Zbyněk Fiala
Americký prezident Donald Trump ustál nejnebezpečnější fázi svého funkčního období, a teď dokonce posílil vlastní volební zázemí i vyhlídky Republikánů ve volbách „v mezidobí“. Přinejmenším u těch voličů, kterým slíbil rozdat peníze.
Ve Spojených státech zatím neuspěly pokusy zbavit se prezidenta, který odmítá napadnout Írán či Sýrii a zdráhá se stupňovat konflikt s Ruskem jinak než planou rétorikou. Měl být smeten v důsledku vyšetřování, zda není v komplotu s ruským nepřítelem. Jenže tohle vyšetřování zatím nevede nikam. Zjištění, že Trumpův štáb se po zvolení s někým setkal a že před volbami ruská sdělení občas vyjukla na Facebooku, přestávají být zajímavá i pro aktivistická média. Naopak to pomohlo sjednotit Republikánskou stranu, která se cítila ohrožená jako celek. Možná i proto se nakonec podařilo prosadit klíčovou složku Trumpova programu, kterou je daňová reforma. Voliči mají mít nějaký čas pocit, že tenhle prezident se jim vyplatil.
Bude dost ekonomů, kteří přesvědčivě spočtou, že tomu tak není, ale Trump spoléhá na to, že nejvýmluvnější jsou peníze v kapse. Těch, komu daňová reforma přijatá 21. prosince peníze přinese, bude opravdu hodně. Většina amerických domácností, která se živí malým podnikáním typu „máma a táta“ nebo podílnictvím v malé skupině osob, pocítí největší efekt v tom, že taková „průchozí“ firma daně z příjmu neplatí. Celý zisk putuje až k vlastníkovi, který odvede jen daň z osobních příjmů, ale předtím může zdvojnásobit stávající paušální daňový odečet. A vzhledem k tomu, že se zároveň zrušil institut minimální daně, bude hodně těch, kdo nakonec nedají federálnímu rozpočtu nic nebo skoro nic. Zkuste najít někoho, kdo z toho nemá radost.
Řeči o národohospodářské nerovnováze takového řešení berou republikánští stratégové na lehkou váhu. Věří v efekt prudkého snížení efektivní daně z příjmů korporací až někam k 9 procentům. To by mělo přilákat zpátky největší americké firmy, které se zatím skrývaly před daňovými výběrčími v zahraničí. Slevu dostanou i na dodatečné zdanění svých zadržených zisků, pokud je převedou do USA. Tam mohou zároveň využít bleskových odpisů nefinančních investic. To jsou jasné růstové stimuly.
Horší je to politicky. Skutečná slabina reformy spočívá v tom, že platí až pro příjmy získané v příštím roce. Daňová přiznání podle nové úpravy se tak poprvé vyplní až na jaře 2019, kdy už bude po listopadových volbách v mezidobí. Klíčový elektorát pocítí reálné peníze v kapse až v době, už bude dohráno.
To by bylo pro obklíčený úřad prezidenta Donalda Trumpa kritické. Voličům je proto třeba sdělit v předstihu, na co se mají těšit. Federální daňové úřady pracovaly i přes svátky na plný plyn, aby mohly nejpozději v únoru písemně ohlásit jednotlivým poplatníkům, s čím mohou počítat. Reforma sice nejvíc přihrává nejbohatšímu jednomu promile, ale každému je jasné, že politicky nejvíc zabere jinde – tam, kde se počítá každý dolar, natož pár ušetřených tisícovek.
Není tu jen úspora ze snížených daní z příjmů podílníků malých a středních firem, které se vejdou do kategorie „průchozího podnikání“. Jistou naději mají i zaměstnanci větších korporací, že snížení daní pocítí na růstu mezd. A skupina dalších poplatníků, kteří jsou na tom o něco lépe, si zase libuje, že bylo zrušeno povinné zdravotní pojištění, proti kterému protestovali zdraví středně příjmoví občané.
V podstatě se ruší značná část solidární složky v americkém zdravotnickém systému, a tím fakticky padá celá Obamacare. V Evropě jsme zvyklí, že zdravotnické pojištění platí všichni, ale čerpají pochopitelně jen nemocní. Statistiky ukazují, že 90 procent nákladů na zdravotnickou péči směřuje k osobám v posledních letech života, kdy na to samozřejmě nemají.
V Americe je zdravotní péče zboží jako každé jiné. Kdo na to má, ten kupuje to, co potřebuje. Nějaká starobní a chudinská péče je tam taky, ale klíčovým zákazníkem jsou ti, kdo dokážou platit z drahé soukromé pojistky a ze svého. Jen tak se podařilo dosáhnout toho, že náklady na zdravotnickou péči v USA jsou dvojnásobné (17 procent HDP) ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi, ale statistiky průměrného věku dožití nebo kojenecké úmrtnosti jsou tam podprůměrné.
Barack Obama se pokusil vnést do systému větší míru solidarity, ale odpor farmaceutické lobby a pojišťoven byl příliš velký, než aby se nedal přemoci bez výpalného. Tím byl slib, že zdravotnická reforma bude pro pojišťovny a farmaceutický průmysl výhodná. Tím se ovšem zvýšení solidarity pořádně prodražilo. Zejména mladší zdraví Američané nelibě nesli, že se musí povinně pojišťovat násobně rostoucí částkou. Dražší bylo i stonat, protože vytrvale zvyšovaná spoluúčast pacientů přerůstala i možnosti pojištěných. Ochota pojistit se proto klesala, ale tím narůstaly měrné náklady pro ty, kdo už v systému byli. Trumpův útok na Obamacare proto nebyl útokem na něco, co je v zemi populární. Hlavní argument byl, že to nefunguje a že se to zhroutí.
Problém civilizovaného systému zdravotní péče tedy zůstává, stejně jako potřeba bojovat proti extrémnímu narůstání nerovností. S tím už si možná Trump neporadí a zůstane to jako úkol pro Demokraty, až se vrátí k moci. Ale tak jako Trump oslovil jiný elektorát než jeho předchůdci, také Demokraty může současná krize změnit a posunout blíže k tomu, co hájil Bernie Sanders.
