že NATO je spojenectvím liberálních demokracii, nabízí to vysvětlení, že tyto země se podporují, protože mají společnou vizi, jak by měl být řízen svět.
Proč jen o „společné“ hodnoty nejde?
Společné hodnoty nejsou jistě irelevantní a jsou zde studie, pokračuje Walt, které tvrdí, že spojenectví demokratických států jsou více stabilní. Nicméně představa, že vnitřní soustava daného státu určuje jeho definice přátel a nepřátel vede k bludům.
Zaprvé, víra v to, že sdílené hodnoty jsou mocnou sjednocující silou povede nejspíš k tomu přeceňovat soudružnost a pevnost existujících spojenectví. Příkladem je NATO, které po konci studené války ztratilo svůj reason d’entre, společné misii – navíc neúspěšné – v Afganistánu a v Libyi na tom nic nezměnily. Ukrajinská krize dala NATO dočasně důvod k existence tím, že podtrhla význam vnější hrozby (strach z Ruska). Jenže sdílené hodnoty neudrží 30 různých zemí na dvou březích Atlantiku v udržitelné a smysluplné koalici. Turecko, Maďarsko a Polsko opouštějí liberální hodnoty, na nichž údajně stojí NATO.
Zadruhé, zapomenutí principu mocenské rovnováhy lehce vede k tomu, že jsou politici překvapeni tím, že jiné státy se spojí se silami proti nim. USA George W. Bushe byly překvapeny, když Francie, Německo a Rusko v roce 2003 spojily síly proti usnesení Rady bezpečnosti OSN o invazi do Iráku. Všechny tři chápaly, že odstranění Saddáma Husajna povede k jejich ohrožení (což se stalo). Vedení USA tomu nedovedlo porozumět.
Stejně tak byli američtí politici překvapeni tím, že Írán a Sýrie se spojily, aby podpořily irácký odpor po americké intervenci. Írán a Sýrie by byly další na Bushově seznamu okupovaných zemí, a tak jednaly tak, jak to dělají ohrožené státy. Jistě, že USA nemá důvod plesat nad takovým jednáním, ale nemůže se mu divit.
