10.1. 2018 Hrad
Dnes se dostáváme k hodnocení tří výročí, a kdybych chtěl být trochu cynický, řekl bych, že tato tři výročí připomínají ruskou matrjošku, do níž se zasouvají různé figurky. To první, nejdelší výročí je tisíc let české státnosti. Dnes jsme s panem kardinálem Dukou na Pražském hradě otevírali výstavu archiválií vážících se k těmto tisíci letům.Další výročí je sto let nezávislého Československa. A konečně třetí matrjoška, chcete-li to tak nazvat, je oněch pětadvacet let, kde se sice naše země rozdělily, ale zůstávají v Evropské unii jako věrní přátelé
Vážený pane premiére Slovenské republiky, milý Robo, vážený pane premiére České republiky, milý Andreji, vážení členové vlády, dámy a pánové, děkuji vám, že jste přišli v hojném počtu, a dovolte mi, abych vás všechny, kteří tady jste, označil za svoje přátele, a proto vás oslovil milí přátelé.
Dnes se dostáváme k hodnocení tří výročí, a kdybych chtěl být trochu cynický, řekl bych, že tato tři výročí připomínají ruskou matrjošku, do níž se zasouvají různé figurky. To první, nejdelší výročí je tisíc let české státnosti. Dnes jsme s panem kardinálem Dukou na Pražském hradě otevírali výstavu archiválií vážících se k těmto tisíci letům.
Další výročí je sto let nezávislého Československa. A konečně třetí matrjoška, chcete-li to tak nazvat, je oněch pětadvacet let, kde se sice naše země rozdělily, ale zůstávají v Evropské unii jako věrní přátelé a mezi nimi neexistují žádné konflikty a žádné problémy, a jsem tomu nesmírně rád.
Dovolte mi, abych začal v úvodu svého zhruba tříhodinového projevu, uznejte sami, že mám-li mluvit o tisíciletém výročí, tak že tomu musím věnovat nějaký čas. Ale ne, omezím se na několik málo minut a v podstatě zopakuji to, co už jsem říkal při setkání s kardinálem Dukou. Místo dlouhých projevů jsem připomněl pouze tři věci. Tou první byla zídka, zídka na Pražském hradě, a víte, jak je ta zídka stará? Z devátého století. Tehdy začala česká státnost a od té doby se tento Hrad buduje, a buduje se zhruba tisíc let. A je to největší hradní komplex v celé Evropě. A my bychom si měli nesmírně vážit úsilí našich předků, které zhruba skončilo v roce 1929, kdy Josip Plečnik dokončil rekonstrukci Pražského hradu. Od té zídky až k tomuto roku se klene oblouk našich tisíciletých dějin, dějin radostí i dějin smutku. A snažme se najít poučení z obojího. Dovolte mi, abych při této příležitosti připomněl slova knihy Kazatel Ecclesiastes. Je čas sbírání kamení a je čas rozmítání kamení. Je čas pláče a je čas smíchu. Je čas boje a je čas pokoje. A ona zídka mi připomíná naši společnou povinnost sbírat kamení a stavět.
Ten druhý zážitek z našich tisíciletých dějin je velmi aktuální a vlastně se překrývá s tím stoletým výročím. Píše se 15. březen 1939 a Hermann Göring říká Háchovi, Praha je krásné město, ale i když budu velmi nerad, že ho zničím, musím prokázat sílu Luftwaffe. A Hácha později ve vzpomínkách říká, díval jsem se Göringovi do očí a v těch očích byl ďábel.
A nyní mi dovolte, abych přešel k těm sto letům, kdy si poněkud nadneseně říkáme, že jsme se vymanili z rakousko-uherské tyranie. Ona upřímně řečeno to nebyla tak úplně tyranie, byl to víceméně liberální režim, až na to, že když se pustil do bláznivé války, převládl v něm fanatický militaristický režim, který ztratil svoji liberální povahu, a to bylo důvodem, proč se Československo právem osamostatnilo. To, že císař Karel navrhoval spolkové uspořádání na konci války, to už byl jenom poslední pozdrav umírající monarchii a nic víc.
Nevím, jestli jste si všichni uvědomili, že my opěvujeme, a to právem, první republiku, ale že trvala všeho všudy dvacet let, zatímco po listopadové revoluci jsme nezávislým svobodným státem delší dobu. A ne jenom to. Nic nám téměř nehrozí, pokud naše vlastní hloupost nám nedovolí, abychom na naše území umístili lidi, kteří sem nepatří. A v každém případě tato situace nás vede k optimismu. Ono se sice říká, že optimista je špatně informovaný pesimista, ale není to pravda. Všechny údaje o našem ekonomickém a sociálním vývoji hovoří o tom, že stejně jako Slovensko i my si můžeme dovolit radovat se z toho, že jsme bezpečnou a prosperující zemí. A to je těch sto i těch pětadvacet let.
Zažili jsme těžké chvíle. Nebudu připomínat jenom Hermanna Göringa a německou okupaci, uvědomte si, že se stále mluví o komunistickém puči, ale kdyby nebylo několika blbých ministrů, kteří podali demisi, pak by nebylo možné, aby Klement Gottwald se zaklínal ústavností tohoto komunistického puče. Bavme se někdy o našich vlastních chybách. Bavme se o tom, zda nebyla v roce 48 možná finlandizace tehdejšího Československa. Bavme se o tom, proč v roce 68 se našel jediný statečný člověk, kterému jsem proto udělil státní vyznamenání, a to byl František Kriegel, a proč se všichni ostatní podělali hrůzou. Mně zakazují vulgarismy, ale toto doufám vulgarismus není. A mimochodem, vůbec jim to nepomohlo. Nejdřív dostaly tyto idoly funkci předsedy Federálního shromáždění, pak už jenom klesly na velvyslance v Turecku, a pak už ani to ne. A víte, taková ta zásada, která zejména v prvních letech normalizace fungovala a která, když to přeložím ze zdvořilých frází, zněla, musím zůstat ve své funkci, protože jinak by tam přišla ještě větší svině, než jsem já, tak tato zásada vedla k hluboké zkáze tehdejšího Československa, k hluboké demoralizaci, a to, co nám dalo naději, byla listopadová revoluce.
Nedávno jsme se v Moskvě setkali s Michailem Sergejevičem Gorbačovem, a dovolte mi, abych jako bořitel iluzí řekl, to nebyla Charta, při vší úctě k ní, ale to byl Gorbačov, který způsobil, že se rozpadlo sovětské impérium a že Československo se vymanilo ze sovětských spárů. Je to člověk, který je zřejmě na konci života, a myslím si, že bychom mu měli vyjádřit svoji úctu.
Milý Robo, přemýšlel jsem, jak skončit tento projev a jak dokumentovat česko-slovenskou vzájemnost, a našel jsem dva naprosto konkrétní příklady. První je seznam vyznamenaných 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu. Říká Ti něco jméno Juraj Jakubisko? Říká Ti něco jméno Kukura? Takže v českém prostředí slovenští umělci právem dostávají státní vyznamenání. Ale poslední otázka bude složitější. Říká Ti něco jméno Robert Fico? Tak ten dostal Řád Bílého lva I. třídy. Kdy to bylo, Robo? Před dvěma lety, že? Jako zásluhu a uznání zásluh za rozvoj česko-slovenského přátelství.
A poslední věc. Dokumentoval jsem toto přátelství tím, že jsem předsedou vlády České republiky jmenoval Slováka.
Děkuji vám za pozornost.
