Mirko Raduševič
6.12.2017 Literárky
Mezinárodní tribunál v Haagu ICTY (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia – Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii) vznesl celkem obvinění 161 osobě – z tohoto počtu bylo 94 Srbů, 29 Chorvatů, po devíti Bosňanech a stejný počet kosovských Albánců, dva byli Makedonci a dva Černohorci. Z tohoto počtu bylo nakonec odsouzeno 90 osob, z nichž 17 zemřelo před soudním procesem nebo v jeho průběhu a 9 během výkonu trestu – tři z toho sebevraždou. (vlevo fotografie demonstrace v Sarajevu – transparent “Svoboda znamená můj národ”)
Haagský tribunál soudem nad šesticí chorvatských občanů (Prlić, Stojić, Praljak, Petković, Ćorić a Pušić) zakončil svoji činnost, šetření a souzení nad porušováním lidských práv na teritoriu bývalé Jugoslávie v období 1991 až 2001. Nakonec se finále odehrálo jako v shakespearovském dramatu – sebevraždou kyanidem draselným generála Slobodana Praljaka v přímém přenosu. To pochopitelně vyvolalo v Chorvatsku velkou vlnu emocí. Generálův čin ještě více podtrhnul potřebu zkoumání charakteristiky a hodnocení tohoto tribunálu. Není divu, že v médiích bývalé Jugoslávie, zejména v srbských a chorvatských se objevuje otázka po smyslu souzení v Haagu. Začala se chrlit první hodnocení k problému, zda rozhodování soudců přineslo do prostranství Západního Balkánu uklidnění v podobě spravedlnosti. Již z dřívějších komentářů jasně vyplývalo, že největší nesouhlas s Haagským soudem projevovali Srbové, kteří po celou dobu poukazovali na zjevnou nerovnováhu ve vedených procesech, kdy byli označováni za největšího pachatele zla v odehraných válečných konfliktech.
Horší než se očekávalo
Britský list Guardian se pohoršuje nad proslovy chorvatského premiéra a napsal, že Andrej Plenković se stal prvním premiérem v EU, který schvaluje válečné zločiny: „Tím, že mluvil o naprosté morální nespravedlnosti“ chorvatský premiér je považován za prvního předsedu vlády EU, který podpořil odsouzeného válečného zločince.“ Situaci se pro Brity snaží Guardian vysvětlit citací členky chorvatské agentury Sence ( obdoba české organizace Paměť národa ) Miny Vidakovićové, která uvedla, že sebevražda Praljaka ještě více v Chorvatech zabetonuje dosavadní negativní mínění o Haagském tribunálu. Dokonce se objevilo tvrzení, že Praljak svůj čin plánoval s tím, že to bude mít politické důsledky (viz chorvatský komentátor Davor Gjenero pro Der Standard ). Nasvědčuje tomu situace v Chorvatsku, kdy se rozžehly na řadě míst svíčky a lampiony na počest zemřelého generála. Jestliže došlo k uvedené reakci a obhajobě ze strany konzervativního premiéra Plenkoviće, očekává se bouřlivá reakce chorvatských nacionalistů. Již dopředu se počítá s nepokoji při pohřbu Praljaka, a to v jeho rodném městě Čapljina v Hercegovině, kde žije celá plejáda chorvatských nacionalistů. Z toho mají pochopitelně obavy bosenští politikové.
Výsledkem haagský procesů je nakonec hledání další nespravedlnosti.
Chorvaté upozorňují na politickou angažovanost soudců v Haagu a dokladují to na příkladu dánského soudce Frederika Harhoffa, který byl již během procesu vyměněn, když upozornil svým dopisem (viz ) na to, že jeho kolegové jednají pod tlakem amerických a izraelských politiků, což mělo za důsledek osvobození některých vysoce postavených generálů, jako byli Perešić (náčelník generálního štábu Jugoslávské armády), Gotovina, Markač (oba chorvatští generálové) a další.
Své vysvětlení v tomto všem podává chorvatský list Index, když píše: „Co se týče Srbska, jedná se o případ ‘quid pro quo’ jako kompenzace za ztracené Kosovo, co se týče chorvatského generála Gotoviny jednalo se o to, že USA se angažovaly ve válečné operaci Bouře a v dalších operacích, ve kterých chorvatská armáda s bosenskými vojáky porazily síly bosenských Srbů. Američané sami sebe vyvinili z působnosti Mezinárodního trestního tribunálu, což je velkou skvrnou na samotném konceptu mezinárodní spravedlnosti. Co se týče Bosňanů, týká se to osvobozeného generála Sefera Haliloviće nebo nízkého trestu pro Nasera Oriće za mučení a vyvražďování Srbů, zde tribunál pohlížel skrze prsty, neboť měli v bosenské válce nejvíce obětí, včetně genocidy.“
Důsledky Haagu
To k čemu dochází a co tvoří haagský účet je to, že například Srbové poukazují na skutečnost, že nejvíce byli postihováni a naopak jiní byli osvobozováni, jako je případ Oriće, propuštěného po čtrnáctidenní vazbě. Stejně tak Srbové požadují přezkoumání propuštění bývalého vůdce Kosovské osvobozenecké armády Ramushe Haradinaje v roce 2012 z Haagu, který nyní zastává funkci premiéra Kosova. Pro změnu naopak platí, že Chorvatům nebo Bosňanům vadí, že soud v Haagu pustil na svobodu Vojislava Šešelje předsedu Srbské radikální strany, který byl souzen za zločiny provedené nad obyvateli Chorvatska a Bosny v letech 1991-1993.
V současnosti každá ze stran zúčastněných ve válečném konfliktu hledá svoji pravdu a své vysvětlení.
Namísto odsouzení dochází k tomu, že každý z odsouzených je na svém rodném území oslavován jako válečný a národní hrdina. Když se mu navíc dostalo osvobozujícího rozsudku, v domovině jej vítají na náměstích tisíce lidí a člověk, na které opačná strana pohlíží jako na vraha, zažívá ovace.
Výsledkem souzení v Haagu je to, že nedochází k ničemu jinému než opět k jitření starých ran a povzbuzování nacionálního cítění. Srbové a Chorvaté mluví o tom, že také Bosňané se dopouštěli etnických čistek a že se mezinárodní společenství tváří, jakoby Bosňané byli neviňátka. Není to zase tak dlouho a lze si vzpomenout na plány trojice nejvyšších politiků Miloševiće, Tudjmana a Izetbegoviće a jejich představy o etnicky čistých územích a výměnách. Po tolika letech lze se ptát, zda nakonec nedošlo k uskutečnění jejich myšlenek, zda nadále nepokračuje etnická nenávist a zda nakonec k tomu nepomohl svými rozhodnutími sám Haagský soud.
Mezinárodní společenství by spíše mělo působit tak, aby docházelo k odsouzení viníků v jejich vlastní zemi. Dnes dochází v jejich domovině k jejich oslavě.
Haagské sebevraždy
Sebevražda kyanidem draselným generála Slobodana Praljaka v přímém přenosu nebyla jediná sebevražda v Haagu. Nemluví se o dalších dvou sebevraždách Srbů. Bývalý starosta Vukovaru, srbský Chorvat Slavko Dokmanoviće se oběsil v cele. Druhým sebevrahem byl Milan Babić, bývalý prezident bosenské Republiky Srbské, který se rovněž v cele oběsil.
Poznámka:
Dnes, kdy byl tento článek publikován, vyšla výzva srbsko-bosenského politického analytika Srdjana Puhala na portále Frontal.ba (web Republiky Srbské) pod názvem „Bratři Bosňané nastal čas zbavit se svých démonů“ (Braćo Bošnjaci sada je prilika da se riješite svojih demona). Píše: Pro začátek, bylo by to od vás humánní, abyste si vzpomněli, kam jste schovali a pohřbili devatenáct Chorvatů … kam jste ukryli těla 1665 srbských vojáků a civilistů, kteří zahynuli během poslední války. Ani nevím, jestli o tom víte, že ve Srebrenici a šesti obcí v jejím okolí bylo zabito 387 Srbů a nenese za to nikdo zodpovědnost… Slyšeli jste o zločinech, kdy bylo zabito sedmnáct Chorvatů…“. Tímto způsobem píše bosenský Srb ke svým sousedům v Bosně. Tento typ komentáře je očekávatelný, ale překvapující je pozitivní odezva pod článkem, kde zatím ze třicítky až na jeden toto Bosňané přijímají, a to bez rozdílu národnosti a víry. Je poznat, že lidé by chtěli zapomenout na vzájemnou zášť, ale neví, jak na to. Bohužel jejich politici jim v tom nepomáhají a v zájmu udržení svých pozic je tomu spíše naopak.
