Stanislav A. Hošek
23. 1. 2018
Europoslanec Jan Keller zavedl, alespoň pro mne, do společenských nauk pojem nesouměřitelnost. Při sledování současné předvolební kampaně jsem dospěl k názoru, že je to nejvýstižnější pojmenování pro druhé kolo prezidentské volby. K výkonu prezidentské funkce je nesporně zapotřebí vzdělání alespoň v některé disciplině společenských věd, tedy mít základní vědomosti o společnosti. Dále pak mít zkušenosti, dovednosti, nápaditost a další nezbytné prvky co nejvšestrannější schopnosti k výkonu nejvyšší státnické funkce.
Volba prezidenta je bez diskuse vždy výběrem nejvyššího státního úředníka.
Druhé kolo současné prezidentské volby nutí voliče rozhodovat se, zda do funkce nejvyššího úředníka státu zvolí vyšší kategorii politika, čili státníka, nebo nepolitika. V takové situaci musí v prvé řadě posoudit, zda na funkci prezidenta je vůbec bezpodmínečně zapotřebí určité odborné kvalifikace, nebo pouze jakési všeobecné charakterové kompetence k výkonu prakticky každé veřejné funkce. Na tomto místě chci jen poznamenat, že by si měl každý volič uvědomit, že volí představitele státu a není porotcem jakési pomyslné soutěže o Nejsympatičtějšího dědu.
Občan v nadcházejícím kole voleb je ve velmi těžké situaci. Musí se rozhodovat mezi nesrovnatelným. Nemá totiž možnost porovnávat chování, nadtož úspěšnost obou osobností, ve stejném oboru lidské činnosti. Při čemž by bylo pro volbu nejvýhodnější, kdyby volič, občan jenž se rozhodl výběru zúčastnit, mohl srovnávat dlouhodobě činné politiky, či dokonce státníky.
Volič se v druhém kole musí už rozhodovat mezi dosavadní činností státníka a na druhé straně vědce. Měl by proto v prvé řadě vzít v úvahu, jak zásadně rozdílná jsou prostředí dosavadní působnosti obou osobností. Zejména by voliči měli velice silně vážit, nakolik média, mnohá dokonce i jakým způsobem, zprostředkovávají veřejnosti prostředí politiky, zaujatě jednotlivého konkrétního politika a vedle toho vědeckou komunitu. Všichni, kdo se rozhodují srovnávat nesrovnatelné, si nakonec musí připustit, že mohou využít pro své rozhodování pouze a jenom nepolitických vlastností budoucí hlavu státu. Předně charakterových, minulého chování obecně a v mých očích především postojů a chování v předcházejícím režimu, takže ve skutečnosti jen hodnotit, jakýsi „celkový dojem“, nic víc a tedy nic nejen opravdu rozhodujícího pro výkon úřadu představitele státu, nadtož podstatného.
Bylo by ještě dobré, kdyby se voliči mohli rozhodovat alespoň podle zmíněných kriterií, čili volit mezi nesrovnatelným. Bohužel oni musí volit mezi oním nesouměřitelným, jak je uvedeno v titulku. Musí se totiž rozhodovat mezi činy a pouhými názory, či sliby budoucích činů. Tady cítím za povinnost jasně tvrdit, že každé právo musí být, alespoň v demokratické společnosti, vyváženo odpovědností. Právo volit tedy občanskou zodpovědností. V druhém kole voleb se totiž každý musí zodpovědně rozhodnout mezi tím co existuje, tedy skutečností, známou realitou a na druhé straně tím, co je pouze vyjadřováno a slibováno. Mezi praktickými výkony a jakousi vizí, navíc slibovanou naprosto bez reálných zkušeností v politické praxi, čili silně pravděpodobné, či až virtuální budoucnosti. Volič se fakticky prvoplánově rozhoduje mezi činy a pouhými slovy. V tom vnímám zásadní nesouměřitelnost pro jeho rozhodování.
Myslím, že dneska snad už se v naší zemi ani nemůže ještě vyskytovat občan, který by věřil předvolebním slibům, takže se jimi nebudu ani zabývat a nějak je rozebírat. Při rozhodování voličů ve druhém kole stojí proto, v mém myšlenkovém postupu, proti sobě na jedné straně znalost, poznání reality současné politiky a konkrétního státníka, který se v ní dlouhodobě pohybuje. Na opačném pólu pak víra, důvěra či nějak přece jenom odargumentovaný předpoklad, že občan-vědec bude se chovat určitým způsobem, tedy především že jeho činy státníka v budoucnu, nebudou v rozporu s jeho slovy coby pouhého občana nyní.
Souhrnně si troufám tvrdit, že voliči se musí zákonitě rozdělit pouze na dvě základní skupiny. Na ty, kteří vědí, poznali a rozhodli se pro skutečné činy. Proti nim je pak skupina, která věří, důvěřuje a více, či méně odůvodněně pouze předpokládá. Považuji toto dělení za skutečně objektivní sociologický jev. Jev, který je už sám o sobě druhou nesouměřitelností ve volebním procesu. Snahou srovnávat to co je, s pouhou vírou, důvěrou či vizí. Tady bych měl skončit. Jenže mi to nedá, abych k předložené objektivitě nepřidal svůj subjektivní pohled.
Nemám nic proti věřícím, ať věří v cokoliv, ale vím, že lépe se skoro vždycky rozhoduje těm, kteří vědí, znají a dovedou kriticky myslet. Nemám rovněž nic proti důvěře, ale používám ji ve svém životě jen vůči partnercei a nejbližším, které velice dobře znám. Skoro nikdy nekriticky nedůvěřuji veřejným činitelům a už vůbec nikdy politikům. Jednak proto, že ono prostředí znám, ale i proto, že právě v tomto oboru lidského konání bych každému občanovi doporučoval využívat spíše, mým dlouholetým životem osvědčenou, kritickou skepsi.
Když se na závěr chci vyjádřit k významu předpokládání pro svá rozhodování, dovolím si k tomu využít příkladu, prohlášení politika. Na první straně sobotního vydání deníku Právo poslanec za ČSSD se prezentuje vyjádřením, které bylo redakcí využito k bombastickému titulku, cituji: „Zeman vykládal Ústavu účelově, budu volit Drahoše“, konec citace. V mých očích jde o jednoznačný důkaz předpokladu, podpořený argumentem. Ten však u věci znalého člověka, případného voliče, diskvalifikuje politika v roli ústavního činitele, jímž poslanec má být. Zmíněný poslanec v mých očích jenom dokazuje, že na svou funkci ještě nedorostl, nebo, což je horší, používá ve veřejném prostoru k manipulaci s voliči falešného argumentu.
Kdyby byl skutečně tím, čím je formálně, pak by musel vědět, že nejen aplikace Ústavy musí být účelová, ale dokonce celá politická práce musí sledovat účel a zdaleka ne jenom jeden. Důležité je vždy pouze a jedině, k jakému účelu slouží, jestli třeba ku prospěchu nějaké menšiny, nebo co největší možné části obyvatelstva, či poklesle jen k zájmům vlastní strany či dokonce k osobní pomstě. Dovoluji si tvrdit, že každý ve funkci prezidenta bude Ústavu nejen vykládat účelově, ale většinou ji bude muset vykládat účelově, protože ona ze své podstaty neřeší každý detail. Kdyby byl pan poslanec alespoň trochu vůči občanům čestný a novináři Práva nebyli prvoplánově manipulátory veřejného mínění, pak by uvedená polopravda, horší lži, nikdy nespatřila světlo světa. Když už jsem se pustil do kritiky jednoho poslance, pak bych chtěl připomenout, že ke kvalifikaci ústavního činitele, jímž poslanec bezesporu je, patří i mimo jiné i znalost, že činy nejsou jen ústavní a ty ostatní. Ale že jsou ještě nejméně dva druhy – neústavní a protiústavní. Ústavní soud musí protiústavní okamžitě zrušit a u neústavních se také obvykle chová „účelově“, čili vydává nález podle toho, nakolik se hodlá v dané konkrétní věci podílet na mocenské hře v politickém prostoru.
Voliči Zemana se se znalostí věci rozhodují rozumem. Volič Drahoše se s nadějí rozhodují vším možným.
