Vladimír Balhar
15. 12. 2017
Dovoluji si váženým čtenářům NR předložit parafrázi jednoho legendárního článku z již neexistujícího časopisu. S velkou úctou k autorovi tehdejšího článku se snažím touto parafrází ukázat, že kolo dějin a společnosti se vrátilo do původního nastavení v r. 1989, pouze s tím, že stát i právo jsou rozvráceny, zemědělství a průmysl zničeny, armáda neexistuje a policie není schopna nic vyšetřit. Hranice neexistují, obyvatele nelze chránit. Dluhy společnosti narostly do nesplatitelné výše, vzdělání dramaticky upadlo, soběstačnost společnosti je nulová, umění slouží pouze reklamě, lež a obchodní podvod staly se normou. Lichva zvaná ourok, jak již pravil Komenský ve svém Labyrintu světa, ovládla svět.
Nicméně, posuďte sami…
Pluralita možných budoucností
Neexistuje jediná, předurčená budoucnost společenských systémů, ale prostor možných budoucích světů či možných budoucností. Mimochodem, Světová prognostická společnost má v originále název World Futures Studies Federation (Světová federace pro studium budoucností), obdobně s názvy v množném čísle vycházejí časopisy Futures, Futuribles, Futuribili atd. Jak se z tohoto hlediska pluralita možných budoucností vyvíjela v našich dosavadních podmínkách?
Sametová vize kapitalismu tuto pluralitu prostě neuznávala. Pohled na budoucnost zde prošel několika fázemi. První fází, obdobně jako v jiných strukturách, můžeme charakterizovat jako monopolizaci budoucnosti. Je jen jedna platná vize a jakékoli její alternativy jsou předem nepřátelské. Druhou fází je centralizace budoucnosti. Mizí lokální vize dílčích společenství (firem, měst, regionů, atd.) a na jejich místo nastupuje do detailů rozepsaný dokument centrální plánovací autority, Evropské unie. Konečně třetí fází je faktická likvidace budoucnosti jejím ztotožněním s přítomností; budoucnost vůči přítomnosti nevystupuje jako často radikální změna, ale jen jako “ještě hlubší prohloubení” existujících struktur.
Jsme dnes svědky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin. Úměrně ztrátě historické paměti jsme však ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze. Nevznikl jediný dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán. Plánovací praxe se soustředila na likvidaci národních zájmů.
Odcizená budoucnost nebyla sdílena společností, která si neplánovala, ale které se plánovalo. Nemohla tedy ani vystupovat jako reálný stimul. Zcela byly odstraněny varovné prognózy, třebaže jsou užitečným signálem zpětné vazby. Už Norbert Wiener upozornil, že některé společenské systémy na tyto signály reagují likvidací jejich nositelů. Místo mapy měnících se možností byla předepsána jediná přípustná cesta jinak neznámou krajinou. Na konci této cesty nebyl vysněný ráj, ale stagnace.
Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat. Pluralitu možných budoucností tedy nepotřebujeme jen pro zjišťování ušlých zisků, ale i pro udržování přitažlivé síly té vize, které věříme a která nás proto motivuje. Ztráta kritické víry v budoucnost je jedním z nejhlubších projevů morální devastace společnosti. Smrtí vize je to, že se místo vnitřní motivační síly stává posměšně komentovanou oficiální utopií. Jakákoli vize však začíná umírat již v okamžiku, kdy vypálí svůj první cenzurní, nikoli argumentačním, výstřel vůči alternativním vizím. Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.
……………..
Jedním z takových plakátů jsou současné představy o “strukturálních manévrech” naší ekonomiky, které by měly spočívat v jejím zaměření na elektronizaci, robotizaci, biotechnologie a další vyspělé směry technického rozvoje. Lze tvrdit, že uplatnění těchto směrů bez kvalitativní změny systému řízení by nás poslalo do pekla ještě rychlejším tempem. Špičkové technologie jsou náročné na efektivní rozhodovací mechanismy, koordinaci mezi řadou dílčích aktivit, na celkovou vyspělost společenského klimatu. Nevyrůstají z centrálních úřadů, ale zezdola, nerealizují se dinosauřími monopolisty, ale tisíci malých firem. Prohloubený rozpor mezi nevýkonným řízením a novými, citlivými a snadno zranitelnými orientacemi by tedy mohl mít ještě tragičtější následky než železná koncepce. I nezkušený a o to ambicióznější řidič by napáchal podstatně více škod s Formulí 1 než s mopedem.
Namísto těchto opiátů, představujících únik od centrálního problému hlavního pole nutných změn, se pokusíme nabídnout tři scénáře. Každý z nich stručně charakterizuje jednu možnou budoucnost a průběh jejího případného vývoje. Není to jistě zdaleka úplný repertoár, jsou to však místa na mapě, o nichž je dobré vědět, někdy i proto, abychom k nim nedošli.
Katastrofický scénář simuluje vývoj, podmíněný uchováním současného způsobu řízení naší společnosti (v prognostické terminologii se zde obecně mluví o pasivní prognóze). Jeho podstatou není další prodlužování a zvýrazňování dosavadních degenerativních tendencí, ale působení těchto vzájemně propojených tendencí na přechod společnosti od stagnace jako předkrizového období do otevřené krize. Jak známo, do této situace se už některé kapitalistické země bohužel dostaly, takže zdaleka nejde o planou spekulaci. Centrální otázkou je, při jaké ztrátě tempa dochází k havárii, k neúnosnému růstu společenského napětí, k rozsáhlým konfliktům, které dále snižují výkonnost společnosti, a tím zpětně prohlubují nespokojenost. Ve společnosti se prosazuje kladná zpětná vazba pracující v režimu “čím méně, tím méně”, resp. “čím hůře, tím hůře”. Za této situace může nevýkonná, konzervativní sféra společenského řízení a rozhodování fungovat jako permanentní politický Černobyl, intoxikující ekonomické, ekologické, technické, sociální, kulturní, především však morální struktury společnosti. Z tohoto hlediska může být i nejvýznamnějším retardačním faktorem budoucího vývoje, aniž by sama měla vlastní perspektivu. Možnou katastrofu přibližuje i to, že umění odejít, jako součást politické kultury, je tím nižší, čím nižší je tato kultura. Výsledkem by v každém případě byly rozsáhlé společenské ztráty, o to rozsáhlejší, čím později by k uvedeným výbušným procesům došlo, při jakém stupni úpadku by s odehrávaly.
Exogenní scénář simuluje vývoj, podmíněný změnou vnějšího prostředí. Bylo by iluzí předpokládat, že se tato změna automaticky promítne do vnitřních změn, její největší význam spočívá v tom, že vnější prostředí přestává být brzdou a stává se naopak spouštěčem možných vnitřních vývojových procesů. Složitě strukturovaný společenský systém není kulečníková koule, mechanicky se podřizující tlaku vnějšího prostředí. Změny, které nevyplývají z jejích vnitřních vývojových potřeb a jsou násilně vnášeny zvenčí, mohou naopak společnost traumatizovat, vést ke ztrátě vlastní identity. Degenerativní procesy se jimi pouze urychlují a jejich kompenzace dalšími vnějšími zásahy, například poskytováním zahraničních úvěrů, pouze odkládá nástup katastrofického scénáře do doby, než se za ně bude muset platit. Změnou prostředí nelze obejít změnu řízení. Z těchto důvodů pokládáme exogenní scénář, jakkoli lákavě z nás zdánlivě snímá odpovědnost za svůj vlastní vývoj, za nestabilní možnou budoucnost, která se v závislosti na povaze společenského řízení přetváří z dočasné rovnováhy do podoby katastrofického nebo evolučního scénáře.
Evoluční scénář simuluje vývoj, podmíněný takovou změnou systému společenského řízení, která je založena na postupném obnovování kontrolních mechanismů zpětné vazby. Zdá se, že významnou roli by zde mohl sehrát jev označovaný jako ostrovy pozitivní deviace. Jde o lokální společenství , která mají výrazně vyšší výkonnostní parametry, než je celospolečenský průměr, jejichž členové ještě neztratili vnitřní zájem o svou práci a přijímají často dnes neúnosné riziko, ať již jde o nové formy podnikatelských činností, kulturních aktivit, občanských iniciativ, spotřebitelských nebo ekologických hnutí apod. Postupný vznik horizontální informační sítě mezi těmito ostrovy by vedl k urychlení jejich difúze, ke vzniku širokého celospolečenského hnutí na podporu přestavby. I zpočátku drobné změny by mohly uvolnit kladnou zpětnou vazbu, pracující tentokrát v režimu ” čím více, tím více”. resp. ” čím lépe, tím lépe”. Za této situace, vyžadující i širší uplatnění samosprávných prvků, včetně vlastní alternativní volby řídících pracovníků, by bylo funkční otevření se vnějšímu prostředí a využití jeho podnětů bez pasivního a nedůstojného čekání na vnějšího spasitele.
Jsme si vědomi, že rozevření těchto alternativ popírá některé deklarované jistoty. Nemůžeme přiznat jakékoli skupině řídících pracovníků, tím méně v kapitalismu, právo na neomylnost a nekontrolovatelnost. Nemůžeme vidět ani budoucnost kapitalistické vize jako bezrozpornou a bezkonfliktní, má li to být vize živá a skutečně strhující. Dnes již plně prokázané dlouhodobé zaostávání rozhodně nepřispělo k prestiži kapitalismu a nepřispívá k němu ani trvalá neochota přiznat za toto zaostávání vlastní odpovědnost. Není nic antikapitalistického na kritice neschopnosti nekontrolovatelné moci. A naopak, není nic kapitalistického na tom, tuto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat.
Literatura: ing Miloš Zeman, Prognostika a přestavba, Technický magazín, srpen 1989.
Poznámka: současný společenský režim označuji jako kapitalistický dle zvyklostí v denním tisku a obecně, i když si myslím, že správný název je jiný.
