Patrick Ungermann
23. 1. 2018
Skutečný obsah pojmu multikultura nabízí netušené obzory. Pojďme tomu přijít na kloub: Každá kultura, která jakkoli prožila (prožívá) kmenovou – národní, náboženskou i civilizační samostatnost, vytvořila a dál tvoří pro svou obec soustavu mravních hodnot, zákonů, povinností a práv v širším smyslu slova. Pokud sesypeme takové svébytné kultury v podobě jejich nositelů do jedné země, může v horším případě dojít ke zmatkům až k mnohačetné tragédii. Proč? Poněvadž se tam každý sebevědomý nositel té které kultury bude snažit chovat po svém. Britové ve své zemi nedávno odhalili na 9 000 žen a dívek s provedenou ženskou obřízkou, která je v Británii 30 let mimo zákon. Čemu se divit?
Tohle je přeci rovněž multikultura. Starší zkušená žena s pověstnou autoritou sedne (v rámci zkracujícího se světa) v černé Africe do letadla, v Londýně vystoupí a pověstným taxíkem dojede na iniciační večírek, kde v rámci pravidel jedné z kultur uvede určené dívky do světa žen onou obřízkou.
Ke kultuře tolik sledovaného radikálního šíření islámu zase patří touha vymýtit pokušení včetně jiných věr. To, co my nesporně vidíme jako nesnášenlivost, se zde často vnímá jako odpověď na urážku cti, kterou může „napravit“ nejen vražda nebo zmrzačení či oslepení „ze cti“. Ze smlouvy, kterou chalífa Omar uzavřel s poraženými, vyplývá, že my, křesťané, nesmíme v krajinách ovládaných muslimy stavět nové kostely a kláštery, nesmíme si opravit zchátralé chrámy Páně, nesmíme se veřejně hlásit ke své víře a už vůbec ji nesmíme šířit. Budeme muset muslimům uvolnit místo, pokud ho budou chtít obsadit. Nebudeme se smět ozbrojit, nebudeme smět ukazovat naše náboženské symboly a knihy v přítomnosti muslimů, nebudeme v přítomnosti muslima hovořit hlasitě, ani nebudeme v jeho přítomnosti používat světlo. Své zesnulé nebudeme pohřbívat v blízkosti muslimského pohřebiště. A nakonec něco z architektury: nebudeme stavět vyšší domy, než jsou ty muslimské. Sama tato „smlouva“ mezi vítězným chalífou s jeho následovníky na straně jedné a poraženými domorodci na straně nešťastné vyjadřuje z pohledu evropského liberalismu ten nejkrajnější náboženský šovinismus, o jakém kdy bylo slyšet a jaký měl kdy odvahu se uplatnit v praxi. Už z mravního hlediska není možné častovat se přídomky svobodný, demokratický, tolerantní, respektující… a neohradit se proti jakkoli plíživému provádění Omarovy smlouvy. Její nebezpečně nadřazenecká povaha a také skutková podobnost v mnoha bodech připomínají Norimberské zákony z 15. září 1935. Ty měly před Židy ochránit německou krev a čest.
Uplatňování Omarovy smlouvy nabízí skutečným Evropanům nejtemnější ponížení a neustále se opakující i sílící pogromy. Pokud budou přicházející muslimští teroristé ve velkém hubit křesťany (obrovská spousta Evropanů) a přesvědčovat o své pravdě nebo vybíjet zdejší ateisty – neznabohy (a to je další veliký zástup Evropanů), nabyde náboženské vraždění rozměru katastrofy srovnatelné se zatím poslední náboženskou válkou – válkou třicetiletou.
Vezměme v potaz, že ve skutečně mnohokulturní zemi není prakticky možné řídit se jedněmi zákony (každá kultura má ty své). V Británii například žádají protestující muslimové zavedení právní soustavy Šaríja. Uvažujme o jednoduché právní situaci: Jak za stavu spolupůsobení jednoženství a mnohoženství zastřešit jednotné dědické vypořádání? Krom toho znám kulturu s polyandrií – s mnohomužstvím. Navíc v různých kulturách je různé pojetí toho, co dědí syn (nejstarší, druhorozený a tak dále) a co dědí dcera. Různé nároky se kladou už na zapracování věna do předmanželských smluv. Najednou vidíme, že multikultura přeci není to, že někteří pijí černý čaj s mlékem, druzí čaj zelený. Že jedni jedí vepřové a hovězí a další nikoli. To jsou jen dílčí návyky a doporučení, za kterými stojí veliká soustava práv a povinností daná tou kterou kulturou. Kdybychom praktický výkon kultur omezili na „neškodné“ dílčí návyky, myslím si, že hluboce kulturní lidé by se v nadkulturní – bezkulturní společnosti cítili stísnění a nějak divně zmáčknutí.
Multikultura je, že v jednom panelovém domě vedle sebe (nad a pod sebou) přebývá deset různých právních řádů, deset různých pojetí svobody a kázně, deset různých způsobů rodinného života (včetně pojetí pochval a trestů), deset různých požadavků na šíření náboženství, zkrátka deset různých pojetí toho, co je dobře a co špatně a tady už nelze vyžadovat či vynucovat obecně platnou spravedlnost, cokoli obecně „lidskoprávního“. Kdykoli budeme usilovat o to, sestrkat kultury pod jedny směrnice, přestává multi (mnoho) a začíná uni (ujednocení). Unifikace není vytouženou mnohostí, nýbrž jakoukoli jednotou na úkor mnohosti.
Jistě je nesmysl hovořit o tom, že protiváhou multikulturalismu je izolace. Za prvé: izolovaní lidé neexistují. Nejen proto, že člověk – společenský tvor – v každém případě (i v těch nejneschůdnějších podmínkách) dříve či později vykřeše spolu s dalšími lidmi spolupracující obec. Nakonec i duchovní vývoj lidských bytostí je ucelený proces a po etapách nebo prostřednictvím géniů působí všude na všechny. Takzvané mnohokulturní způsoby (mluvím o těch šířených tržní globalizací) vlastně málo odpovídají potřebám doma zažitých kultur. Šíří je zpravidla různé unie: politické, obchodní, vojenské. Často je šíří jako plošná pravidla bez kulturní nadstavby, jako směrnice od zeleného stolu úředníka nebo člena zájmové skupiny. Tady už pojem mnohokultura nezřídka úplně ztrácí význam, poněvadž se na něm mnoho kultur nepodílí.
Chybné pojetí mnohokulturního soužití předpokládá, že konzumní globalizace nadělá z věřících vlažné věřící, z vlastenců vlažné vlastence a z emancipačního procesu jakoby autonomismus na způsob mnohojazyčného vyjádření téže jednotné správy. Pozorně si uvědomme příběh nedokončené babylónské věže. Za žádných okolností není možné vyrobit konzumní jednotu lidstva, která by na základě ohromného soustředění síly a vůle opanovala vše. Takový projekt se bortí už v zárodku, poněvadž už jeho zárodek je chybný. Na druhou stranu v prožívané mnohosti při pokorné touze dotazovat se po zákonitostech života v těle i mimo tělo leží základy víry, která dává smysl.
Je vůbec na světě nějaké místo, kde lze žít multikulturně? Ano, tím místem je právě celý svět. Jen tam je dostatek prostoru pro domovy a jejich kultury. Jen tam, v té velikosti, mají dostatek soukromí. A každá košatá svébytnost potřebuje hájemství, čili soukromí. Jediným poctivě mnohokulturním organismem může být široký svět planety Země. To ovšem na sebe nesmíme útočit a neměli bychom se „hlásit do klubu“, co škrtá (často od onoho zeleného stolu) spousty místních pravidel, ke kterým došly společnosti po staletích houževnatého vývoje.
Jistě najdeme země, kde (po staletích neklidu) dospěli moudří a citliví lidé k prospěšnému soužití dvou i více vyznání, dvou i více národů a snad také civilizací nebo jinak pojatých kultur. Předpokladem je, že našli jiné silné pojítko, které všichni pokládají za přirozené. Ve čtvrtém čísle Salesiánského magazínu z předloňského roku píše sestra Michaela Kubíčková o Albánii. I o tom, jak se muslimští Albánci (70%) modlili za bezpečnou cestu papeže po Albánii. Svatý otec nenavštívil jen tamní pravoslavné a katolické křesťany (30%). Na mši a setkání s božím člověkem se přišlo podívat i mnoho muslimů. Sestra Michaela odpozorovala, že vzájemná náboženská úcta vyvěrá z přesvědčení, že v obou případech jde o bratry Albánce. Tož, těšme se na bližního, který řekl: Buď svůj a nezapomeň, že jsme oba lidé. Těšme se na shovívavého bratra člověka.
Pokud zrovna nemluvíme o bozích lesů, luk a hájů (byť i jejich přítomnost mohou lidé pociťovat), ale o Bohu Hospodinovi – vládci celého vesmíru, lze dojít z lásky čistě k tomu přesvědčení, že od Boha je ta víra, která bere za účastníky boží slávy veškeré lidské bytosti. Protože jsme všichni od Boha, jsme všichni bratři a sestry. A je krajně nepřípustné vraždit pro víru v Boha bratra nebo sestru. Zbožná víra tedy nevede k vraždě, ale jde proti vraždě! A tahle myšlenka povede ke sblížení daleko spíš, než organizovaný i nahodilý příliv cizinců za spoluúčinkování zákonem zakázané nenávisti.
