Zdeněk Hrabica
16. 12. 2017
Pamatujeme proletáře Kolmistra, ztvárněného národním umělcem Františkem Smolíkem ve Weissově dramatizaci Zápotockého díla „Vstanou noví bojovníci“. Poprvé hlasoval a využil svého nezadatelného práva. Ke schůzím, hlasování a k usnesením jsme se za staletí nyní obrátili zády, odezněly. Hýbou s námi jiné síly. Některé nerozeznám, chybí jim logika a sám sebe se ptám – jak to, že komu vadí pořád do omrzení jistá stokrát omílaná mlátička – a vůbec nikomu nevadí, že mu z Bruselu kyne miláček ruských řek a SSSR a nyní po desetiletí zarputilý bijec proti Putinovi?
A v ruském kabátě dští síru komentátor českého odbarveného a překabátěného deníku Právo ve zcela novém převleku, než v jakém oblečení k nám v předcházejícím režimu přišel.
Здравствуйте, товариши!
A někdy úplně jiným ke všemu zase stačí vykřikovat, jak nám dneska všude chybí, kam jenom oko pohlédne – Václav Havel. Leckomu zase stačí, když sami cudně o sobě a blízkých mlčí. Z politiky a s informacemi přešli do hokynaření. Od podrobených a porobených se naučili vybírat zpropitné. Mohl bych je vyjmenovat. To jim zcela stačí, aby byli INN. Jejich svět dále pokračuje.
Před lety jsem rozmlouval s jiným ctěným podnikatelem, kterého jsem si sám pro sebe pojmenoval novým Baťou. Vlastní firmy, se kterými vydláždil skoro celou zemi; ve firmách má mateřskou školu, kadeřnictví. Ve vládě by mu stačilo deset osob, třetina úředníků z nynějšího počtu. Politice se vzdálil – i když v ní chybí.
Ti, co myslí na zadní kolečka a valí před sebou kuličky, nevzešli jenom z Havlových pohrobků, vystlali si – byť v malém počtu – i v levicovém proudu politických stran , s.r.o. a čerpají z minulého informovaného bytí, jaké si užili u „ukomunistů“ a nebo v odborovém hnutí.
Až se jednou někdo pořádně podívá orlím okem na to, jak se realizovala myšlenka Igora Němce o tom, že majetek KSČ a SSM musí přejít do rukou všeho lidu, bude to na velký soudní proces. A už nechci připomínat – co by se stalo, kdyby se někdo stejně rigorózně podíval, jak se privatizovalo Revoluční odborové hnutí a jeho majetek za „táty dělníků“ a pak za jeho následovníků, určitě by začal troubit vojenskou polnicí na poplach.
Znovu po roce 1989 vstali noví bojovníci, jenom ten starý revolucionář Kolmistr tentokrát už chyběl. Jeho hlas a hlasování by stejně nic neznamenaly. Schůze jsou dneska skoro k ničemu, doba se posunula. Světem se hýbe nyní jinak, agresorem je dneska úplně každý, kdo napadne jinou zemi dříve, než USA.
Všiml jsem si nedávno televizního vystoupení – několik figurek, uvedu – Pilip, Fendrych, Němcová, Kalousek, Špidla, Telička, Horáček, hráčů do mariáše – těch by bylo a těch je – aby do nich husa kopla. Jsou hodně neklidní – ječí na „mlátičku, která na Národní tloukla do mládeže“. A to té mlátičce ještě skoro tehdy nevyrostly vousy na bradě.
Zatím , co oni, hřmotní, si s ničím a s nikým nezadali, byli vždy čistí jako lilie. Nestydí se za to, že zatím, co zde byli takoví, které s odstupem doby nyní nazývají mlátičkami – oni v utajených brlozích tenkrát mastili hazard – a pod dohledem mocných – z něho platili i desátky té moci. Byl jsem toho očitým svědkem.
Živě si vzpomínám, jak jsem běžel v jednom dni, do redakce Světa v obrazech v pražské Pařížské 9, v září 1989; na Staroměstském náměstí se demonstrovalo, v podloubí naproti orloji stáli milicionáři z ústředních úřadů. V přilbách a se štíty a s pendreky. Náhle jsem uslyšel ten zlověstný úšklebek: „Však mi tě jednou pěrestrojčiku taky dostaneme!“
Měli pravdu pravdoucí, dostali mně, dostali nás!
Publikovali jsme tehdy z ruských zdrojů verše Jevtušenka a Vozněsenského ve Feldekově překladu ala Jenom, aby se z toho něco nestalo.
A opravdu se za chvíli něco stalo. A děje se pořád to stejné. Patníky se pořád očůrávají. Záměnou sčítanců se součet nemění. Snad si rozumíme?
