Mojmír Grygar
1.12.2017
Bohužel neposílám polední rozjímání, ale noční můru.
Článek Roberta Saviana Zachránit životy diplomacie (La Repubblica, 6.11.) mi připomněl obraz francouzského malíře Teodora Géricaulta Vor Medúzy, který vzbudil v roce 1819 na pařížském Salonu skandál, protože drastickým tématem i výrazem diváky šokoval. Plátno mimořádných rozměrů (7 x 5 m) znázorňovalo prizmatem romantické exprese skutečnou událost. Před dvěma lety ztroskotala vojenská fregata Medúza; protože na palubě nebylo dost záchranných člunů, kapitán dal sestavit vor, který měl 149 trosečníků bezpečně dopravit na pevninu. Bouře tuto neději zničila, trosečníci umírali hladem, vyčerpáním, nemocemi, zoufalstvím, docházelo mezi i ke kanibalství. Přežilo jen 15 pološílených lidí.
Roberto Saviano patří k nejstatečnějším italským spisovatelům a novinářům, za své svědectví o zločinech neapolské mafie Camorry si vysloužil osud psance, už řadu let se on i jeho rodina, dík policejní ochraně, skrývá před pomstou mafiánů. V uvedeném článku především zaznamenává holá fakta o lodích s uprchlíky, které přistály u italských břehů v pouhých třech dnech, mezi 3. a 5. listopadem. Sám prostý výčet je drtivý.
– 5. listopadu přistála v Salernu loď s 375 lidmi (259 mužů a chlapců, 116 žen, z nichž 9 v pokročilém stupni těhotenství), dále s 26 mrtvolami žen, pravděpodobně z Nigerie, které zemřely během přepravy v nafukovacím člunu následkem násilí a zneužití.
– 4. listopadu přistála v Kalábrii loď s 764 uprchlíky (555 mužů, 97 žen 112 nezletilých, 8 mrtvol (5 žen, 3 muži). Imigranti pocházejí z Pákistánu, Somálska, Eritreje, Nigerie, Sudánu, Libyi, Bangladéše, Čadu, Guineje, Alžíru, Egypta, Mali, Slonového pobřeží, Nepálu, Maroka, Ghany, Kamerunu, Keni, Nigeru, Senegalu, Sierry Leone, Etiopiji, Srí Lanky, Jemenu, Sýrii, Jordánska a Libanonu. (Již sám tento výčet zemí je zdrcující; počet jejích obyvatel je asi 930 milionů, to znamená, že v této oblasti žije přibližně 8% obyvatel planety.)
– 3. listopadu přistála ve Vibo Marina v Kalábrii loď s přibližně šesti sty migranty pocházejícími ze Subsaharské Afriky, z Eritreje a Somálska (mezi nimi 111 žen, z nich 15 těhotných a 90 nezletilých bez doprovodu, mezi nimi asi 20 poznamenáno silnou podvýživou způsobenou pobytem v libyjských žalářích.
– 2. listopadu, v noci ze čtvrtka na pátek, přistálo v kalábrijské provincii plavidlo s 44 iránskými, syrskými a iráckými běženci (mezi nimi 9 žen a 13 dětí).
– 6. listopadu čekají v Crotone v Kalábrii loď s 376 utečenci.
Tato čísla šokují, ale nejsou konečná, nezahrnují nešťastníky, kteří se do statistik nedostali. Někdy ani nevíme, kolika běžencům se vůbec nepodařilo dosáhnout italské břehy. Pobřežní stráž zaznamenala lodici, která v noci z čtvrtka na pátek odplula od tureckých břehů, ale v Egejském moři se u řeckého ostrova Kalimnos potopila; našla se pouze jedna utonulá žena, ostatní lidé z plavidla (kolik jich bylo?) jsou nezvěstní.
Saviano je si vědom toho, že tuto situaci nemůže řešit Itálie, ani Libye. Odpovědnost leží na politicích v evropských palácích. Ví, že tragédie uprchlíků, utonulých, vězněných a týraných v tureckých a libyjských žalářích, nemůže být pokrytecky přenechána božské spravedlnosti, obrací se proto na lidi dobré vůle, aby přesvědčili politiky o nutnosti tuto do nebe volající pohromu radikálním způsobem řešit. Řešení následkůmigrační záplavy nemůže nahradit řešení jejích příčin. Jen tehdy, kdy se podaří zlepšit životní podmínky v ohrožených zemích, lidé nebudou mít důvod podstupovat smrtelné riziko útěku a nemusí se vydávat všanc obchodníkům s lidmi.
Je na evropských zemích, které bohatly několik set let trvající koloniální expanzí, a je také na Americe, podílející se na rozvratu Předního východu, Afghánistánu a některých afrických zemí, aby masivní peněžní a odbornou pomocí zlepšily životní úroveň v zemích týraných válkami, záplavami a suchem. A je také na zbohatlících v afrických zemích, aby neukládali miliardy v daňových rájích, ale věnovali je na zlepšení životní úrovně obyvatel svých zemí. Podle Josepha Stiglitze by tyto peníze pokryly náklady na vzdělaní a základní zdravotní péči těch nejchudších. Janis Varoufakis mluví o invazi jižních mravenců do krajin severních sarančí, ale připomíná, že i na jihu jsou saranče, které tyjí ze svých mravenců.
Odborníci na bezpečnostní rizika (například Stephen Cheney v článku v The Guardian) varují, že dnešní problémy, které má Evropa s uprchlíky, se vůbec nedají srovnat s tím, co nastane za dvacet let. Jen z Bangladéše vyžene zvyšující se hladina moře asi 20% obyvatel, tj. 8 milionů. Rozsah úbytku půdy na Předním východě, v Africe a v asijských zemích klimatologové již dnes dovedou vypočítat: „Až klimatologické změny vyženou lidi ze subsaharské Afrriky, nebudeme mluvit o jednotkách milionů uprchlíků, ale o deseti nebo dvaceti milionech.“
OXFAM, mezinárodní společnost, která se věnuje pomoci chudým zemím, ve zprávě publikované 2. listopadu v Bonnu uvádí, že v roce 2016 extrémní přírodní katastrofy přinutily 23,5 milionů lidí opustit své domovy. Předpokládá se, že přibližně stejný počet lidí bude v důsledku přírodních pohrom postižen letos i příští roky. Britský lékařský časopis The Lancet 31. října uveřejnil, že počet extrémních přírodních událostí se od roku 2000 zvýšil o 46%. Odhaduje se, že do konce století počet ohrožených lidí dosáhne jedné miliardy.
Dovedeme si představit, kolik tisíců novodobých vorů Medúzy bude v krátké době v neovladatelných a nepřetržitých hejnech zaplavovat jižní pobřeží Evropy? A budou tehdy fotografie, filmy a statistiky těchto ztroskotanců vůbec ještě někoho šokovat?
– – –
